HLASUJTE V ANKETĚ Dotkne se vás stávka zemědělské techniky na silnicích?

Děti vzaly mačety a posekaly u školy trávník

Sirotčinec v ghanském městě Bawjiase. V září 2010 tam šly děti poprvé do čkoly, ikdyž někteří by v Česku chodili už do šesté třídy. Autor: DENÍK / Anna Novotná

9.12.2010 20:14

Ghana /FOTOGALERIE/ – Bydlení v chatrčích, časté výpadky elektřiny, rozbité silnice, ani deště či naopak sucho nedokážou smáznout úsměv z tváře obyvatel Ghany.

FOTOGALERIE

Redaktorka Deníku strávila tři týdny v sirotčinci v západoafrické Ghaně. Kromě péče o děti byl čas pozorovat život místních obyvatel

Přesto, že v porovnání s Českem vypadá tato západoafrická země chudě, je prostě nádherná. Lidé mají stále dobrou náladu a jsou vstřícní jak navzájem, k návštěvníkům z ciziny. Je to i země se zajímavou historií, kterou dokládají třeba otrokářské pevnosti Cape Coast nebo Elmína, s přírodním bohatstvím v podobě želv kladoucích vejce na pobřeží Guinejského zálivu nebo plantážemi cukrové třtiny.

Vyfoť mě, ale ukaž mi to

Běloch, který navšíví Ghanu neustálému zájmu ze strany jejích obyvatel. Za tři týdny, které jsme s kamarádkou Gabčou v zemi strávily, se nám stalo jen párkrát, že by po nás někdo žebral peníze. Přitom v turisticky „profláknutějších“ destinacích člověk ani nestiskne spoušť fotoaparátu bez toho, aby někdo nechtěl bakšiš. V Ghaně focené vždy potěšilo, když jsme jim ukázali na displeji, jak jim to na snímku sluší. K této zvědavosti nebyly rezistentní ani naši malí přátelé v sirotčinci. Nejraději si někdo z nich vzal foťák a zvěčňoval ostatní. Mezi populární patřilo u všech dětí vybarvování omalovánek, Gabča sklidila úspěch i s plastelínou.

V Ghaně jsme byly po tři týdny na konci období dešťů. Samozřejmostí byla vysoká vlhkost vzduchu, teplota byla odhadem do 30 stupňů Celsia. Mile nás překvapilo, že tam téměř nejsou komáři. Moskytiéra, repelenty a antimalarika jsou ale i tak nezbytností. „Už je jím příliš dlouhou dobu, zdají se mi po nich hrozivé sny,“ upozornil na úskalí svého léku proti malárii Čech Vláďa, který s námi pomáhal v sirotčinci v osmnáctitisícovém městě Bawjiase. Jenomže léky přestal jíst, a malárii dostal. Stačil pravděpodobně jen jeden štípaneček…

Vláďa je během roku a půl v Bawjiase už potřetí. „Teprve před rokem se tady zaváděla elektřina,“ zavzpomínal. Dráty se prý válely volně po pěšinách mezi domky a člověk mohl hádat, zda jsou či nejsou pod proudem. Ghaňané si vůběc asi příliš nelámou hlavu s úklidem. Všechno smetí končí v lepším případě v jámě na odpadky, kde se v něm pohrabou slepice a psi, v tom horším pak roztroušené úplně všude.

I já si nakonec zvykla, že sáčky od pitné vody prostě mrsknu do příkopu u cesty nebo do křoví. Někdy takový pytel smetí využijí místní k zalátání silnice. „Co jiného do takové díry vymývané deštěm nasypat, máme zabité dvě mouchy jednou ranou,“ myslí si zřejmě. Na druhé straně před vlastním domem mají perfektně zametené. A také před školou. Byla jsem svědkem toho, jak děti vybavené mačetami šly v první školní den a pozemek sousedící se vzdělávacím zařízením dokonale posekaly. Samozřejmostí pro ně bylo i každodenní zametení okolí školy.

Nehoda? Jednou za uherský rok

Hromadnou dopravu zajišťují hlavně mikrobusy nazývané tro-tro. Cenově jsou dostupné asi většině obyvatel. Jen bázlivější jedince by asi polekaly promačkané plechy a nekřápnutá čelní skla valné většiny z nich. Nehod jsme ale v Ghaně s kamarádkou moc neviděly.

„Nepamatuji se, že by tu někoho přejeli. Nehoda se tu stane jednou za více než rok,“ lovil v paměti místní mladík Iddrisu. Možná je to tím, že tro-tra i taxíky jezdí sice rychle, ale za neustálého troubení. Automaticky uskakují lidé, slepice a kozy, které se po cestě potulují.

Místní kuchyně je podle všeho uzpůsobená hlavně k přežití a ne k nějakým labužnickým orgiím. Maso jedí hlavně slepičí a kozí, jí i spoustu vajec. Jako příloha slouží rýže, škrobnaté banány plantains, ať už vařené, smažené, ve formě mouky nebo chipsů. Brambory nahrazují hlízy kasavy a jamy. Hodně se jedí burské oříšky a žlutozelené pomeranče podobné kdysi dováženým kubánským. Z koření jasně vede chilli.

Atmosféra Ghany je podmanivá. Přátelští lidé, krásná krajina ve vnitrozemí i při pobřeží. A to jsem se tam vydala náhodou – jen díky tomu, že má kamarádka nechtěla jet do takové dálky sama. Ráda se tam vrátím, buduli moci.

Ghana: kdo tam byl, musí se vrátit

Ghana, Zlín – „Už vím, jak si připadá Karel Gott,“ vypadlo ze mě. Kamarádka Gabča se mi sice smála, ale hned uznala, že tak nějak to bude. Byly jsme totiž v africké Ghaně jakožto bělošky v permanentní pozornosti okolí.

Stejně, jako nemá šanci splynout s davem několikanásobný Zlatý slavík, tak ani nám se to nedařilo v osmnáctitisícovém ghanském městečku Bawjiase, kde jsme byly jako dobrovolnice pomáhat v sirotčinci. Kolikrát jsme zaslechly pokřikování Obruni, obruni! znamenající Bělochu, bělochu!, to opravdu nespočítám. Ale hned dodávám, že to rozhodně nemysleli zle. Usmívali se a byli jen zvědaví, co jsme zač. A když slyšeli, že pomáháme tamním opuštěným dětem, usmívali se ještě víc. A to jsem si moment předtím myslela, že to snad už ani nejde…

Sirotčince jsou ve městě velikosti Otrokovic hned dva. Jsou v nich děti, které už nemají rodiče, ale také ty, o které se nemohou kvůli chudobě příbuzní starat. Do toho „našeho“ jezdí dobrovolníci například z Česka, Spojených států nebo Velké Británie něco přes rok a půl. V době, kdy tam poprvé přijel Čech Vláďa, který tam byl i za našeho třítýdenního pobytu, prý byly podvyživené a spaly na zemi. „Teď jsme jim dělali výživové testy, a dvě mají sice mírnou, ale nadváhu,“ pousmál se Vláďa. Ony holčičky s nadváhou ovšem nevypadaly ani zdaleka tak, jako leckteré české dítě, o němž si příbuzní myslí, že strádá a potřebuje víc bonbónů.

V sirotčinci, který vede evangelický pastor Elisha, je osmadvacet dětí. Nejstarší chlapec má čtrnáct let a nejmenší holčička, kterou našli lidé jako několikadenní na tržišti, něco přes rok. Dobrovolnická pomoc spočívala kromě přivezených financí v zabavení dětí, pomoci při koupání, praní prádla či pletí plevele na malé farmě. Čas byl samozřejmě i na výlety.

A jak jsme se do Ghany dostaly? Kamarádka tam jako malá strávila asi rok díky tomu, že tam byl její otec na služební cestě. Chtěla se tam podívat, protože měla na Afriku krásné vzpomínky. A když se dostala na koncert věnovaný právě sirotčinci v Bawjiase, bylo rozhodnuto.

Vánoce po africku, to je radost z maličkostí

Bawjiase, Topolná – Co si přejí vaše děti najít pod vánočním stromečkem? Playstation, nový počítač nebo auto na ovládání? Když se dobrovolník Vláďa zeptal dětí z jednoho sirotčince v africké Ghaně, kde momentálně už potřetí pomáhá, odpověděly mu, že by si přály jablko, pomerančový džus nebo nový ručník.

Nám Evropanům mohou tato přání připadat poněkud skromná, až naivní. Vláďu to ale nepřekvapilo. Vzpomíná si, když dětem před rokem a půl s pomocí místních lidí nechali vyrobit postele. Do té doby spaly děti na zemi. Čtyřletý Kwashie tenkrát přiběhl, táhl všechny dobrovolníky do místnosti, kde spí, a volal: „Podívej… postel… a je moje!“ Vláďa tenkrát na svém blogu napsal: „Musím říct, že i nám klukům trošku zvlhly oči…“

Kwashie patří mezi 28 dětí žijících v sirotčinci v malém městečku Bawjiase. Začátky byly těžké. Děti spaly na zemi, jedly jednou denně, nechodily do školy a neměly přístup k lékařské péči.

Za posledních osmnáct měsíců se ale řada věcí změnila. Děti už spí v postelích, i když po dvou až po třech, mají moskytiéry chránící před malárií. Již rok mají také zdravotní pojištění, takže v případě potřeby mohou jít kdykoliv k lékaři. To vše je možné díky podpoře lidí převážně z České republiky! Nejdříve pomáhali hlavně Vláďovi kamarádi, po založení o. s. Akwaaba se zapojili další lidé ochotní pomáhat. Jedním z posledních úspěchů je zajištění školní docházky čtrnácti dětem, kterou Akwaaba uhradila. Pavla, která potřebné finance vybrala na Koncertech pro dětský úsměv, na svém blogu napsala: „Důležitým dnem v životě čtrnácti dětí ze sirotčince se stal čtvrtek 23. září 2010. Ten den totiž děti poprvé v životě zasedly do školních lavic, přestože některé z nich mají už dvanáct let.

Ráno mi doma v Topolné zazvonil telefon, do kterého se ozval hlas dvanáctileté Grace: ,Pavlo, děkuji! My dnes jdeme do školy a máme nové aktovky!‘ Ten dík nepatřil jen mně. Patřil vám všem, kteří jste děti na květnových benefičních koncertech podpořili! Gracino nadšení bylo tak velké, že jsem měla pocit, jako by stála přímo vedle mě… Jen jsem ji v tu chvíli nemohla pohladit a obejmout…“

Akwaaba je sdružení dobrovolníků, kteří ve svém volném čase a na vlastní náklady pomáhají. Kromě zmíněné školy zorganizovali a uhradili například HIV a nutriční testování a nyní se podílejí na stavbě nové budovy sirotčince. Více informací a odkazy na blogy jednotlivých členů najdete na www.akwaaba.cz.

Pavla Krystýnová

Ghana: jaká je to země

Patří k zemím subsaharské Afriky. Na západě s ní sousedí Pobřeží slonoviny, na severu Burkina Faso, na východě Togo a na jihu Atlantský oceán. Hlavní město je Akkra. Byla původně pod portugalskou a britskou nadvládou, v roce 1957 získala samostatnost. Ghana má asi 20 milionů obyvatel. Patří mezi relativně stabilní africké země. Žijí tam spolu křesťané, muslimové i vyznavači domorodého náboženství.

Někdo pomáhá v Česku, jiný zase v Ghaně

Bawjiase /ROZHOVOR/ – Už potřetí pomáhá Vladimír Víšek z Vysočiny organizovat pomoc v sirotčinci v ghanském Bawjiase. Dostal se tam proto, že má rád cestování, a také rád pomáhá lidem. A tak v červnu 2009 vystoupil z letadla v ghanském hlavním městě Akkře a bylo to. Spolu s evangelickým pastorem Paulem Asamoah Elishou a jeho ženou Marthou se snaží, aby mělo osmadvacet opuštěných dětí pocit domova a také patřičné vzdělání. Sirotčinec je v provozu tři roky.

Jak vůbec přišel pastor na myšlenku zřídit sirotčinec?

Prvním dítětem v sirotčinci byl chlapec Promis. Pastor ho našel v Bawjiase u cesty – měl poraněné, zahnisané nohy. Vzal ho k sobě, no a pak už mu lidé začali vodit další děti…

Jak jsou vlastně sirotčince v Africe, potažmo Ghaně obvyklé?

Sirotčince jsou v Ghaně, dá se říct, na každém rohu a mají až třeba 120 dětí! V Bawjiase jsou takováto zařízení dvě. V našem sirotčinci je osmadvacet dětí.

Co všechno se pro děti změnilo, když začali do sirotčince přijíždět dobrovoníci?

Před příjezdem dobrovolníků tam nebyl proud, většina jich spala na zemi, málo jedly, neměly moskytiéry, nechodily k doktorovi…

Bude stále nutné, aby tam přijížděli, respektive přiváželi peníze?

Snažíme se, aby byl sirotčinec jednou co nejvíce soběstačný, tedy měl farmu, co by je alespoň trochu živila a tak dále. Teď se soustředíme na zaměstnávání místních kvalitních lidí, protože to je základ, aby to celé jednou fungovalo…také se znažíme zainteresovat místní komunitu, aby alespoň trochu pomáhala.

Proč si myslíte, že je důležité podporovat tyto děti v Africe: mnoho čtenářů napadne, že lidé, kteří potřebující naši pomoc a peníze, žijí i v Česku.

Někdo pomáhá dětem v Česku, jiný v Africe, někdo podporuje psí útulky, někdo zase chrání přírodu. Je na každém, jak se rozhodne pomáhat. Obecně situace v Africe je daleko horší než ve vyspělých zemích…

Pokud se někdo rozhodne podpořit právě sirotčinec v Bawjiase vaším prostřednictvím a pošle vám nějaké finance – jaký podíl z toho se nakonec dostane dětem?

Jsme dobrovolníci, co vše dělají ve svém volném čase, na svých počítačích, ze svých domovů, na vlastní náklady. Kromě bankovních poplatků jdou tedy všechny peníze těm, co je potřebují.

Komu byste doporučil dobrovolnickou cestu do Ghany?

Doporučil bych to komukoliv, kdo má zájem poznat jinou kulturu, dělat něco smysluplného, ale i stresujícího :)

Děti už netrpí podvýživou, spí na postelích, chodí do školy – jaké jsou vaše další plány?

Chceme se soustředit hlavně na děti z chudých rodin, aby měly nějaké hobby a jen tak se neflákaly na ulici. Před rokem jsme založili fotbalový klub, kde hrají i naše děti. Také máme v plánu postavit školu, kde část míst bude určena pro děti z chudých rodin a budou tam moci chodit zdarma.

Autor: Anna Novotná