Nejsem sice zastáncem přebírání tradic a zvyků jiných států, podle mě bychom měli spíše dodržovat ty naše, ale zvědavost mi nedala. A tak jsem si také zkusil jednu vyrobit.

Ještě štěstí, že jsem dorazil hned kolem čtrnácté hodiny, kdy dlabání začínalo. Už tak jsem měl co dělat, abych si alespoň jednu dýni pro sebe takříkajíc ukořistil.

„Takový zájem nás trochu překvapil, ale naštěstí máme kam zaběhnout pro další dýně," uklidnila hned na začátku všechny přítomné jedna ze spoluorganizátorek akce Lenka Bujáčková. S dýní v podpaží tak stojím frontu a čekám až se uvolní místo u připravených stolů, kde se již do tvorby svých vlastních děl pustili přítomné děti, často v halloweenských kostýmech spolu se svým doprovodem v podobě rodičů, či babiček.

„Tati, mě už to nebaví," zaslechl jsem upřímnou reakci jedné malé tvůrkyně.

„Vždyť už to skoro máme, tak to doděláme a půjdeme dál," odvětil jí otec.

Konečně jsem se dostal na řadu. Vyhrnout rukávy a jdeme na to. Beru do ruky nůž s asi třiceticentime­trovou čepelí, na který jsem si však také chvíli musel počkat a doufám, že pokud se mi mé dílo podaří zdárně dokončit, budu mít prsty natolik v pořádku, abych se o svůj zážitek mohl podělit s čtenáři.

Postup práce se mi podařilo při mém čekání docela odkoukat a tak začínám naprosto sebejistě odřezávat vršek dýně. Jde to trochu ztuha. Za chvíli mám však tento první krok za sebou.

Poté se rukou snažím vypreparovat vnitřek dýně. Tady narážím na první problém. Semínka jsou lehce, ale vnitřní hmota se mi díky své mazlavosti nedaří řádně uchopit tak, abych ji mohl vytrhnout. Opět tedy čekám. Tentokrát na to, až se uvolní jedna z připravených lžic, které jak vidím používají k dlabání dýní moji spoludlabači kolem.

Po chvíli jsem i já patřičně vybaven a tak se s vervou opět pouštím do díla. Po pár minutách mám úspěšně zvládnutý i druhý krok a nutno dodat, že prozatím bez jakéhokoli zranění sebe či někoho jiného. Na řadu pak přišla více umělecká disciplína, tedy vyřezání pomyslného obličeje. K tomu opět potřebuji nůž, ale tentokrát s menší čepelí.

Znovu tedy musím chvilku počkat. Přemýšlím přitom, že bych si mohl svůj výtvor na dýni napřed předkreslit, ale nechce se mi ztrácet čas dalším čekáním na fix. Zvládnu to i bez toho, rozhodl jsem se. Vyřezávám tedy napřed jedno oko, pak druhé a v zápětí nos. Ústa jsem si nechal až na samotný závěr. Dosud se mi podařilo celou operaci absolvovat bez zranění a tak v poslední fázi postupuji rozvážně a opatrně. Byla by škoda si to na závěr pokazit.

Hotovo. Teď už jen vložit dovnitř zapálenou svíčku a můžu svůj výtvor umístit na výstavku k ostatním, které si jejich tvůrci nechtěli odnést sebou domů.

Musím přiznat, že se mi podařilo při práci výrazným způsobem odchýlit od svých původních představ, jak by mělo dílo vypadat. Jde však o moji absolutní prvotinu a tak si říkám, že zas tak úplně špatné to není. Pro příště se však raději přidržím osvědčeného českého zapalování svíček na hrobech. Na tom totiž není co zkazit.

ROMAN BUČEK