V krajském městě opravdu není příliš mnoho zařízení, kde mohou rodiče bez starosti vypustit své caparty na prostornou zahradu plnou hraček a prolézaček a spokojeně při tom s přáteli popíjet kávu či cucat dvojku bílého.

Ale Slunečnice je mnohem víc než jen kavárna pro matky s dětmi. V deseti chráněných dílnách zde našly práci téměř dvě desítky lidí se zdravotním či mentálním postižením. Tedy lidé, kteří po absolvování speciálních škol mají kritický nedostatek možnosti jakéhokoliv uplatnění v běžném životě. Pro ty znamená Slunečnice ostrov naděje a porozumění.

Pro ostatní je tohle zařízení důkazem, že zdraví i postižení mohou vedle sebe bez problémů žít a pracovat.

Po půl litru rumu jsme věděly

Duší a pokrevní matkou Slunečnice je šedesátiletá Miluška Zvonařová. Tato dáma v šedesátých letech vystudovala na Karlově univerzitě pedagogiku volného času a speciální pedagogiku.

Od magického roku 1968 začala pracovat jako vychovatelka. Nejdříve se dostala do dětského domova se zdravými dětmi. Později se přesunula do Zlína, tehdejšího Gottwaldova, a začala pracovat s dětmi s mentálním postižením.

„Původně jsem se tomu velmi bránila, bála jsem se té práce. Nikde jinde v oboru ale ve Zlíně volné místo nebylo, a tak jsem to vzala. Po týdnu jsem věděla, že jsem udělala dobře, a že je to přesně ta práce, kterou chci dělat celý život,“ přiznává Zvonařová. Od začátku ale byla tak trochu jiná vychovatelka a s dětmi pracovala netradičními metodami. Vše vyvrcholilo v roce 1992. Ředitelka ústavu Zvonařové a její stejně smýšlející kamarádce poradila, aby si své experimenty uplatňovaly někde jinde.

„Koupily jsme si teda půl litru rumu a šly domů. Půlku noci jsme probrečely a v té druhé jsme vymyslely IZAP, tedy občanské sdružení, které se pokusí integrovat zdravé a postižené. A vidíte, sdružení funguje dodnes a má za sebou spoustu práce, mimo jiné projekt Slunečnice,“ usmívá se Zvonařová.

SLUNEČNICE - kavárna sídlí v druhém Morýsově domě ve Zlíně, funguje 8 let, dává v chráněných dílnách práci dvěma desítkám lidí se zdravotním nebo mentálním postižením

Peníze, peníze, peníze…

Ve Slunečnici můžete narazit asi na čtyři desítky lidiček nejrůznějšího věku, profesí a osudů. Zdraví a postižení jsou zastoupeni přibližně půl na půl.
Většina je v zaměstnaneckém poměru, zbytek tvoří takzvaní čekatelé, to znamená, že pokud se osvědčí, dostanou v budoucnu práci ve Slunečnici i oni.

Rozlišování na ty, kdo je zdravý a kdo má nějaký mentální či zdravotní handicap, se ve Slunečnici příliš neprožívá. I když pravda je, že Miluška Zvonařová přísně dbá na to, aby ve svém týmu měla i speciálně školené pedagogy, v současné době jsou zde tři.

„Kavárnu jsme otevřeli v roce 2001. Všechno jsme si tu udělali s pár kamarády svépomocí. Postupem času jsme začali otevírat nejrůznější chráněné dílny, například kadeřnictví, kosmetiku, pedikúru, mýdlárnu či keramickou dílnu, dnes jich tu je celkem deset,“ s pýchou vypráví Zvonařová.

Roční rozpočet Slunečnice se v současné době vyhoupl na čtyři a půl milionu korun. Sehnat tuto sumu je pro ředitelku černou můrou probdělých nocí.

Přibližně čtvrtinu poskytuje Zlínský kraj, asi milion si v dílnách dokážou vydělat sami, 200 tisíc přihodí zlínský magistrát. Zbytek však musejí dodat nejrůznější sponzoři či nadace. Vítanou pomocí byla pětimilionová injekce z evropských fondů v uplynulých čtyřech letech, další evropské peníze však nyní po hříchu nepřicházejí.

Pokud procházíte jednotlivými dílnami Slunečnice, okamžitě si všimnete neuvěřitelné přátelskosti a slušnosti panující mezi všemi obyvateli a zaměstnanci centra. Pozitivní energie ze zdejších zdí přímo sálá.

„Celý život jsem v plynárnách od lidí na přepážce vybírala dluhy. Když jsem odtamtud před třemi lety odcházela, říkala jsem si, že už nikdy nechci dělat s lidmi. Pak jsem ale přišla sem a bylo všechno jinak. Ti lidé jsou tady prostě fantastičtí, tady si nemusím dávat pozor na každé slovo, co řeknu, jsem tu prostě ráda,“ neskrývá nadšení pětapadesátiletá Irena Krejčí, právě míchající bramborový salát na zítřejší oběd.

Čtyři roky už zde dělá i další „zdravá“ - sedmadvacetiletá Michaela Hradilová. „Vystudovala jsem sice management, ale ten obor mě příliš nelákal. Tady jsem daleko spokojenější, cítím, že ti lidé mě tady potřebují.“

V kavárně na place mezi stoly se mezitím hbitě pohybují dva mládenci s lehkým mentálním postižením, jeden z nich právě pyšně přináší ke stolu s dvěma hosty krásně napěněné capuccino. „To jsem dělal sám! Už tady pracuju dva roky a jsem tu nesmírně šťastný. Rychle jsem se všechno naučil, nejvíc práce mně ale vždycky dělalo latte,“ svěřuje se jednatřicetiletý Michal Rudolf. Jeho kamarád, o osm let mladší Radek Petráš, pracuje ve Slunečnici už dokonce pět roků. „Mám tu spoustu dobrých kamarádů, dělám postupně v několika dílnách a moc se mi líbí naše velká zahrada pro děti.“

Jsou prostě úžasní

Pokud do Slunečnice dorazíte za teplého slunečného počasí, u stolů na zahradě jen velmi těžko hledáte místo. Desítky maminek, kočárků a pobíhajících dětí vytvářejí pocit obrovského lidského mraveniště.

„Jakmile se jen trochu oteplí, chodíme sem prakticky denně. Nikde jinde ve Zlíně takhle volně vypustit děti nemůžu a to, že tu obsluhují lidé postižení mi už vůbec nevadí. Jsou hrozně milí a snaživí,“ tvrdí například matka dvouletých dvojčat, paní Andrea.

Souhlasně přikyvuje hlavou i její kamarádka Marcela. „Ti kluci jsou prostě úžasní. Často je pozoruju, jak s těmi plnými talíři a skleničkami tancují mezi dětmi, já bych to určitě nezvládla.“

Není třeba zastírat, že maminky s dětmi do netradiční kavárny často chodí pouze na kávu či vodu a táhne je sem hlavně velká oplocená zahrada, pískoviště, skluzavky a spousta hraček. „Ale i to je pozitivní signál. Ti lidé, co k nám přijdou, prostě dávají najevo, že jim je úplně jedno, že je obsluhuje někdo, komu možná všechno trvá trochu déle. My rozhodně nechceme, aby nám hosté vyjadřovali nějakou falešnou lítost,“ tvrdí ředitelka Slunečnice.

Vytváříme model pro celou společnost

Miluška Zvonařová tráví ve Slunečnici většinu dne. Nepochybuje o tom, že práce, kterou dělá, má smysl a po krátké debatě o tom dokáže přesvědčit téměř každého.

Své přesvědčovací schopnosti ostatně prokázala už před lety, kdy společně s kamarádkou přemluvily ředitele pražské Lucerny, aby tam prakticky zadarmo uspořádal koncert pro mentálně postižené děti. Dnes už se z této akce stal téměř mamutí podnik, na koncerty pod názvem Chceme žít s vámi jezdí každoročně do pražské Sazka areny okolo 15 tisíc postižených lidí z celé republiky. To, že za touto bohulibou akcí stojí „dvě tety z Moravy“, už téměř nikdo netuší.

„Můj hlavní projekt je teď Slunečnice. Snažíme se tady s přáteli vytvořit model integrace, který by měl fungovat v celé společnosti. Hledáme to, co nás spojuje a ne to, co nás rozděluje. Jednoduchá rovnice, bohužel zatím ne každý ji chápe,“ povzdychne si Zvonařová.

Robert Heč