VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Deník Zlíňáka: září 2010

Zlínsko /AKTUALIZOVÁNO VE ČTVRTEK 30. ZÁŘÍ/ - (Ne)oficiální blog reportérů Zlínského deníku o dění v regionu i mimo něj.

1.9.2010 7
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: DENÍK/Luboš Jeníček

29. září 2010

Četnické humoresky aneb Když počty selžou

Můj manžel se stal nedávno svědkem scény vytržené jak z nějaké grotesky. Jejím aktérem byla slovenská státní policie. Pracoval totiž za hranicemi, v Nových Zámkách, u jedné právnické firmy. A protože se svým kolegou potřeboval vynosit nějaké věci z dodávky, najeli si v úzké uličce do protisměru. Ve chvíli, kdy odjížděli, přiřítila se k nim plnou parou a ještě s majáky policie. Manželovi v tu chvíli zatrnulo, protože si myslel, že tu jsou kvůli nim. Ale ve chvíli, kdy z auta vyskákali tři chlapíci v neprůstřelných vestách, mu došlo, že to asi kvůli špatnému parkování nebude. Taky že nebylo.

Hoši naběhli do domu, ale za pár sekund se zase vrátili zpět. Zřejmě planý poplach. Ovšem pak začalo to pravé ořechové. Kluci se začali vysvlékat ze svého zásahového obleku. Dvojice policistů odhodila vesty do kufru a šla si sednout do vozu. A ve chvíli, kdy se jejich třetí kolega také dostal z vesty, najednou auto nastartovalo a i s otevřeným kufrem odjelo. Samozřejmě bez třetího policisty.

Ten zůstal stát jak opařený uprostřed cesty, jenom ve služební košili, bez vysílačky, telefonu. Chvíli se prý snažil své kolegy dohonit a mával na ně. Ale marně. Když auto se stále otevřeným kufrem v křižovatce odbočilo, pochopil, že se na něj prostě zapomnělo. A tak mu nezbylo nic jiného než jít pěšky zpět na stanici. Zajímalo by mě, jak daleko to bylo a hlavně kdy si ti dva ve voze uvědomili, že jedou s otevřeným kufrem plným zásahových obleků a ještě bez kolegy. Každopádně manžel se tomu směje dodnes.

Šárka Šarmanová

29. září 2010

Noční prohlídka zoo: za plnou cenu, ale jen polovina

Letos jsem se poprvé rozhodla využít nabídku zlínské zoo navštívit areál zoologické zahrady ve večerních hodinách. Nejen že se mi v pátek, kdy se akce konala, podařilo splnit předsevzetí a skončit v práci brzy, ale navíc vyšlo počasí a byla krásně jasná obloha. Strašně jsem se těšila. Zoo bývá normálně otevřená do šesti hodin do večera, tentokrát měla zavřít své brány až o půl desáté. S přítelem jsme si říkali, že vyrazíme ještě za světla, ať z prohlídky něco máme. V pozvánce stálo, že vstup do areálu zůstává stejný. Ani ve snu by mě tedy nenapadlo, že prohlídková trasa už ne.

Jako první jsme zamířili k žirafám, kde jsme obdivovali několikaměsíční mládě. Odtud jsme pak zamířili ke slonům. Jenže ejhle, když jsme pak chtěli pokračovat dál po trase směrem k tygrům a asijským oblastem, zažili jsme nemilé překvapení. Cesta byla zatarasena páskou se zákazem vstupu a jeho dodržování hlídal člen ochranky. Otočili jsme se tedy a zamířili zpět k zámku. Cestou jsme potkali mluvčí zoo a ta nám vysvětlila, že polovina zoo je zavřená z toho důvodu, že tam nejsou světla a že by se tam někdo mohl ztratit. To samozřejmě chápu, ale když už to tak je, tak na to návštěvníky mohli upozornit předem. Návštěva noční zoo pro mě byla i tak velmi zajímavým zážitkem, nicméně trocha zklamání ve mně přece jen zůstala. Kdybych předem věděla, že noční okruh bude zkrácený, a kdyby zoo nabídla jako kompenzaci o něco málo sníženou cenu, myslím, že by to nemělo chybu.

Hana Minaříková

28. září 2010

Řidič versus zloděj: 0-1

Potkal jsem minulý týden známého, který byl očividně vytočený. „Co se ti stalo? ptám se. „Aaaale, vykradli mi auto. Rádio v tahu stejně jako bedny. Do toho ještě rozbité okénko,“ povídá.

„A hlásil jsi to policajtům? ptám se dál.

„K čemu,“ reagoval docela udiveně.

I jeho reakce mne udivila. Tedy do následného vysvětlení. Celkem logicky opáčil, že to opravdu nemá smysl. Proti krádeži prý nebyl pojištěný, takže mu pojišťovna nedá nic. A oznámit to policii? No za prvé není nijak výrazná šance, že by pachatele dopadli, a když už, tak by následovaly nemalé peripetie. Minimálně další návštěva strážců zákona a třeba i svědčení u soudu proti pachateli. Ten by si jej tím pádem rád zapamatoval a kdoví, co je zač. Potkávat jej pak na ulici a riskovat nějakou další mstu, brrrr. To raději vážně obětovat deset tisíc za opravu okénka a nové rádio a dále už hodit tuto nepříjemnost za hlavu.

Je to krutě smutné a nespravedlivé, ale v tomto ohledu jsou zloději vskutku o krok vpřed.

David Karola

25. září 2010

Kam s ní? aneb Návštěva z jiného města

Dostala jsem otázku: Přijede mi na víkend návštěva z jiného města, kam ji ve Zlíně vzít, co jí ukázat? Je to paní středního věku, nemá žádný vyhraněný zájem – památky, kulturu, sport, procházky… Poctivě jsem se jako rodilý Zlíňák zamyslela, jak bych to řešila a nevím, nevím…

Tak snad bych udělala malou procházku po středu Zlína, ukázala a pověděla, co se za poslední roky změnilo, co se mi líbí a co je proti době minulé pěknější a lepší. No jo, ale to je tak půlden. Pak asi oběd v nějaké osvědčené hospůdce.

Kam teď, snad Luhačovice? Taková tříhodinová procházka po kolonádě a hlavní ulici lázeňského městečka, přitom koupit čerstvé, ještě teplé lázeňské oplatky…

To by se mohlo líbit. Dobrou kávičku a něco na zakousnutí, a to už by mohl být večer… Druhý den.

Teď mě napadá: Mrakodrap, výtahem na střechu a ukázat návštěvě celý Zlín jako na dlani… Nevím, dá se vyjet Baťovým „skleněným výtahem“? Hned vedle máme Obuvnické muzeum, tím se pochlubit můžeme určitě.

Tak, a kam teď: snad bude v zámku nějaká výstava a určitě je tam i stálá expozice… Třeba se bude líbit. Taky můžeme nakouknout do kostela, já si osobně v žádném městě tuto návštěvu ujít nenechám. Dáme oběd, a ještě nějak využít odpoledne.

Sice mě nic nenapadá, ale snad prochodit obchody a nějak to odpoledne uběhne. Mám Zlín ráda, ale z tohoto pohledu mi připadá docela ochuzený.
Možná mi nedáte za pravdu, namítnete, proč nešli tam a tam, ale mě prostě nic tak výjimečného, co bych takovéto návštěvě měla ukázat a z čeho by si „sedla na zadek“, nenapadá…

Jo a to stále předpokládám, že by bylo hezky… Co dělat v sychravém, studeném a propršeném dni, tak to už fakt nevím vůbec.

Hana Konečná

24. září 2010

Předvolební kampaně nemám ráda, ale co je moc…

Osobně nemám ani trošku ráda období před jakýmikoliv volbami. Všude se totiž vždycky vyrojí plakáty či billboardy kandidujících stran, které většinou slibují možné i nemožné, jen aby na svou stranu získaly co nejvíce příznivců. Normálně těmto předvolebním reklamám na nejlepšího vůdce nevěnuji téměř žádnou pozornost. Jen občas se pousměji, když nějaký vtipálek domaluje kandidátům sprejem vousy, udělá jim brýle nebo začerní zuby. Ať si kdo chce co chce říká, je to směšné.

Více než před týdnem jsem se ale regulérně vyděsila. Zástupce jedné z kandidujících stran totiž někdo na billboardech v ulici Sokolská ve Zlíně postříkal krvavě rudým sprejem. Ti teď vypadají jako z nějakého hororu. Jako by o své zrakové orgány přišli nějakým dosti nešetrným způsobem.
Určitě je spousta lidí, kteří se na takový plakát podívají a je jim to jedno. Jistě se ale najde mnoho takových, jako jsem já, kterým tento pohled nahání husí kůži. Ten, kdo to udělal, si možná chtěl vystřelit z dané strany. Možná ji chtěl lidem zprotivit.

Snad chtěl nějak bojovat proti billboardům nebo možná vůbec nepřemýšlel nad tím, co dělá. Rozhodně tím ale lidem, kteří kolem denně procházejí nebo projíždějí, nezpříjemnil život.

Hana Minaříková

23. září 2010

Co to bliká mezi paní Ondrovou, panem Kašným a panem Popeskem?

Stalo se jakousi příjemnou tradicí, že před jakýmikoli volbami se z okolí cest stávají jakési „vánoční stromečky“ a nejinak tomu je i v těchto dnech. Z mé každodenní rutinní cesty z města a do města se náhle stala nádherná vyjížďka krajinou, jež krásně hraje barvami. Bohužel nikoli těmi stvořenými přírodou, ale politickými stranami.

Možná je úmyslem zakrýt nedostatky krajiny kolem cesty nebo ji jen vesele vyzdobit. Navíc, když nad tím tak přemýšlím, ona většina těch hesel na těch bill­ a megaboardech je hodně veselá. Taková pohádková skládačka pro řidiče. Veselá hlavně proto, že většina postav na nich asi nepostřehla, že to, co fungovalo za dob Evy Peronové, již dnes nemusí mít kýžený efekt.

Ale pozor! Zrazu, jednoho dne se mezi těmi všemi tvářemi, které se v různých variacích snaží násilně usmívat, se cosi rozblikalo. „Aj, tak to už je ten předvolební vánoční stromeček kolem cest dokonalý, máme tu i elektroniku a žárovičky,“ zaradoval jsem se. Jen to reklamní heslo mi přišlo jiné. „Vaše aktuální rychlost,“ co to je? Tachometr má v autě přece každý. I ano, pak mi to došlo. Páni politici to vymysleli chytře, aby řidiči náhodou neprofrčeli kolem jejich důležitých sdělení příliš rychle, nainstalovali zde informační radar, který je varuje, aby zpomalili. Jak mazané.

Jenže, druhý den jsem stejným místem projížděl znovu, a světe div se, řidiči jeli možná ještě rychleji než dřív. Tak kdo je tady blbý a kdo blbější? Ha. Radar, který nám, doufám, zůstane i po předvolebním odstrojení silnic, jaksi řidiče nebere. A vím proč. Když jsem jel jako spolujezdec stejnou trasu třetí den, tak mi řidič, který mne vezl, dal odpověď, která mi přijde jasná a srozumitelná.

„Hele, maj tam postavit 200 metrů před radar poutač s modelkou, kde bych napsal, když přibrzdíš a dodržíš rychlost, za chvíli se svléknu. No a garantuju ti, že před radarem by byla kolona stojících vozidel. Nechápu, že na to ještě nikdo nepřišel,“ pravil evidentně zcela vážně řidič. Mě jen napadlo, a co řidičky?

Tomáš Hyánek

22. září 2010

Jak je těžké ubránit se letákové mánii

Jedna moje kolegyně je přímo magnetem pro humorné a často i neuvěřitelné historky. Cestou ráno do práce se zastavila v jednom ze zlínských supermarketů pro „něco k snídani“. Už venku ji zarazila spousta lidí tlačících se před vchodem do prodejny. Kupodivu tentokrát převažovali muži. No nic, řekla si, vezmu své dva rohlíky, něco k tomu a budu u pokladny mezi prvními. Úspěšně prokličkovala mezi davem lidí u ovoce a zeleniny, kteří se předbíhali v nabírání brambor, nektarinek a banánů…

„Bez toho se dnes obejdu,“ řekla si a hrnula svůj vozík k pečivu. Najednou to dál prostě nešlo. Obrovský chumel lidí, ve kterém opět převažovala silnější část lidstva, se strkal u palety. „No to prostě nemůžu minout. Alespoň musím vidět, co tam dávají. Bude to nejspíš zadarmo!“ Jak se tak protlačovala davem, dostala se až k paletě. A na ní – světe div se – papírové kartony obsahující 10 kusů piv! Tak to musí být opravdu skvělá cena, když okolo se tlačící nabírali do svých vozíků i deset balení…

Natáhla ruku mezi ostatní, ukořistila jeden karton a s dobrým pocitem už vzala jen to své pečivo a něco k tomu, a hurá k pokladně. Zařadila se do fronty. Za ní se začali sjíždět majitelé vozíků s jednotným obsahem – pivo, pivo a zase pivo. Uvědomila si, že vlastně ani neví, kolik to pivo stojí, a protože ho vlastně ani nepije, tak jí to trochu zavrtalo hlavou. Vyložila na pás svůj jeden kartonek a svačinu a nechala pokladní namarkovat.

„No dobrý, pivo za polovinu, to jsem to dobře nakoupila,“ řekla si v duchu. Nasázela peníze a než stihla uklidit nákup zpět do koše, pokladní markovala dalšího v řadě. Najednou slyší: „Pane, ale u těch piv je cedulka, že si můžete vzít pouze 5 kartonů, a vy jich máte deset!“ „No tak nic,“ odvětil pán, „tak si ty navíc tady nechejte.“ Vtom na moji kolegyni dolehla davová psychóza. Otočila se na pokladní a řekla: „Víte co, já mám jen jeden, tak mi ještě z těch zbylých po pánovi jeden namarkujte!“

Zaplatila ještě jeden a s pocitem vnitřního uspokojení tlačila nákup k autu. Když nám to v redakci vyprávěla, dodala závěrem: „Tak mě jen mrzí, že jsem z těch zbylých u pokladny nevzala ještě další tři kartony. Mohla jsem jich mít celkem pět. Ale zase, když to pivo vlastně nepiju, na co by mi to bylo?“

Silvie Pospíšilová

21. září 2010

Mám ráda ten náš Zlín

O víkendu jsem doprovázela svoji sestru do Brna, kam se stěhovala kvůli škole. Těšila jsem se na centrum města, na nákupy, na ruch velkoměsta. Jak už dávno vím, k velkým městům u nás patří jak špína, tak často i smrad a bohužel i žebráci. V Brně jsem byla už mnohokrát předtím, nikdy jsem tomu ale nevěnovala velkou pozornost.

Nevím čím to je, ale tentokrát jako by tohle všechno razilo do očí. Už cestou od autobusu do centra jsme minuly asi tři žebráky. Ulice byly plné odpadků, kolem se neustále potulovalo množství podivných existencí, které na procházející pokřikovali. Vše završovaly pozvracené tramvajové zastávky. „To tady je tak všude,“ řekla sestra. „To víš, město studentů,“ dodala.

„Zlatý Zlín,“ vypadlo ze mě. Sestra jen souhlasně přikývla. Ano, pořád bude co zlepšovat, ale to nejdůležitější tady máme. Klid a čisto. Když se člověk prochází po místních ulicích, nemusí se dívat na žádné žebráky, kteří celý den jen sedí a odevzdaně natahují ruku. Nemusí se bát, že na každém druhém rohu bude postávat skupinka individuí a něco na něj pokřikovat. I ulice působí čistěji.

Navštívila jsem mnoho evropských měst, třeba Londýn, Paříž či Bern, ale vždycky se ráda vrátím do Zlína. Jako krajské město nabízí stále víc komfortu velkoměsta, ale zároveň si zachovává příjemnou atmosféru a bezpečnost.

Hana Minaříková

20. září 2010

Děkuju, děkuju, děkuju

Člověk se v životě několikrát loučí. Loučení se však dají rozdělit do dvou kategorií: dlouhodobá a krátkodobá. Ta druhá kategorie, tedy těch loučení krátkodobých, je častější. Používáme je, když odcházíme z domu a víme, že se vrátíme. V obchodě, u lékaře, ve vlaku, v autobuse či například v knihovně. Žádnému z nich nepřikládáme nějaký zvláštní důraz. Všechna tato loučení mají společnou jednu věc – víme, že se vrátíme.

Jenže pak jsou tu ta loučení dlouhodobá. Ta v sobě mají jistou dávku citů, většinou ne příliš radostných. Víme, že opouštíme něco, co jsme měli rádi, co nám určitým způsobem přirostlo k srdci. Opouštět Zlín není snadné, přestože je to jen město. Jenže město tvoří lidé, které denně potkáváme, zdravíme je, povídáme si s nimi. Je těžké zvyknout si na to, že je neuvidíme, nebudeme s nimi sdílet jejich radosti i trápení, nebudeme s nimi, když nás budou potřebovat.

Říká se, že člověk si uvědomí, co má, až to ztratí. Musím říct, že je to pravda. Nejednou se mi to potvrdilo. Jenže život je jednoduše takový a někdy člověk nemá na výběr. Říká si, třeba se sem jednou vrátím a všechno bude jako dřív. Jenže tak to bohužel nefunguje. Stejně jako člověk nemá stroj času, aby napravil své chyby. Možná se za pár let otočím a zjistím, že všechno zlé bylo k něčemu dobré, těžko říct.

Každopádně těch loučení už bylo několik a každé je v něčem jiné. U většiny ale zavládnou emoce, které nejdou udržet. Říkáte si, nebudu brečet, vždyť se ještě třeba jednou vrátím, na co to zbytečné divadýlko. Holt, každý jsme jiný a v genech nám proudí jiná povaha. Já patřím do té kategorie citlivek, takže mívám vždy kapesníčky po ruce. Jen jsem netušila, že se mi budou hodit tak brzo.

V redakci jsem byla jenom chvíli, ale přesto jsem tu poznala spoustu skvělých lidí, na které nezapomenu. Někdy vám totiž ta krátká setkání dají do života mnohem víc než roky strávené s některými lidmi. A protože nesnáším loučení, chci všem svým kolegům říci alespoň touto formou: Děkuju za dny s vámi, za rady do práce i do života, děkuju za podporu a za to, že jsem vás poznala.

Simona Kukučová

18. září 2010

Televizní nemocenská – co ti neublíží, tě určitě zabije

Každému z nás se jednou (či víckrát) do roka přihodí ona nepříjemnost, že lékař vypisuje nemocenskou, aniž by byl přístupný vést na toto téma s vámi jakékoli diskuse. I mně se to přihodilo. Týden. Proboha. Co budu dělat? „A nezapomeňte, ležet, ležet a pít horký čaj,“ zněla poslední slova odborníka, než jsem za sebou zavřel dveře ordinace.

„Tak jsem vyměnil nemocenskou za týdenní dovolenou, finančně to vyjde stejně,“ řekl jsem si. Ano, taková je realita. Po vyrovnání se s tím, že příští měsíc díky přepychu jménem nemocenská budu „škrábat omítku ze zdí“, jsem začal řešit problém druhý. Co s časem. Omezen v pohybu jsem skončil u programu, který byl nasnadě. Televize. Po jednom, druhém a třetím dni u televize jsem konstatoval, jak jsem rád, že nejsem na mateřské. Mé dítě by bylo po pár dnech sirotek. Proč? „Stručný přehled“.

Ráno zapnu televizi v čase, kdy mám užít antibiotika. Kdybych věděl, co mě čeká, vezmu k tomu i nějaký opiát. Začínám sledováním ranního vaření, kde se dozvídám, že pokud nevařím na super panenském olivovém oleji a nejím biopotraviny a mořské příšery na tisíc způsobů, tak vlastně mám děkovat za to, že ještě žiju. Pak poslední zprávy ranního bloku, jejichž moderátor ve mně vyvolává otázky, zdali se dívám na zpravodajství nebo casting do ochotnického divadla.

Teatrálnost, zvlášť pokud ji moderátor nezvládá (přebrepty), patří podle mne do divadla. Mluvím ze zkušenosti. Přepínám. Požadavek žaludku. Z jednoho z dopoledních seriálů na další stanici se dozvídám, že pokud nejsem gay a můj celodenní program nespočívá v nahánění chlapů – nejsem IN. To přežiju. MASH. Dvacet minut uklidnění. Bohužel posledních i prvních onoho dne.

Pak jsem obětí poloinspektorky Jessicy Flatcher, která kdysi cosi napsala a je z toho vražda. Osobně se mi víc líbila parodie „To je vražda, nachcala.“ Ale to je věc vkusu. Ten evidentně opustil tuto planetu, když se v Německu točila sestra Stefanie. Proboha?! Proč jí z toho obočí neudělali dvě? A ty „herecké výkony“? To bych se bál pustit dvouletému dítěti. Pokud bych jej nechtěl vyděsit. Tomuto seriálu tedy nyní říkám pracovně „sestra Brežněva“.

Po této estrádě se mi přihoršilo. Doufám v další pořad. Německo nemám rád, pokaždé, když slyším ten „líbezný“ jazyk, se mi zkroutí chlupy v uchu, ale i s následujícím pořadem neopouštím západní sousedy.

Jsem v Hamburku s nějakou kriminálkou. Změna nepřichází. Jako u nás, co televizní seriál, to stejně „geniální“ výkon. Věřím v osvobození v repríze oblíbeného MASHe. Přišla. Bohužel opět jen párminutová. Situace se dramatizuje.

Kolektiv chirurgů následujícího seriálu mě ujišťuje, že pokud si lékař se zdravotní sestrou před operačním výkonem nezasouloží, nemá to kýžený efekt. A když ne styk – alespoň rozbít ústa kolegovi. Funguje to tak i v Baťově nemocnici? A dalších? Jen to nevidíme, nebo to je seriál přitažený za vlasy… kloním se k poslednímu vysvětlení. Už jsem viděl dost, abych měl jasno. A dál? Nějak se mi přitížilo. S takovým masakrem jsem nepočítal.

Co musejí prožívat ženy a dívky na mateřských, které toto mají dennodenně? Kobra… nevím z jakého důvodu jedenáct, ale opět Německo. Panebože, to se tam opravdu děje? Každý den tři sta rozmlácených aut na dálnici, když někomu spadne trubka z nákladního prostoru, aby se divák po 40 minutách dozvěděl, že za všechno může zhrzená prostitutka? Příště, až pojedu po německé dálnici, dám si pozor.

To byla akce, až se mi dala do akce střeva. Měl jsem štěstí, dalších pár minut o poučení jak udržet své prádlo černé a natírat si zubní pastu na citlivá místa jsem pros…. Stejně jsem si tu pastu natíral na chodidla a jsou stále velmi citlivá. Pak přišlo NSCI nebo SCIN nebo NSIC… nevím proč Američané mají na všechno zkratky. Nepobavilo, nenaštvalo.

Doktor dům, který následoval po přehledu a souhrnu mrtvých onoho dne na našich silnicích ve zpravodajství, vraždách a znásilnění, mně připomněl, jak jsou lékaři „veselé povahy“. Píchnou vám jehlu do měchýře a ještě z toho mají veselí. No, konečně komediální seriál, nebo ne?

V 18.30 je bohužel většinou čas, jak jsem zjistil, kdy české (k dovršení tragédie i slovenské) televize začínají cpát do diváků superinteligentní „vrcholně umělecké“ televizní seriály vlastní produkce. Mohl jsem si dokonce vybrat – buď skončím v růžové zahradě, na ulici nebo v činžáku. Už se v tom nějak ztrácím. Stále stejní herci a názvem jiné seriály, ale člověk (nesledující tato dramatická díla) se v tom nikterak neorientuje. Zvláště pak, když takové seriálové prostitutky jako D. Morávková střídají televize a seriály jako správný poslanec politické strany.

Stačilo mi. Po dalším souhrnu tragédií onoho dne jsem to vzdal. Vrátil jsem se na zem. Vytřel jsem pozůstatky po mých psech na podlaze. (Zjevně české televizní seriály nezvládají tak statečně jako já) a vydal jsem se spát.

Než jsem vypnul televizi, zaslechl jsem anonci na nějaký další super český seriál. V ní se pravilo „seriál, na který jste čekali“, tak myslím, že televizní tvůrci mají skutečně smysl pro megahumor. Nevím, na co čekal zbytek republiky, ale na další prudce inteligentní seriál já nečekal.

Odcházel jsem do postele s jedinou otázkou a možná výčitkou: „Proč mám nemocenskou já? Vždyť jsou zde evidentně horší případy.“ Zvlášť ti, co se těší, jak narýžují na superstupidních seriálech. Zavřít, zamknout a klíče zahodit. A to neříkám, že sledování veřejnoprávní televize je nutně východiskem. Jdu si pustit rádio…

Tomáš Hyánek

16. září 2010

Tři vejce do skla…

Byla jsem na výletě. Tady u nás v Česku, na Moravě. Ubytování v moc pěkném, zánovním penzionu. Všechno bylo v pořádku, čisto, milý příjemný personál, hezky vybavené pokoje, skvělý jídelníček i nápojáček…

Miluji vajíčka na všechny způsoby. Snídaně s jakkoliv upravenými vajíčky mě dokáže naladit na „růžovou strunu“. Takže po příjemném večerním posezení u grilu na zahradě penzionu a klidné noci jsem si po otevření očí představila svoji snídani: horký čaj, tři vejce do skla, na nich trochu zeleného – nejlépe pažitky – čerstvý chléb, máslo a na závěr malý džem.

Spustila jsem se do jídelny a po letmém pohledu na snídaňové menu (kde má vysněná – tři do skla – uvedena nebyla) jsem oslovila milou servírku. Všechno si poctivě napsala a odešla předat do kuchyně. Za pár minut byla zpět s otázkou: „Prosím, jak si ty vejce do skla představujete?“ Z míry mě prozatím nevyvedla, protože na jídelníčku měli uvedená vejce na hniličku, v čem tedy bude problém, když já hrozně nerada „vydlabávám“ to žluté a bílé ze skořápky? Vysvětlila jsem jí, jak si to představuji: „Prostě kuchař vezme tři vejce na hniličku a obsah mi vydlabe do skleněného pohárku třeba na zmrzlinu.

Když to nahoru posype třeba pažitkou a k tomu dostanu pepř a sůl, bude to dokonalé.“ Dostala jsem dobrý čaj, čerstvý chléb, na máslo a džem v té „prekérní“ situaci zapomněla, ale odpustila jsem jí, protože mi hlavou vířily myšlenky… Podle vyprávění mého tatínka v poválečných dobách všechny dobré hotely měly na svém snídaňovém jídelníčku vejce do skla. Vůbec si nedovedu představit, že by se dnešní učni kuchařští po dobu studia nesetkali s přípravou této pochoutky…

Tak mě jen napadlo, co by na to řekli pánové kulináři Pohlreich nebo Babica, taková samozřejmost a mladý kuchař ji nezná… No, a jak to dopadlo? Dostala jsem svá tři vejce do skla, ale na jídelním talíři (nic vhodného v kuchyni prý nenašli), byla správně uvařená a posypaná pažitkou. Takže když jsem zavřela oči a odmyslela si to naservírování, chybějící máslo a džem, začal mi ten den docela hezky.

Hana Konečná

14. září 2010

Ach ty opravy silnic…

Tak nám to zase naši silničáři trochu zkomplikovali. Ano, mluvím o opravě mostu ve Zlíně na Cigánově. Vím, že je to nutné, vím, že je to potřeba, vím, že most si to žádá, silnice vyžaduje, provoz v těch místech je velký a povrch vozovky trpí… No jo, ale co my, účastníci silničního provozu, kteří tudy denně minimálně dvakrát projíždíme? Mám vypočítáno, že když v 7.30 hodin vyjedu z domu, jsem i s rezervou v 8 hodin na pracovišti. Ouha, dnes to nevyšlo!

Notoricky známou trasou, kterou jezdím už tři roky, jsem u nemocnice zahnula kolem vody. Fičím si to po nábřeží (samozřejmě jen povolenou rychlostí), zastavím na semaforech a vzápětí mi dojde, že zahnout doprava a vzápětí doleva opět kolem vody, kde se dá po ránu jakž takž zaparkovat, je nemožné.

Zákaz je zákaz. „Ale zákazy jsou od toho, aby se porušovaly.“ ozve se ve mně mé horší já. Rozhodnutá zcela výjimečně porušit zákon, zahnula jsem doprava. Ajta krajta! Stejný úmysl mělo už patrně několik koumáků přede mnou. Odbočku hlídali přísní strážci zákona. Vlastní blbostí jsem se tak ve Zlíně zamotala na několik dlouhých minut a do práce přišla se zpožděním.

V pozdním odpoledni jsem se vydala zpět k domovu. Ulice kolem Cigánova opět zasekané. Jsem člověk celkem trpělivý, ale kolem mě se vyrojilo několik řidičů s menší tolerancí a ti se cpali přede mě, vedle mě, za mě. V jedné chvíli jsem měla pocit, že to tentokrát bez ťukanců a škrábanců prostě mé auto nemůže přežít. A to ani nemluvím o zpoždění, které asi nabírají projíždějící trolejbusy.

Na tvářích lidí, sedících v nich bylo vidět, že se jim to vůbec, ale vůbec nelíbí. O děti je doma postaráno, tak co se budu nervovat, řekla jsem si. Však chlapi, co na mostě pracují, za to nemohou… Jediné co mě v tu chvíli trochu překvapilo je, že na mostě nikdo nepracoval. Tak mám jen otázku: opravdu na takhle frekventované výpadovce ze Zlína není možné zajistit, aby se pracovalo alespoň do setmění, když už ne v noci?

Silvie Pospíšilová

13. září 2010

Policejní stanice: plachta a na ní vlající znak

Nedávno jsem měla skutečně neobvyklý zážitek. Zatoužila jsem po trochu toho sluníčka a tepla, a tak jsem se vypravila do země pyramid a faraónů.

A jako každý turista i já jsem chtěla poznat něco z historie a folklóru egyptské země. A tak jsem se vydala za beduíny.

Cesta do jejich vesnice vedla přes poušť. A aby do ní člověk mohl vjet, potřeboval na to speciální povolení od policie. To jsme měli dostat na místní stanici.

A ve chvíli, kdy jsme k ní dorazili, jsem nevěřila vlastním očím.

Místní policejní stanice se totiž skládala jen ze starého stanu, na němž vlál znak, aby lidé věděli, že jde skutečně o strážce zákona a ne o zbloudilé beduíny. A pod tím stanem stálo zaparkované oprýskané auto a v něm dva uniformovaní muži. A to bylo vše.

V médiích občas proběhne informace o tom, že čeští policisté a strážníci slouží v nedůstojných podmínkách, kdy se jim služebny hroutí nad hlavami. Soucítím s nimi, protože v hezkém prostředí se i lépe pracuje. Osobně si myslím, že i tohle, kdyby viděli egyptští policisté, tak by těm našim ještě hodně záviděli.

Byť se v Egyptě nesmí fotit nic vojenského či policejního, tohle za foto stálo.

Šárka Šarmanová

10. září 2010

Rodiče by měli mít rozum

Už jako malá jsem si přála psa. Toho jsem nikdy nedostala, i když jsem do nedávné doby urputně žadonila. Ukrutné odpovědi mého otce jako: „Já ti přivážu poleno na vodítko a budeš s ním chodit kolem baráku. Uvidíme, jak dlouho tě bude bavit ráno vstávat,“ mě opravdu vytáčely a podporovaly můj pocit bezmoci. Ale jak to často bývá, s postupem času už obavy svých rodičů chápu.

Místo psa jsem tedy nakonec dostala o deset roků mladší sestru. Ta je stejně jako já nenaplněný pejskař, a proto spolu chodíme venčit psy do zlínského útulku na Vršavě.

Tady mě nedávno zasáhl příběh teprve šestiměsíčního Knoflíčka, křížence malého pinče. Ve třech měsících si jej z útulku vzala rodina s dětmi. Knoflík však děti přestal bavit, a tak jej rodina vrátila zpátky.

Někdy lidi opravdu nechápu a asi ani chápat nechci. Ano, děti jsou nevyzpytatelné, ale aspoň ti rodiče by měli mít rozum… Raději si čtyřnohého kamaráda půjčit a věnovat se mu na sto procent, než jej za pár dnů vrátit a litovat.

Klára Elšíková

8. září 2010

Ten mladý redaktor šel nedávno domů a byl tak strašně nalitý…v poledne!

V minulém týdnu jsem si užívala několika dnů dovolené. Přijel mne navštívit i můj kamarád, novinář z Prahy. Zajímavý člověk a bohém. Taky dosud svobodný, protože vydržet s ní může jen značně otrlá povaha. A hlavně magnet na průšvihy a trapasy všeho druhu.

Poté, co si prošel po dlouhé době naše město, sedli jsme si spolu u nás na zahradu. Měli jsme si co povídat. Mezi řečí se mne zeptal, jak to v takovém malém městě vypadá s klepy. Chvíli jsem uvažovala o tom, zda se nemám urazit, když nazval Zlín malým městem, ale pak jsem se soustředila na druhou část jeho dotazu. Zeptala jsem se, jak to myslí.

„Fama crescit eundo,“ sdělil mi s šibalským úsměvem. Jistě, to přece ví každý. Fáma roste tím, jak se šíří. Přece to znáte taky. Na jednom konci města upadnete a roztrhnete si kabát a na druhém se bude tvrdit, že jste se zmrzačili a do konce života se nepostavíte na vlastní nohy. Stále jsem však ještě nevěděla, kam tím míří. Vyprávěl mi tedy svoji příhodu, která se mu nedávno stala.

Jako velký hypochondr, který má pročteny všechny knihy o zdraví, které si pečlivě střeží a sebemenší problém považuje za příznak smrtelné choroby, se vydal k lékaři s neurčitými zdravotními problémy. Navštívil ho ten měsíc již asi potřetí a samozřejmě mu ani tentokrát nic nenašli. Ke všemu mu doktor naznačil, aby se v návštěvách ordinace mírnil ve prospěch opravdu nemocných lidí. Tím ho smrtelně urazil.

Můj kamarád si to šinul z polikliniky k místě svého bydliště a cestou si vydatně přihýbal z placaté láhve plné pálenky, kterou si do čekáren doktorů bere s sebou, aby po odchodu z infekčního prostoru ihned zahubil všechny bacily. Když se přiblížil k domovu, nějakým nedopatřením zakopl o potrubí, které se válelo vedle hlubokého výkopu. Po krátké taneční kreaci, během které se snažil vybalancovat svoji ztrátu rovnováhy, uklouzl a po rozmoklé hlíně sklouzl do výkopu. U lahvičky, kterou měl u sebe, povolil uzávěr a její obsah se mu rozlil po šatech. Když lezl z výkopu ven, ohromeně ho sledovaly dvě sousedky, které se spolu zastavily na kus řeči cestou z nákupu. „Připadal jsem si jako zombie,“ okomentoval to při vyprávění.

Zlitý alkoholem a zmazaný od bláta kulhal domů, protože si při pádu udělal něco s kotníkem. Strašně se divil, když zjistil, že se o něm v jejich ulici povídá zkazka o tom, jak „ten mladý redaktor šel nedávno domů a byl tak strašně nalitý, že padnul přímo do výkopu! A představte si, táhlo to z něho jako ze sudu, když šel okolo nás! A to nebylo ještě ani poledne!“

I mně položil otázku: „Je to možné?!“ Popravdě, je to možné. Já bych si na místě těch dvou sousedek zřejmě nemyslela nic jiného, zejména pokud by přešel kolem mne a táhl za sebou odér pálenky. Ty dvě dobré ženy byly zřejmě stejně šokované jako toho odpoledne lékař, který ho pár hodin předtím poslal domů s tím, aby se mu pokud možno ukázal v ordinaci až tehdy, bude-li skutečně mít zdravotní problém.

Chvíli před koncem pracovní doby našel mého kamaráda, jak sedí v čekárně a beze slov, zato s výrazem uspokojení mu podává zprávu z úrazovky. Ano, možná i on vypráví svým známým historku o tom, jak jednoho ze svých pacientů dopoledne vyhodil a on si do odpoledne stihl pořídit úraz na noze, aby mu předvedl, že je skutečně nemocný. Dá se v takovém případě ještě hovořit o fámě, která je nafouknutá?

U mého kamaráda ne. U něj lze čekat cokoliv. Proto se trošku bojím, co bude dál. Tento představitel sedmé velmoci je velmi svérázný a ve světě médií je znám jako enfant terrible. Lehce se mi ulevilo, když si to namířil zpět do hlavního města. Ano, měl vlastně pravdu. Zlín je celkem malé město. Pro průšviháře jeho kalibru zcela nepochybně.

A mezi námi: u jeho příhod, které by se o něm vyprávěly, by ani zdaleka nešlo o cokoliv nafouknutého. Stačí je převyprávět tak, jak se staly, aby lidi nechápavě či pohoršeně kroutili hlavami. Přes to všechno je to člověk, který dokáže být oporou a tím nejlepším přítelem na světě. Při této úvaze mne vždy napadne, jak je důležité nedat na první dojem, často ani na druhý či třetí. Člověka skutečně poznáte až po dlouhé době, kdy s ním zakusíte dobré i zlé. Ale to už je jiné téma…

Kateřina Košutová

7. září 2010

Má vytoužená osmnáctka

Byl krásný večer, sice pršelo, vítr dosahoval síly vichřice, z protější strany silnice jsem viděl jak stojícímu muži uletěl příčes, to vše umocnilo emoce té chvíle. Bylo to poprvé.

Byl jsem velmi nervozní. Budu se jí líbit? A bude ona taková jak mi ji vylíčili? To čekání mě drásalo nervy, zároveň naplňovalo touhou očekávání. Významně jsem pohlédl na kus listu, ano, za minutu tady bude. Takové pozvánce by málokdo odolal. A pak to přišlo.

Ladné tvary, štíhlá, dlouhá, aerodynamická, přátelská… moje čerstvě zletilá osmnáctka. Přijela na čas. Ač novicka v jízdním řádu DSZO, očarovala mne svými zářícími dvěma velkými… světly. Ohromen jsem do ní vnikl. Rozevřela čtyři otvory a všichni se do ní vrhli. První plnoletá trolejbusová linka ve Zlíně. Ať se Ti daří ty naše osmnáctko. A pusu na cestu.

Tomáš Hyánek

6. září 2010

Příklad diskriminace nás žen na Zlínsku

Když řekne žena, že chce mít stejné podmínky jako muž, je hned označena za feministku. Ale že je něžné pohlaví stále diskriminované, o tom není pochyb. I na Zlínsku.

Nedávno jsem musela kroutit hlavou nad sdělením své kamarádky, která je už delší dobu nespokojená v zaměstnání. Důvodů je více, ale ty nejsou tak podstatné. Jinou práci samozřejmě nemůže sehnat.

Nedávno rozšířil zaměstnavatel jejich pracovní tým o muže. Přebral část povinností mé kamarádky. Žádné navíc nedostal. Vedení si cení jeho práce na 35 tisíc hrubého měsíčně.

Myslíte, že dostává takovou mzdu moje známá? Ani omylem. Jelikož má mimo jiné na starosti mzdy, zvedlo ji to ze židle. Mě taky. To se dostávají peníze navíc jenom za to, že je člověk muž?

Marie Šidlová

3. září 2010

Výtah

Nemám ráda výtahy. Mám s nimi v životě několik špatných zkušeností.

V době, kdy byla dcera malinká, sotva chodila a vážila „skoro nic“ mi nastoupila do výtahu v prodejně Baťa a protože pravděpodobně čidla její váhu nezaznamenala, dveře se zavřely a dítě v naprosté tmě, za šíleného jekotu odjíždělo někam nahoru. O nějakém zastavení mezi patry ani nemluvím.

Nejhorší můj zážitek byl, když vypnul proud, a já zůstala sama mezi patry v naprosté tmě. Ještě že můj kolega, který zná moji „minifobii“ zůstal stát před výtahem a těch 20 minut se mnou neustále hovořil. Paradoxně, možná, oproti jiným lidem nejlépe snáším paternostery. Není nad to, když vidím buď horní nebo dolní polovinu projížděného patra. Když to jde, snažím se „schody vyběhnout“. No jo, ale vždycky to prostě nejde. Redakce sídlí v patře třetím. Jo, určitě si řeknete: „Proč leze do výtahu, přece 3 patra se dají pohodlně vyjít pěšky“… Ale zkuste to několikrát denně. Dolů chodím zásadně pěšky, ale nahoru, to vždy zvítězí lenost nad obavou.

Jeden ze dvou výtahů v naší budově je „zakletý“. Nejčastěji po ránu, asi „zatuhlý po dlouhé noční nečinnosti“ dělá problémy. Už když zmáčknu příslušný čudlík a podle toho jak se kabina rozjíždí – tuším problémy. Pokud je nás ve výtahu víc, jsem v klidu, ale často ráno jedu sama a to je pak jízda. Napřed se zastaví mezi prvním a druhým podlažím a po mém zoufalém mačkání tlačítek se pomaloučku rozjede. V tom momentě nereaguje na žádný povel a jede a jede stále nahoru. Kdyby nekončil v 9. patře, už jsem několikrát byla snad až v nebi.

V devátém se zastaví, vydechne, nadechne a pokorně zareaguje na povel – do třetího.

Nevím proč, stává se mi to opravdu často, a když je nás v kabince víc, a někdo z nich tuhle výtahovou vzpouru nezažil, už se jen usmívám, a informuji ostatní, co přijde. Asi to bude „Šotek výtahový“.

Hana Konečná

2. září 2010

Když se zblázní počasí

„Ježišmarjá, to je kosa!“ Stojím na přechodu pro chodce vedle skupinky studentů a poslouchám jejich nářky na počasí. „Já asi zmrznu!“ drkotá zuby vytáhlý mladík v krátkých plátěných kalhotách a poskakuje v sandálech jako tajtrdlík, aby se zahřál.

„Já mám úplně ztuhlý prsty, necítím je! A chlupy v pozoru!“ lamentuje zase jeho kolega v krátkém tričku a tře si chladem ztuhlé ruce. Třetí studentka oblečená do slušivé minisukně raději ani nic neříká. Rudá barva jejích dlouhých štíhlých nohou, zaťaté zuby a hrůzostrašný výraz v očích ale hovoří za vše.

Je jí zima. A není se co divit. Chladné počasí se nás totiž letos rozhodlo potrápit dřív. Na několika místech v republice dokonce poslední prázdninový den sněžilo a i teď na začátku září, je ve Zlíně zima jako v ruské knížce. Tedy alespoň po ránu.

Mnohé lidi to překvapilo, nechali se zaskočit a ze setrvačnosti vyrazili do ulic oblečení jen tak, jak byli zvyklí po celé léto. A dopoledne protrpěli. Po obědě už ale rtuť teploměru vyrazila poslušně prudce vzhůru. A jako blázni se naopak začali cítit všichni důkladně oblečení. I já. V roláku a zimní bundě jsem si ráno připadal jako věštecký génius. Při odchodu z redakce naopak jako úplný idiot.

Potím se jako Fin v sauně a přeji si, abych už svetr a péřovku mohl honem rychle shodit a cítit se zase fajn. Tedy alespoň do doby než přijde na přetřes další každodenní ranní otázka: Jak se má doprkýnka člověk letos v září vlastně obléct?

Martin Lavay

1. září 2010

Euforie jménem eskalátory

Jedou! Zvolal jsem v duchu první zářijový den s jiskrami v očích jak u malého dítěte před vánočním stromkem.

Po několika dnech v Matričce stověžaté příjemné překvapení. Při pohledu na hodiny nevycházím stále z údivu, půl jedné. Vždyť to před lety, když ještě eskalátory fungovaly, měly polední pauzu.

A radost do třetice: ze schodů sálala novota a čistota. Vsadím se, že za týden touhle dobou budou již schody zničené bezduchými malůvkami vandalů.

Pavel Trávníček

1.9.2010 VSTUP DO DISKUSE 7
SDÍLEJ:

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto
18

Zdravotnictví čeká velký třesk. Síť nemocnic prořídne

Filip Chytil se stal členem New Yorku Rangers

Chytil při debutu za Rangers rozhodl o výhře. Úžasný pocit, zářil

Čerepovec už s Holíkem nepočítá. Zůstane v KHL nebo se vrátí do Zlína?

Skončí už po deseti zápasech? Vedení hokejistů Čerepovce totiž zařadilo Petra Holíka na listinu volných hráčů a se zlínským odchovancem, který vstřelil jeden gól a připsal si dvě asistence, tak zřejmě nepočítá.

Duel Fastavu s mistrem je již téměř vyprodán

Již téměř vyprodáno hlásí vedení prvoligového fotbalového klubu Fastav Zlín před sobotním duelem s úřadujícím mistrem pražskou Slavií (od 17 hodin).

Bod by byl spravedlivý, řekl po utkání v Plzni bek Matejov

S parťáky okusil na vlastní pěst přechod z evropského poháru do české soutěže. Jakou zkušenost si zlínský fotbalista Róbert Matejov odnesl? „Je to náročnější, než když se hraje jen liga,“ přiznal.

Je to nebezpečná práce. Jakákoliv chyba nás může potrestat těžkým zraněním

ROZHOVOR/ Kromě ptáků a veverek mohou lidé v korunách stromů zahlédnout i člověka s motorovou pilou. S největší pravděpodobností jím bude arborista neboli osoba pečující o stromy rostoucí mimo les. V okolí Zlína se o kaštany či javory stará například dvaatřicetiletý Ondřej Koutek z Otrokovic, který pracuje jako stromolezec už pět let. V rozhovoru prozrazuje nejen to, co je náplní jeho povolání, ale také jak může být nebezpečné a zároveň krásné.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení