„Ta situace tady není zrovna dobrá. Spíše naopak. Uživatelů ani výrobců neubývá. Stále nejčastěji šetříme případy kolem pervitinu a marihuany. V mizivém množství se tu objevuje i kokain,“ sdělil v rozhovoru pro Deník Gábriž.

„Asi největším problém je konopí. To se už rozšířilo i do základních škol. Už jsme dokonce za jeho distribuci stíhali několik žáků. No a u těch starších, tam už právě převládá ten pervitin,“ dodal kolega Karel Müller.

Chtěli byste snímek, jak vypadají? To z bezpečnostních důvodů nejde. Přece jen musí zůstat alespoń v částečném utajení.

Trvdíte tedy, že marihuana stále více proniká na základní školy. Čím si to vysvětlujete? Je to snad nedostatečnou prevencí?

Gábriž: To rozhodně ne. Prostě si to chtějí vyzkoušet, chtějí být prostě “in“. Většina z nich si totiž myslí, že je to beztrestné.

Müller: Dřív bylo běžné kouření za školou. Dnes, bohužel, je to kouření marihuany nebo-li taky trávy za školou. Pak tyto případy samozřejmě skončí u nás.

Jak dál v takovýchto případech postupujete?

Gábriž: Řeší si to především škola a pak je u toho sociální pracovnice, která to dál řeší s rodinou. U nás se to vesměs odloží právě kvůli jejich věku, tedy že mají méně než 15 let.

Máme tu třeba i drogové podsvětí?

Gábriž: Je to asi jako všude jinde. Jsou tu skupinky, které se mezi sebou vyloženě kontaktují, spolupracují mezi sebou, navzájem se informují. Mají i více dodavatelů, kteří jezdí nakupovat potřebné léky na Slovensko a Polsko.

Müller: Navíc, když jednoho výrobce zadržíme a znemožníme mu další výrobu tím, že mu vše kompletně zabavíme, tak se okamžitě najde někdo jiný. A jedou nanovo. Ta díra se po něm zatáhne. Dá se říci, jako když hodíte kámen do rybníka. Skutečně tak rychle.

Jak vlastně přijdete na takovou varnu nebo nějakého dealera? Máte své informátory?

Gábriž: Jsou to anonymy, informátoři, odběratelé, včetně našeho šetření, kdy se k cíli musíme dopracovat vlastní cestou. Ale pokaždé to dopadne stejně. Vždy se jednou o každém z nich dozvíme. Je to jen otázka času a pachatele dopadneme.

Jak vypadá pak takový konkrétní zásah na nějakého výrobce?

Müller: Není to tak, že bychom je třeba měsíc, dva sledovali, sbírali důkazy a pak na ně šli. Na to není čas. Protože čím déle je necháme, tím více dávek vyrobí a rozdistribují dál do ulic. Navíc oni se mezi s sebou hlídají. A pokud by se kolem toho domu motali delší dobu cizí lidé a cizí auta, tak bychom si je vyplašili.

Gábriž: Pokud máme informaci, tak se snažíme rychle nasbírat potřebné důkazy, sehnat si povolení k domovní prohlídce. A co je hlavní, tak se snažíme se na to jí cestou co nejmenšího odporu, protože to té policejní práci neprospívá.

Müller: A také, kdybychom se zabývali jednou věcí třeba měsíc, dva, tak nám dalších deset případů uteče pod rukama. A to by rozhodně ničemu neprospělo.

Není to tedy tak, že byste přišli, vykopli dveře a spoutali je?

Müller: Tak tohle je skutečně až úplně ten poslední krok, k němuž přistupujeme jenom výjimečně, pokud nás ten dotyčný třeba nechce pustit do domu. Především nám jde o to, aby s námi ten podezřelý mluvil a spolupracoval. Takže se snažíme mít k nim zcela jiný přístup.

Gábriž: Navíc vše jde v ruku v ruce se státním zastupitelstvím. A musím říct, že s tím našim, které tady ve Zlíně máme, je skvělá, řekl bych až nadstandardní spolupráce.

A už jste se někdy i zmýlili, že byste šli do akce a ona to byla blamáž ?

Gábriž: Musím říct, že zatím ne. Pokud jsme někam šli, tak to pokaždé klaplo. Je to vždy podložené nějakými informacemi.

Müller: Často se setkáváme s tím, že nám podezřelí tvrdí, že to není marihuana, ale technické konopí, které mají na mastičky. Jenomže stačí udělat test. A ten zatím pokaždé dopadl tak, že šlo o pravou marihuanu. Na technické konopí jsme prakticky ještě nenarazili.

Už jste se při zatýkání dostali do nějaké nebezpečné situace, například do přestřelky?

Gábriž: Do přestřelky naštěstí zatím ne. Ale jinak jsme prakticky pokaždé ohroženi. Už jenom to prostředí, ve kterém pracujeme, je dost nebezpečné. Někteří jsou nakažení různými nemocemi, včetně žloutenky typu C.

Müller: Často totiž musíte těmto lidem prohledat kapsy, batohy a další věci. A nikdy nevíte, kdy a kde narazíte na injekční stříkačky. A před tímto nebezpečím vás žádné gumové rukavice neochrání. Takže je to nebezpečné hlavně pro nás. Ale i o tom je naše povolání.

A už se někdy stalo, že by se některý z vašich kolegů infikoval něčím?

Müller: No naštěstí ne.

Jak je na tom Zlínsko, co se týče heroinu?

Müller: Ten se tady ojediněle vyskytuje, ale vesměs se sem dostane úplně odjinud. Rozhodně se tu nevyrábí.

Gábriž: Měli jsme tu případy, kdy si pachatelé vyráběli drogy z makovic.

A už jste se potkali i s jinými, vám neznámými drogami?

Gábriž: Tady skutečně hlavně převažuje ten pervitin a marihuana. Samozřejmě lidé pořád vymýšlení něco nového, co by ještě nemuselo být zakázané. A kromě případu na Uherskohradišťsku, kdy si jednomu pěstiteli podařilo vyšlechtit mimořádně silné konopí, jsme tady nic takového ještě neměli.

Pokud by se chtěl někdo dostat do vaší party, co by pro to musel udělat?

Müller: Strávit pětadvacet let u policie jako já. (úsměv) Prošel jsem si snad všechna oddělení, od majetkové trestní činnosti, přes násilnou a zakotvil tady. Samozřejmě je potřeba mít dosažené vysokoškolské vzdělání, mít znalosti z ulice, znát trestní zákon, spisovou činnost.

Proč jste zakotvil zrovna u protidrogové policie?

Müller: Je to neorané pole. Ta problematika je natolik velká a je čím dál horší. Drogy se totiž pro některé stávají dobrým kšeftem. Lidé chtějí být „in“, protancovat celou noc bez toho, aniž by byli unaveni. A bohužel to hodně nahrává do karet výrobcům, kteří stále vymýšlejí něco nového. Takže rozhodně máme co dělat. Například jenom za tento rok už máme rozpracováno dvacet případů.

A co cizinci? V poslední době se totiž v médiích objevují případy, kde se výrobě drog věnují i jiné národnosti, než Češi. Jak je to na Zlínsku?

Gábriž: Tady jsme zatím žádný takový případ neměli. I když nějaké indicie jsou.

Kde vlastně končí všechny zabavené drogy?

Müller: U nás, jak si někteří myslí, žádný takový sklad není. Vše posíláme do Brna, kde je obrovský hangár, kam se sváží veškeré zabavené drogy nejenom ze Zlínského kraje, ale i okolních krajů. Všechny pak procházejí zkoumáním a nakonec putují do spalovny. Kde ale ten hangár je, tak to vám rozhodně neřekneme. (úsměv)

Jak pohlížíte na snahy některých politiků o legalizaci měkkých drog, tedy především marihuany?

Gábriž: Rozhodně s tím nesouhlasíme. Je to totiž stále jen přestupný můstek k tvrdým drogám.

Müller: Když už totiž někdo začne s měkkou drogou, tak chce potom vyzkoušet i něco tvrdšího a začne experimentovat. A při naši práci se velmi často setkáváme s těmi, kteří taky nejprve zkoušeli kouřit marihuanu a nakonec skončili s injekční stříkačkou v ruce.

A vy sami jste něco někdy zkoušeli?

Gábriž: Rozhodně ne.

Müller: Nikdy.

Jak mohou rodiče na svém dítěti poznat, že v něčem takzvaně jede?

Müller: Tak například u pervitinu prvním varovným signálem by pro ně mělo být to, že dítě nespí, nejí a je takové roztěkané, hyperaktivní. Nevydrží prostě na jednom místě. Naopak po odeznění účinku, který může být až dvanáctihodinový, je schopné prospat i dva dny.

Gábriž: U marihuany jsou to hlavně červené oči, laxnost. No a samozřejmě jde z nich cítit i ten typický zápach, který často ulpí třeba i na rukou.

Teď trochu zabrousíme do takového sci-fi. Jaké budou podle vás drogy tak za padesát let?

Müller: Podle mého to budou převážně chemické. Většina výrobců se je stále snaží zdokonalovat v tom, aby měly co nejsilnější účinek již v malém množství. Stále vymýšlí nové a nové látky, které ještě nejsou zakázané. Marihuana, ta tu bude vždy. Ale její výsledek je nejistý. Musíte se o to zhruba půl roku starat, aniž byste věděli, nakolik kvalitní bude. Ale ty syntetické drogy, ty se tu budou stále a stále objevovat.

Taková obligátní otázka. Máte nějakou úsměvnou historku, kterou jste při vaši práci zažili?

Müller: Asi vás zklamu. Ale nemáme. Je to spíš práce s jedním velkým lidským neštěstím. Kolem drog se totiž točí vše. Velmi často to postihne celou rodinu. Takže moc vesela si při té práci rozhodně neužijeme.