Brňák jak poleno nám postupně přeložil do hantecu a tedy přiblížil většinu místních názvů. Asi nejvíc na mě zapůsobilo jméno hory se dvěma špičkami, jednoduše Biskupská čepice.

Každé ráno, když jsem se probudil, ještě než jsem vydatně posnídal čerstvý chleba a místní špek, jsem rovnou z postele mrknul z okna a Biskupova čepka mi pokynula na pozdrav.

Krávy bučely, kozy smrděly, všechno bylo přesně, jak má v pohádkové idyle být. Náš tým správných chlapů vyrazil do nedalekého údolí a začali jsme nafukovat balony.

Mylně jsem si myslel, že když je zima, stačí do balonu nafouknout teplého vzduchu míň, ale kdepak. Za každého počasí je nutné mít v balonu o 70 °C víc, než má vzduch.

Na sníh jsme si museli počkat

Takže hořáky syčely i za našeho počasí, které nebylo v první půli expedice nic moc. Dokonce ani v Alpách nebyl v lednu sníh. Jen vlezlo a pošmourno. Na sluníčko jsme si museli pár dnů počkat. Čas jsme si krátili na lyžích a v sauně. Utíkalo nám to příjemně.

A na konci týdne se kromě slunečních paprsků objevila i nekonečná hromada sněhu. 5. ročník Ballon Trophy nebo Ballonwoche, fiesta nebo svátek byl letos zase o něco grandióznější než předešlé roky. Účastnilo se ho několik desítek balonářů z celé Evropy.

Obloha byla posetá barevnými skvrnami jako rozkvetlá louka namalovaná expresivním impresionistou. Nejkrásnější ze všech květů byl italský fialovo-černý model.

Ale spíše než o barvách to bylo o technickém vybavení, o profesionalitě pilotů a o vášni a přátelství lidí okolo toho všeho. Bez této kombinace by vzduchoplavba nefungovala. Dopravit dvoutunový vozík s košem a balonem na start, nafouknout ho, správně vyhodnotit počasí a zvolit trasu letu.

Pilotovat tak, aby se posádka cítila bezpečně, zvládnout měkce přistát a v jakémkoliv místě uprostřed divokých hor všechno opět naložit, protože zítra se znovu startuje, to není jen tak nějaká kratochvíle.

Piloti horkovzdušných balonů mají pilotní průkazy stejně jako piloti letadel. Musí prokazovat své kompetence pravidelnými zkouškami a stejně tak prověřovat i své stroje, pokud se něčemu tak půvabnému, jako je horkovzdušný balon, dá říkat stroj.

Přestože musí být a jsou balonáři takoví borci, měl jsem po celý týden možnost se stále přesvědčovat, že jsou to lidi do nepohody. Kámoši, co si pomůžou, umí se zasmát a mají společného koníčka.

Během sedmi dnů jsme si nakonec třikrát pořádně zalétali. Při prvním letu jsme si obhlédli okolí Filzmoos, podruhé jsme si užili nádherného zimního počasí a holky chytaly v koších bronz a potřetí jsme se vydali pokořit Dach- stein.

S malou přestávkou jsme letěli tři a půl hodiny a urazili přes 40 km. Překonali jsme vrchol Hoher Dachstein ve výšce 2995 m n. m. Zdálo se, že letíme až do nebe.

Cestou jsme chvílemi měli Štýrsko na dosah ruky a zkoušeli trhat šišky z korun jehličnanů a pak zase vystoupali nad střechy domků, postupně ztratili poslední malé tečky pasoucích se krav z dohledu a ponořili se do mraků a pak ještě výš.

Dalo by se o mně říct, že jsem milovník hor. Alpami jsem několikrát jako vysokohorský turista putoval, několik rodinných dovolených jsem ve zdejších střediscích strávil na lyžích. Takže jsem tušil, že to bude nádhera. Ale že to bude taková nádhera, to mě ani nenapadlo.

Těšil jsem se a bylo to ještě lepší

Rozhodně se nedá říct o naší expedici totéž co o sňatku, jak jej popisoval jeden můj kamarád slovy „Na svoji svatbu jsem se hrozně těšil a pak to stálo za houby".

S balonářskou expedicí v Alpách v roce 2014 to bylo přesně naopak. Moc jsem se těšil a bylo to nakonec ještě lepší.