Můj drahý táto,

příští rok to bude už 30 let, co jsi od nás zcela nečekaně odešels. Večer naprosto zdravý jsi ulehl a ráno tě nemohla „probudit“ tvoje milovaná vnučka. Mám tě stále před očima, jakoby to bylo před několika dny - jak ležíš na své posteli, a na tvé tváři lehký úsměv. Říkal jsem si tehdy: co se odehrávalo v tvé poslední vteřině pozemského života? Cos viděl? Koho jsi viděl? Z čeho jsi měl onu radost? Škoda, že ses už nemohl rozpovídat. Tak rád bych to tehdy, i dnes věděl. Bylo mi tehdy 42 let a já plakal jako malý kluk.

Kolik dobrých rad jsi mně v mém životě dal! A tu nejposlednější a určitě tu nejdůležitější radu, jsem od tebe nedostal. Až později jsem si uvědomil, že jsi mně, můj milý tatínku, nedával jen nějaké rady, ale celý tvůj život byl nejen radou, ale stálým tokem tvé lásky ke mně. Třeba velice dobře si vzpomínám, když ti ve tvých 51 letech náhle, na plicní embolii, zemřela manželka, naše maminka, a někteří tvoji známí ti později říkali: „Ožeň se, máš na to věk, postavu i srdce!“ Ale ty jsi jim říkal: “Ne, mám děti, já budu pro ně žít!“ (Jednou jsem to i na vlastní uši slyšel). Co jsi řekl, to jsi i denně po celých dalších 24 let uskutečňoval. Byl jsi pro mne nejen tátou, ale i mámou. To jsem ti nikdy neřekl a tak málo ti děkoval! Vždyť ty jsi pro nás žil, obětoval se, pracoval i v důchodu, prostě i dýchal pro nás. Mohl bych ti toho tolik připomínat. Např. potřeboval jsem pro mou práci auto. A ty s naprostou samozřejmostí jsi řekl: „Mám ušetřené peníze na svůj pohřeb, tady je máš!“ A já jsem si mohl koupit trabanta. A jak jsi nás sourozence sjednocoval! Oběťmi i radami. Kolik jsi toho pro nás udělal. Nemyslel jsi na sebe. A já vše bral často s takovou samozřejmostí. Odpusť!

Také i tvá klidná, pokojná smrt byla a stále je tvou velikou radou jak mám žít, aby se i mně jednou umíralo lehce a s velkou nadějí. A ještě něco. Odpusť mi, že jsem u tvého smrtelného lůžka a potom při pohřbu neposlechl tvou radu, kterou jsi mně i mým sestrám často říkal: „Ne abyste brečeli na mém pohřbu!“ Jak jsi to mohl říkat? Ano, ty jsi byl vždy, připraven na svou smrt, na odchod z tohoto světa.

Milý tati, můj život je zde krásný, moc mě naplňuje, ale přesto ti chci říci, že se na tebe těším, až se znovu uvidíme a budeme tam všichni společně žít v ještě mnohem dokonalejší lásce!

Tvůj syn, P. Ivan Fišar ze Zlína

Napište tátovi
Pokud se chcete zapojit do seriálu Dopisy otci a pošlete nám několik řádek (maximálně 30 řádek textu), zveřejníme je na stránkách našeho Deníku i na našem webu.
Redakce nijak nesvazuje literární útvar, kterým má být dopis napsán. Stejně tak obsahově je dopis zcela na Vašem zvážení – může jít o vzpomínku na dětství, na událost, emotivní záležitost, neuskutečněné plány, soukromé sdělení, prostě cokoliv. Těšíme se na váš Dopis otci. 
Text, prosím, zašlete na e-mail: martin.nevyjel@denik.cz.