Zamýšlím se nad tím, na co bych se Tě chtěla zeptat, kdybys žil. Bylo by to víc nezodpovězených otázek.

Je mi docela líto, že jsi byl pro mne autorita, uzavřený, často se Ti ani nechtělo mluvit, nezajímaly Tě události ve městě. Byl jsi neustále v duchu na nádraží, aby se něco v Tvé nepřítomnosti nestalo. Byl jsi zcela oddaný své práci. Ve službě jsi trávil dvanáct hodin denně a nás děti by ani nenapadlo, abychom Tě po příchodu ze služby obtěžovaly otázkami. Ale když jsi byl s námi v Tatrách nebo u moře, byl z Tebe úplně jiný člověk.

Ráda bych se Tě zeptala na Tvé dětství, na různé lumpárny, které jste prováděli v ulici, kde jste bydleli, na fotbalovém plácku či u řeky Moravy. Babička mi něco vyprávěla, dokonce že jsi byl zapletený v každé šlamastice. Sousedi k nim chodili pro peníze za rozbitá okna, i když to nebyla právě Tvoje „zásluha“.

Zeptala bych se Tě, jak jste se seznámili s mou maminkou, která zemřela velmi mladá. Také na její rodinu, o které toho mnoho nevím. Něco maličko si pamatuji na pobyt v Nezdenicích, ale vzpomínky jsou velmi kusé. Vzpomínám si na studánku, kam mě vodila prababička (v té době se asi probudil můj zájem o studánky). Také jak jsme chodívali spolu na houby a že jsem tam neměla vlastní postýlku, ale spávala v šuplíku v „kostnu“. Vzpomínám si, jak mne prababička nosila do prudkého kopce, když šla na návštěvu k synovi na statek. Sotva šla, kolébala se do kopce a já ji ještě popoháněla. Mohlo mi být tak čtyři až pět let.

Zeptala bych se Tě, jak ses dostal ke dráze a kolik Tě stálo úsilí, než ses z telegrafisty v malé stanici vypracoval na výpravčího a v sedmadvaceti letech už jsi byl přednostou stanice II. třídy. Později jsi vykonával funkci náčelníka bezpečnosti železniční dopravy na Provozním oddíle v Brně. Za to, co jsi dokázal, jsem Tě obdivovala.

Zeptala bych se, proč jsi za nás rozhodl a vzdal se ve prospěch druhé rodiny domku, který rodiče darovali mé mamince a po ní jsme ho zdědily my – děti. Nedávno, po mnoha a mnoha letech, jsem se odhodlala a šla se tam podívat. Odjížděla jsem šťastná, že se dostal do rukou hodných lidí, kteří ho přestavěli a opravili.

Na své otázky už nikdy nedostanu odpověď, protože stejně jako maminka i Ty jsi už na druhé straně. Ale jsem Ti vděčná, že jsi nás vychoval k poctivosti a pracovitosti, že jsi nás naučil mít rád túry nejen ve Vysokých Tatrách. Že jsi nás bral k moři v době, kdy to vůbec nebylo obvyklé. Díky tomu, že jsme měli i mezinárodní volnou jízdenku.

Strávila jsem s Tebou posledního půl roku Tvého života, ale ani v té době jsme nenašli čas a vzájemnou pohodu na to, abych se Tě mohla na některé věci zeptat. Do smrti si budu vyčítat, že jsem nebyla v nemocnici u Tvé postele, když jsi umíral, a nedržela Tě za ruku, abys to měl snazší. V duchu se utěšuji, že byl s Tebou na pokoji pan farář, který mne zastoupil.

Alena Bartošíková z Uherského Brodu

Napište tátoviPokud se chcete zapojit do seriálu Dopisy otci a pošlete nám několik řádek (maximálně 30 řádek textu), zveřejníme je na stránkách našeho Deníku i na našem webu.
Redakce nijak nesvazuje literární útvar, kterým má být dopis napsán. Stejně tak obsahově je dopis zcela na Vašem zvážení – může jít o vzpomínku na dětství, na událost, emotivní záležitost, neuskutečněné plány, soukromé sdělení, prostě cokoliv. Těšíme se na váš Dopis otci. 
Text, prosím, zašlete na e-mail: martin.nevyjel@denik.cz.