Zpočátku seděl za stolem, postupem času, když začal mluvit o své profesi, přecházel z jedné strany místnosti na druhou.

K medicíně mě přivedli učitelé

Jaroslav Rybka se narodil v Bojnici na Slovensku. Jeho tatínek, úředník pocházející z České Třebové, pracoval ve státní správě. „Byl velký masarykovec. S takovýmto přesvědčením to ale na Slovensku neměl jednoduché, musel čelit řadě útoků. V roce 1938 proto raději vzal celou rodinu a odvezl ji do Zlína,“ popsal cestu do své nové domoviny.

V roce 1941 začal desetiletý Jaroslav studovat na zlínském gymnáziu. Vliv profesorů biologie a chemie byl natolik silný, že jej přivedl k celoživotnímu zájmu o přírodní vědy.

„Za protektorátu se žilo opravdu smutně, všechno bylo zakázané. Nemohli jsme hrát s klukama ani fotbal. Vemte si, že třeba v zeměpise jsme se učili pouze o Velkoněmecké říši. Amerika, Asie či Afrika jako by neexistovaly,“ vzpomínal.

A během studia potkalo mladého Rybku ještě jedno velké štěstí, seznámil se totiž se svou budoucí ženou Vlastou. „Je to má velká celoživotní opora, bez ní bych byl poloviční. Na rozdíl ode mě si všechno dobře pamatuje,“ připustil s úsměvem.

Váhal jsem mezi několika obory

Po maturitě se přihlásil na medicínu na olomoucké univerzitě. „Tatínek byl přesvědčený antikomunista. Já musím přiznat, že pod vlivem osvobození a té téměř jednotné levicové kulturní fronty jsem trochu váhal, na kterou stranu se dát. Brzy jsem ale poznal, že měl ve svém postoji pravdu,“ uznal.

Brzy se musel rozhodnout, jakou specializaci zvolí. „Lákala mě farmakologie. Velký problém ale pro mě, jako velkého milovníka psů, byly pokusy na zvířatech. Hodně jsem uvažoval i o neurologii, fascinovala mě možnost exaktně přesné diagnózy,“ rozhodoval se prý tehdy.

Nakonec se ale rozhodl pro interní medicínu. „Líbila se mi její pestrost a šíře, vždyť v tomto oboru se člověk potká s tolika dalšími lékařskými disciplínami, jako jsou kardiovaskulární choroby, nemoci zažívacího traktu nebo choroby výměny látkové,“ zdůvodnil výběr. Kromě intenzivního studia se Rybka v té době věnoval i dalším zálibám. Především šachům, atletice a kynologii. „Za svůj život jsem měl nepočítaně psů nejrůznějších ras. Propadli jsme tomuto koníčku se ženou společně,“ usmál se.

Dopisování skončil kvůli drahým známkám

Po studiích se mladí manželé Rybkovi vracejí do Zlína, tehdejšího Gottwaldova. Zatímco Vlasta získává místo na neurologii okresní nemocnice, Jaroslav bez zaváhání míří na internu k primáři Soykovi. Mladý lékař se zaměřuje na výměnu látkovou a diabetologii.

„Je třeba si uvědomit, že cukrovkou je postiženo okolo tří set padesáti milionů lidí na světě. Sdružuje se s ostatními civilizačními chorobami, jako je vysoký krevní tlak, obezita, infarkt či mozková mrtvice,“ poznamenal.

Ambiciózní Rybka vzhledem k situaci v komunistickém Československu nemá možnost vyjíždět na odborné kongresy do zahraničí. Tento handicap řeší svou neobyčejnou pílí. „Už od dob studií jsem byl zvyklý korespondovat s největšími kapacitami mého oboru z celého světa,“ netajil se. Byl to totiž pro něj dlouhá léta neobyčejně cenný zdroj informací. „Kuriózní skutečností je, že jsem s touto aktivitou, vzhledem k obrovskému množství dopisů, musel později skončit, jednoduše jsem neměl dostatek peněz na známky,“ připustil s úsměvem.

Zlín centrem diabetologického výzkumu

Osudovým okamžikem bylo pro Rybku setkání s profesorem Jiřím Syllabou, českou lékařskou legendou, která mimo jiné pečovala i o prezidenta Beneše. „Vděčím mu za mnohé. Mimo jiné mě naučil, že medicína není jen zaměstnání, ale i krásné poslání. Vždycky mi říkal: Soustřeď se jen na svou práci, a když budeš dobrý, budeš pro komunisty užitečný. Když budeš vynikající, staneš se pro ně nepostradatelný, pak si můžeš zachovat svoji svobodu i před nimi,“ podotkl diabetolog.

Rybka se těmito zásadami důsledně řídil. Na začátku 80. let se pak konečně dočkal i vytoužené studijní cesty na Západ. Téměř rok strávil na stáži v USA. Dostal se i do Bostonu, který je považován za Mekku výzkumu diabetologie. Nabité zkušenosti Rybka dokázal bohatě zúročit. Československo se stalo po USA druhou zemí na světě, kde se začalo s programovým řešením problému diabetes. V roce 1988 bylo jeho zlínské pracoviště Světovou zdravotnickou organizací jmenováno centrem pro studium diabetu a Rybka byl jmenován jeho ředitelem.
Vezměme si příklad z Bati

Rybkova kariéra vrcholí po listopadových událostech. Konečně si může na světových fórech užívat oprávněných ocenění. V roce 1992 je prezidentem republiky jmenován profesorem pro obor vnitřního lékařství. Dočkává se i řady dalších uznání, mimo jiné medaile od Newyorské akademie věd, Řádu maltézských rytířů či nejvyššího ocenění Slovenské lékařské vědy. Postupně publikoval téměř čtyři stovky odborných statí a je autorem čtrnácti monografií. Jako obrovský lokální patriot si však nejvíce váží Ceny města Zlína a druhého místa mezi osobnostmi ve Zlínském kraji.

I ve svých šestasedmdesáti letech je stále aktivní. Denně dochází do Baťovy nemocnice za svými pacienty, píše a přednáší na nejrůznějších domácích i zahraničních fórech.

Zajímá se o současné dění ve zdravotnictví. „Příznačné je, že všichni tady chtějí, aby se české zdravotnictví zlepšilo, ale zároveň všichni odmítají jakoukoliv změnu,“ diví se. V Americe totiž poznal státní i soukromé zdravotnictví, a oba sektory tam musejí poskytovat dobrou zdravotní péči a oba musejí finančně prosperovat. „Podobný systém zaměřený na potřeby pacienta s přihlédnutím na jeho sociální možnosti panoval i za Bati. Myslím si, že tento model by měli převzít i současní kormidelníci českého zdravotnictví,“ domnívá se Rybka.
Hlavní je se hýbat

Kdokoliv se s profesorem setká, je udivený jeho fyzickou kondicí. „Ale to není zadarmo. Denně se alespoň hodinu věnuji nějakému aktivnímu pohybu. Plavu, běhám, cvičím jógu a v devětašedesáti letech jsem začal hrát tenis,“ zdůvodnil svou čilost.

Pohyb je podle něj pro kohokoliv to nejdůležitější. Má ale také přizpůsobený jídelníček. „Nejím uzeniny, maso jen bílé, hodně ryb, ovoce a zeleniny. Nekouřím a z alkoholu si dám jen víno,“ prozradil.

Jaroslava Rybku se ženou můžete také pravidelně potkávat ve zlínském divadle či na koncertech klasické hudby. Miluje literaturu, jeho oblíbeným autorem je Karel Čapek.

Profesor rád vzpomíná i na některé své slavné pacienty. „Léčil jsem Wericha, Hrušínského, Brodského, Horníčka a mnoho dalších. Nikdy nezapomenu na Jozefa Kronera anebo na Vladimíra Menšíka,“ vzpomínal. Toho prý na internu přivezli s těžkým astmatickým záchvatem. Pak se mu ale ulevilo a brzy se celé oddělení válelo smíchy po zemi poté, co vyprávěl anekdoty. „Musím říct, že medicína mi připravila krásný a vzrušující život,“ neváhá říci lékařská legenda.

Robert Heč