Rozhovor s primářem novorozeneckého oddělení Krajské nemocnice T. Bati ve Zlíně Jozefem Mackem

Nervozita ale rychle opadla. Za dveřmi pracovny čekal usměvavý energický muž, pro kterého však bývá v nabitém programu každá minuta drahá. Podle toho vypadal i samotný rozhovor, který se nesl v hektickém tempu. Primář novorozeneckého oddělení KNTB Jozef Macko totiž během něj musel zvládnout pracovní telefonáty či osobní komunikaci se zdravotnickým personálem. „Tak se ptejte, nemám mnoho času, čekám na příjem malého pacienta,“ taktně upozornil na začátku. Přizpůsobila jsem se, rozhovor jsme zvládli za 12 minut. „Snad to s miminkem dopadlo dobře,“ pomyslela jsem si při loučení.

Kdy jste se rozhodl věnovat studiu medicíny a proč?

Studovat medicínu jsem se rozhodl na gymnáziu asi v sedmnácti letech. Otec mého tehdejšího nejlepšího kamaráda, dnes profesora onkologie v Brně, byl lékařem. Už v době studia na gymnáziu jsme se chodili dívat do nemocnice v Havířově, kde jsme dříve bydleli. Takže už tehdy mě medicína zaujala.

Proč jste si zvolil neonatologii?

Oslovila mě v době, kdy jsem byl studentem pediatrického směru. Dneska už však takové rozdělení neexistuje. Právě od třetího ročníku jsme jako pediatři měli mimo jiné možnost trávit hodně času na dětských klinikách. Jejich součástí byla také novorozenecká oddělení. Právě tehdy mě tento směr oslovil.

Co pro vás bylo nejnáročnější, když jste do tohoto prostředí vstoupil poprvé?

V té době byla medicína ještě úplně někde jinde. Dříve umíraly děti častěji. Tehdy totiž nebyla taková technika, léky, vyšší vzdělanost a zkušenosti. Progresivita oboru nastala až mnohem později. Začínal jsem v roce 1987. Tehdy jsme se této problematice na oddělení věnovali dva. V nemocnici jsme strávili neuvěřitelné množství času. Podstatně větší než se tráví dnes.

Kde jste tedy získával zkušenosti?

Pracoval jsem na Slovensku, pak ve Fakultní nemocnici v Brně. Byl jsem i na několika zahraničních stážích. Nyní pracuji asi sedmnáctým rokem ve Zlíně.

Setkal jste se s názorem, že vyspělost medicíny, díky které lze zachránit i děti, u kterých to dřív nebylo možné, může paradoxně vést ke zvýšení počtu zdravotně postižených?

To si nemyslím. Tím, jak se v České republice obecně zlepšuje neonatologická péče, se samozřejmě zachraňuje větší počet dětí, které by možná před mnoha lety neměly šanci přežít. My jim ji ale dáváme. To jestli máme, nebo nemáme zachraňovat určité kategorie dětí, není ani tak otázka medicínská, jako spíše etická, celospolečenská a možná i ekonomická.

Jaké jsou v současné době vyhlídky předčasně narozených dětí? Lze například procentuálně říci, které z nich mají největší šanci na přežití?

Na celém světe existuje pojem hranice viability. To znamená jakousi hranici délky těhotenství, od které v případě ukončení je dítě schopné přežít. U nás je to asi 24. týden těhotenství.

Jaká je v tomto ohledu situace v České republice?

Šance na přežití je v České republice velmi vysoká a patří mezi nejvyšší na světě. Platí, že o čím větší počet těchto malých dětí pečujeme, tím větší jsou i naše zkušenosti. Potom tak možná budeme schopni pro více z nich zajistit lepší budoucnost. Důležitým faktorem jsou větší zkušenosti lékařů, dokonalejší technologie, lepší personální i materiální zajištění. Možná i proto jsou výsledky české neonatologie takové, jaké jsou.

Jaká jsou nejčastější postižení, se kterými se děti rodí?

Předčasně narozené děti se ani nerodí s postiženími. Jejich hlavním rizikem je samotná nezralost.

Roste, či klesá počet takto předčasně narozených dětí?

V České republice už několik let stoupá. Přibližně od roku 2001 stoupl počet takto narozených děti asi o tisíc. Původně se jednalo asi o šest procent předčasně narozených dětí, nyní stoupá na sedm až osm procent.

Čím to je způsobeno? Hraje svou roli dnešní trend rodit první dítě po třicátém roku života?

Určitě. Jedná se o jeden z nezanedbatelných faktorů. Podle mého názoru však hlavní roli hraje celý program umělého oplodnění, který je v České republice už poměrně velmi rozvinutý.

Setkáváte se s předčasnými porody i u mladších maminek?

Ano, ale obecně se s těmito případy často nesetkáváme. Věk rodiček se skutečně spíše zvyšuje.

Za dobu, co působíte v neonatologii, tento obor jistě prošel velkým vývojem. Co považujete za největší a zásadní posun?

Medicíně se věnuji už téměř čtvrt století a myslím, že za tu dobu je v ČR hlavním posunem vybudování systému takzvané diferencované péče. Dnes v podstatě každá rodička ví, že v případě komplikací zde existuje specializované pracoviště, které je schopné problém vyřešit. Systém funguje velmi dobře a dokonce jsme dáváni za příklad pro celý svět jako model precizně fungující a dobře zorganizované péče o rodičky a o děti. Druhým problémem je, že samozřejmě nevíme, jak dlouho budeme schopni takto vydržet.

Co tím myslíte?

Jedná se totiž o náročné povolání a není až tak atraktivní pro mladé lékaře. I my, kteří pracujeme v oboru delší dobu, vidíme, že věkový průměr osob pracujících v neonatologii se spíše zvyšuje. Nevidíme progresivní zájem mladších kolegů o tento obor.

Jedná se o velmi náročnou profesi. Jak se vyrovnáváte se stresem?

Jsem docela imunní vůči stresu. Zažívám ho denně tolik a v takové míře, že si to asi málokdo dovede představit. Za roky jsem se s tím však naučil žít a nijak zvlášť se stresem nebojuji. Myslím, že na všechno se dá zvyknout. Na co si ale člověk zvyká obtížně, je samozřejmě stav, kdy víme, že se miminko například nedožije dalšího dne. To je věc, která s každým pohne. S tím se vyrovnává velmi obtížně, ale i to patří k životu. Nejsme všemocní. Jsme schopni poskytnout špičkovou péči, techniku, přístroje, ale nejsme schopni zachránit každý život.

Jak vypadá typický den primáře neonatologického oddělení?

V současné chvíli jsem romě primariátu v pozici náměstka ředitele KNTB. Než se mé pracovní povinnosti rozšířily o tuto funkci, začínal můj pracovní den pravidelnými ultrazvukovými vyšetřeními v rámci tak zvaného screeningu. Následovala předávka služby, vizita, propouštění a příjímání dětí. Poté se uskutečňovala takzvaná předávka a další vyšetřování. Pracuji také v ambulanci. Kterýkoli den však může ještě přijít akutní transport dítěte či práce na porodním sále. Byly tedy i dny, kdy jsem se do pracovny téměř nedostal.

Co děláte ve vašem volném čase, jaké jsou vaše záliby?

Moc volného času nemám. Ale když se najde, velmi rád pracuji na zahradě. U domu máme okrasnou zahradu a to je moje hobby. Od jara do podzimu téměř žiji na zahradě.

Funguje to u vás jako odreagování od náročné práce?

Stoprocentně ano. Neznám nic lepšího. (Lehký úsměv.)

Za studií jste hrával také fotbal, zahrajete si občas ještě?

Fotbal jsem hrál už i dřív. Když je čas, občas se sejdeme s kolegy z nemocnice a zahrajeme si.