Do noclehárny v mrazech bezdomovci nepřišli

„Je to takový paradox. Máme tu méně lidí než přes léto. Dá se to vysvětlit možná tím, že mají stále nějaké vazby u blízkých, kde se mohou schovat, když je nejhůř,“ myslí si vedoucí služeb pro lidi bez domova otrokovické Charity Tomáš Bernatík.

Vliv má podle něj i nově vybudovaná seďárna. To je místo, které lidem bez domova rovněž poskytuje teplo a klienti navíc nemusí prokazovat svou střízlivost, což je v noclehárně nutnost.

„Neohrnujte nos“

Otrokovice jsou podle Bernatíka také specifické v tom, že mají mnoho sociálních služeb, i když nejsou žádným velkým městem.

„Na druhou stranu máme hodně patologických případů. Je to zřejmě dáno faktem, že byly Otrokovice vždy dělnickým městem,“ vysvětluje Bernatík ve své přízemní kanceláři, která sousedí se vstupem pro klienty a je od personálních místností oddělena mimo jiné také informačním okénkem. Dříve totiž budova sloužila jako policejní stanice.

Jací lidé vlastně tvoří klientelu Samaritánu? Podle Bernatíka je škála široká.

„Najdete mezi nimi alkoholiky či duševně nemocné, ale i lidi, kteří prostě měli v životě smůlu. Proto by neměla veřejnost při pohledu na bezdomovce hned ohrnovat nos,“ připomenul.

Mezitím, co hovoříme, se pomalu zavírají vrátka noclehárny. Ta sice funguje od 19. do 9. hodiny, přijít do ní je ovšem možné pouze do 21 hodin.

„Včera tu byli jen dva, dnes nikdo. Jeden z nich předem nahlásil, že dnes nepřijde, druhému jsme museli podle řádu na pět dní zakázat vstup. V prostoru noclehárny totiž kouřil, což se nesmí,“ popsal Bernatík s tím, že situace, kdy je místnost se dvěma dvoupatrovými postelemi zcela zaplněna, nastává málokdy.

Celkově má ovšem azylový dům téměř plno. Za necelé 3 tisíce za měsíc v něm bydlí několik mužů dlouhodobě a celodenně. V ubytovně, která je překvapivě čistá a zkultivovaná, je tak momentálně pouze jediné volné místo.

„Specifikem Otrokovic je velké množství komerčních ubytoven. Některé se dokonce specializují na naše bývalé klienty. Je jich tu více než ve Zlíně,“ uvědomuje si vedoucí, podle kterého mají sociální pracovníci zmapovány všechny bezdomovce z Otrokovic.

Je jich údajně kolem čtyřiceti a nemělo by se stát, že by některý z nich mrzl venku, aniž by se o něm vědělo.

S klienty prý bývají občas nějaké problémy, hlavně po stránce pracovní morálky.

„Když se alkoholici rozhodnou v létě někde opít, tak vůbec nepřijdou. Vrátí se, až když jsou střízliví. S tím problém není. Spíše pozorujeme rozdíly v nasazení při pracích. Starší klienti jsou na práci ze svého života navyklí a neodmítají ji, ti mladší jsou však jednoduše pohodlní,“ podotkl Bernatík.

Od dvaceti do sedmdesáti let

Nejstarší klient má sedmdesát a nejmladší dvacet let. Nejsou přitom mezi nimi žádné ženy. Pro ty totiž v Samaritánu ani v žádném blízkém zařízení místo není. „To je velký problém. Žen, které by potřebovaly pomoc, bude asi šest nebo sedm. Většinou jsou upoutány na nějaké muže a starají se o sebe navzájem, ale není to ideální,“ potvrdil.

Pracovník Samaritánu Martin Dančevský má s bezdomovci také bohaté zkušenosti.

„Oni vědí, že by měli dělat něco jinak, ale například kvůli duševní poruše či alkoholu se nedonutí,“ vysvětluje.

Klienty bez domova by si podle něj neměl pracovník ani pouštět příliš k tělu.

„Bylo by nebezpečné k nim více přilnout nebo dělat něco za ně. My jim ukážeme cestu, ale vydat se po ní musejí sami. Pro personál by bylo katastrofální, kdyby si takříkajíc nosil práci domů. Třeba jen v hlavě,“ dodal Dančevský.