(Ne)oficiální blog redaktorů Zlínského deníku

Ani by tak zásadně nevadilo, že chodníky jsou takřka neustále plné lidí, ale museli by být ohleduplní.

Jenže něco takového, jako je lidská tolerance, některým z nich očividně mnoho neříká. Nebo se snad dá rozumně vyhnout čtyřčlenné hlasitě lomozící rodince, která si to štráduje ruku v ruce vedle sebe, a zabírá tak chodník po celé jeho šířce a nekouká nalevo napravo, tím méně před sebe nebo za sebe? Nemožné.

Se zlostným zasyčením vám tak nezbude nic jiného, než je obejít jízdní dráhou, což rozhodně na bezpečnosti silničního provozu nepřidá, nebo se prodírat mezi jejich těly, přičemž mohu garantovat, že na vás ještě bude pohlíženo jako na nezvaného narušitele jejich životního prostoru. Asi nejhorší na tom všem je, že tenhle zlozvyk je bohatě rozšířen mezi všemi generacemi.

Neuhnou vám mladí školou povinní frajeři s čvaňhákem v ruce a pusou plnou impertinencí vůči svým vyučujícím, manažeři a brokeři kráčející ve svých pohodlných oblecích na pracovní oběd, skupinka postarších dělníků mířících na stavbu nebo na zasloužené pivečko po práci a ani senioři, tlačící se ke dveřím autobusu, si v tomto ohledu neberou žádné servítky. Nedělní korza plná zdravících se a družně rozprávějících lidí zůstanou už tak asi navždy zakleta pouze na stránkách románů prvorepublikových literátů.

Viktor Chrást