I když za sebou měla více než osmihodinové pracovní galeje, vypadala vyrovnaně. Dokonce se usmívala.

„Ti lidé, co sem za námi chodí pro pomoc, jsou na tom mnohonásobně hůř, nesmíme na sobě dát znát stopu únavy či netrpělivosti. Aspoň tak to učím svá děvčata,“ hlásí pohotově dvaačtyřicetiletá šéfka místních poradců pro zprostředkování práce.

Na povel má osm poradkyň. Každá z nich se pak stará přibližně o pětistovku nezaměstnaných „oveček“. Krize peláší na plné pecky.

Psychologie je náš druhý obor

Dagmar Navrátilová je nenápadná sympatická žena, která ví, co chce. Po zlínské střední ekonomické škole se chtěla trochu porozhlédnout po světě, a tak vyrazila do Prahy. Tři roky v podniku zahraničního obchodu a dost. Zpátky do cihlového města.

Ve Zlíně porodila dceru a po mateřské strávila tři roky jako sekretářka v Barumu. V lednu 1998 nastupuje na Úřad práce ve Zlíně. Začala pomáhat lidem hledat zaměstnání. Ušlechtilá záležitost, která ji hned chytla.

„Byla to velká změna. Najednou jsem každý den potkávala spoustu lidí, kteří na mě přenášeli ty své balvany a já měla radost, když jsem jim mohla alespoň trochu pomoci. Což samozřejmě ne vždy jde. Počet volných míst je omezený, navíc sem často chodí lidé, kteří jsou opravdu těžko zaměstnatelní. Ale jim kolikrát pouze pomohlo, když jsem si s nima popovídala,“ vypráví nadšeně.

„Hned na začátku jsem musela absolvovat mnoho psychologických školení, kde nám vtloukali do hlavy, jak se k lidem chovat. Kdybych neměla lidi ráda a neměla dostatek empatie, nikdy bych to nemohla dělat tak dlouho,“ vysvětluje zamyšleně.

DAGMAR NAVRÁTILOVÁ - je jí 42 let, pracuje jako poradce pro zprostředkování práce na zlínském úřadu práce, je rozvedená a má dceru

Cesta do hlubin duše člověka bez práce

„Rukama“ zprostředkovatelky práce alespoň jednou v životě prý projde více než polovina populace. Dagmar Navrátilová to s lehkým úsměvem na tváři potvrzuje.

Člověk ztratí zaměstnání a přijde se na úřad práce zaregistrovat. Do dvou týdnů je pozván na první schůzku se svou zprostředkovatelkou. Kontakt začíná.

„Klienta se ptáme téměř na vše. Kde pracoval, kolik hodin týdně, jak vycházel se svým šéfem, proč si myslí, že přišel o práci, jaké z toho má pocity. A ten dialog se pak rozehrává všemi možnými i nemožnými směry. Ten člověk nám pak tady začne sám od sebe například povídat o své rodině, o svých nemocech, o svých koníčcích. To je ten lepší případ. To víme, že chce s námi spolupracovat,“ říká Navrátilová.

„Horší jsou ale lidé, kteří pouze sedí jako hromádky neštěstí a musíme z nich každé slovo páčit. Těm se pomáhá mnohem hůř,“ popisuje svou každodenní latinu.

Problém také nastává, když přijde klient, který pracovat nechce. „I takoví lidé se samozřejmě bohužel vyskytují. Všichni do jednoho sice tvrdí, že chtějí pracovat, ale občas poznáte, že někomu o práci příliš nejde, pár měsíců si chce pobýt na podpoře a pak se uvidí… My si ale nemůžeme dovolit mu dát najevo, že jsme ho prokoukli, chováme se k němu jako ke každému jinému klientovi,“ tvrdí Navrátilová.

Smutní rekordmani

Mnoho let bylo mezi lidmi zakódováno, že na úřady práce chodí pouze zkrachovalci, lidé, kteří se neumějí o sebe sami postarat. Diskuse na tohle téma Dagmar Navrátilovou viditelně nadzvedla.

„Na Západě lidé berou úřady práce úplně jinak, jako přirozeného spojence v okamžiku, kdy se dostanou do tíživé životní situace, vědí, že každý se přece do ní může někdy dostat, není to zkrátka žádná ostuda… Mám pocit, že lidé u nás si na tento pohled teprve zvykají, často opravdu při rozhovorech s klienty cítím, že se stydí za to, že k nám přišli, to je ale úplný nesmysl,“ je přesvědčená Navrátilová.
Nicméně připouští, že sehnat práci pro některé věkové či sociální skupiny je velký oříšek.

„Hodně špatně se umisťují například umělci, lidé s mnoha akademickými tituly nebo s vysoce vyprofilovanými profesemi. Ti ale většinou mají sebevědomí a dřív nebo později se někde upíchnou, překvalifikují, přestěhují,“ dodává.

„Ale opravdu velký problém je s lidmi, kteří nemají třeba vůbec žádnou kvalifikaci, mají potíž jakkoliv komunikovat, často mají navíc těsně před důchodem, o ty je opravdu zájem minimální. Samostatnou kapitolou pak bývají lidé se zdravotním handicapem. Ti pak dokonce často vytvářejí ty nejsmutnější rekordy, co se týká délky evidence na úřadu práce. Jeden takový pán je u nás například evidován už od roku 1991,“ souká ze sebe zkroušeně.

Už jsme volali i policii

To, co občas zažívají zprostředkovatelky práce v kancelářích při rozhovorech s jednotlivými klienty, by vydalo na samostatný článek.

„Je jasné, že na každého člověka působí fakt, že přišel o práci, rozdílně. Asi nikoho proto nepřekvapí, že čas od času se nám do kanceláře připotácí člověk hodně společensky unavený,“ říká Navrátilová.

„Má kolegyně o jednom svém stálém klientovi například věděla, že když měl přijít ráno, bude vše v pořádku, jakmile ale byl objednán až na odpoledne, tušila, že bude velký problém. Většinou totiž přišel hodně posilněný alkoholem. Ten člověk si navíc s sebou nosil velkou sukovici, o kterou se podpíral při chůzi, kolegyně si pak opravdu musela dávat velký pozor, jaká slova volí, aby ho příliš nenaštvala, naštěstí už práci našel,“ líčí se smutným úsměvem Navrátilová.

Párkrát už na úřad práce dorazily i osoby pod vlivem nejrůznějších drog. Nejagresivnější případy proto čas od času musejí pacifikovat policisté.

Zprostředkovatelky práce ale zažívají i veselé historky. Dagmar Navrátilová například pamatuje už minimálně dva páry, které se na chodbách jejich úřadu skamarádily natolik, že po čase poslaly svatební oznámení.

Balzámem na duši jsou i klienti, kteří přijdou poděkovat za pomoc.

„To se naštěstí také stává. Výsledky naší práce často nejsou vidět hned, proto, když si pak na nás takhle někdo vzpomene, je to moc příjemné.“

Relax s motykou

Dagmar Navrátilová přiznává, že občas chodí z práce s hlavou plnou neveselých myšlenek. Výborný relax jí proto poskytuje její zahrádka a čtyři kamarádi v kůlně - rýč, motyka, lopata a hrábě.

„Nejsem žádný zahradník ani pěstitel, ale několik kytiček, rajčátek a jahod na mých pár záhonech se mnou dělá divy. Teď v zimě si ráda čtu, koukám na televizi anebo vařím. Sportu už bohužel příliš nedám, dřív jsem hrávala volejbal, teď už jsem ale hrozně líná,“ přiznává se smíchem. S tou leností to ale zase nebude asi tak žhavé. Letos totiž dokončuje šestý, a tedy poslední ročník pedagogiky na pedagogické fakultě olomoucké univerzity.

„Studuju dálkově, jezdím do Olomouce asi dvakrát měsíčně, vždy na celý den, už bych to měla ráda za sebou, je to celkem dost učení navíc. Na druhou stranu mám tu školu moc ráda a bude mně asi hodně chybět,“ tvrdí Navrátilová a odemyká mi boční východ z liduprázdného úřadu práce.

Robert Heč