Mé vzory? Maminka a politička Thatcherová

A co třeba odloučení Želechovic?

To pro mě nebyl zásadní mezník. Odtržení bylo o svobodném rozhodnutí lidí a výsledkem nějakého procesu. Osobně jsem to ovlivnit nemohla. Ztratili jsme zkrátka část města. Mě to mrzelo, Zlín se trošku oslabil, ale na druhou stranu jsme vyhráli Kostelec. Ale jak říkám, není to pro mě fatální. Neštěstí stromu mě zasáhlo osobně.

Přesto, nepřipadala jste si v momentě odtržení, že jste jako primátorka selhala?

Ne, vůbec. Co jsme udělali za čtyři roky pro místní části, je možná nejvíc, co si kdy pamatuji. Pokud budu mluvit jako primátorka za ODS, tak připomínám, že jako jediná politická strana jsme měli volební program členěný podle částí města. To znamená, že už tehdy – v roce 2006, jsme měli pečlivě zmapované, co je kde potřeba. Není pravda, že jsme reagovali až na nějaké tendence či tlaky iniciované například Unií místních částí. V případě Kostelce už šlo spíše o uměle vyvolanou módní vlnu. Samozřejmě že ambice lidí v takových případech hrají také svoji roli. Nepodléhejme tedy opakované deklaraci, že vždy jde jen o obhájení zájmů té či oné části města.

Zhodnoťte poslední čtyři roky na radnici. Co se podařilo, čeho si obzvláště ceníte?

Že jsem dotáhla do konce všechno, co jsem si jako svůj cíl stanovila. Měla jsem před sebou několik osobních úkolů, které spočívaly ve zlepšení komfortu pro kulturu ve Zlíně. To se podařilo více než na sto procent. Za tím si stojím, i kdyby padala kritika ze všech stran. Kompletně jsme zrekonstruovali například Malou scénu, a to i za přísných podmínek památkářů. Podařilo se nám díky spolupráci s privátním sektorem zkultivovat čtvrté patro 32. budovy ve Svitu, kde jsme nabídli kvalitní zázemí pro nejrůznější amatérské kulturní aktivity. Provedli jsme stavební úpravy ve Velkém kině stejně jako v kině Květen v Malenovicích. Finančně i organizačně jsme významně přispívali na nejrůznější společenské a kulturní akce. A k tomuto musím zvláště důrazně dodat, že mě velmi mrzí nekorektní přístup některých takzvaných „kulturních hybatelů“ ve Zlíně, kteří tvrdí, že se díváme jinak na velkou a jinak na malou kulturu.

Říká se to. Takže to jednoznačně vyvracíte?

Ten, kdo to tvrdí, je hodně neobjektivní. Obě složky výrazně podporujeme. Přispíváme na akce v klubech Loft 577, Archa, U Tetoura nebo Zelenáčova šopa a na řadu dalších. Vždy ale záleží na tom, kdy a na co si žadatelé o peníze prostřednictvím Kulturního fondu města požádají. Někteří si myslí, že natáhnou ruku a dostanou sto procent z požadované částky. Ale tak to není. Kulturní fond má sloužit k podpoře, ale k tomu je potřeba shánět i další možné zdroje, například sponzory. A ty musíme oslovovat i my radní a zastupitelé stejně jako vedení filharmonie, divadla, kin a podobně. V oblasti kultury mám tedy naprosto čisté svědomí.

A co ty další?

Ve své kompetenci mám i spolupráci se zdejší univerzitou. Město jí vždy vycházelo vstříc hlavně ve vlastních rozvojových plánech. Podpořili jsme UTB například poskytováním pozemků za zvýhodněné ceny, v některých případech i zdarma. Mluvím konkrétně o Centru polymerních systémů nebo Vědecko-technickém parku na Jižních Svazích či zamýšlené výstavbě nové fakulty humanitních studií. Všechny tyto nové instituce znamenají nově vytvořená, vysoce kvalifikovaná pracovní místa do budoucna. Univerzitě pomáháme, jak to jen lze. Pyšní můžeme být také na mimořádně složitou ekonomickoprávní operaci spojenou s očištěním bývalého továrního areálu. Kritiků námi zvolené cesty bylo vždycky hodně, ale žádná politická reprezentace před námi nikdy nedokázala odblokovat majetek Svitu k dalšímu využití. Nyní se začaly postupně opravovat některé budovy, město postupně přebírá komunikace, kanalizaci, osvětlení s cílem zkvalitnit prostředí pro zdejší podnikatele. S kauzou Svit souvisí také Stadion mládeže, který jsme konečně, po mnoha létech totální devastace, mohli začít opravovat. Z nedávných záležitostí zmíním to, že jsem osobně zalobbovala v problematice dotýkající se každého Zlíňana – na dostavbě I/49.

Úspěch má však spoustu otců.

To je jedno. Zvykla jsem si na to i v případě krajské nemocnice . Docela mě mrzelo, že do dneška nikdo nepoděkoval za to, co jsem udělala v případě onkocentra i kardiocentra. Vždycky jsem byla a budu zastáncem toho, že se má nejdříve dělat a pak práci prodávat. Ne o tom tři týdny dopředu mluvit s výsledkem nula.

Jak byste zhodnotila hospodaření radnice za své funkční období?

Díky uvážlivému rozhodování jsme se dostali do velmi nízké míry zadluženosti zejména s porovnáním, kde je doporučovaná hranice stanovená ministerstvem financí. Snížili jsme zadluženost města. To, že jsme si vzali úvěr, bylo mnohokrát kritizované, ale my jsme ho zdaleka nevyčerpali. Vzali jsme si maximální možnou částku a máme velmi značnou rezervu, kterou ani nemusíme vyčerpat. Buď ji využijeme, nebo ne. Co se týče evropských dotací, za poslední roky jsme je čerpali enormně. Celkem město proinvestovalo za uplynulé čtyři roky dvě miliardy korun. Je to nejvíce, co kdy pamatuji. A za celé čtyři roky jsme nedostali žádnou pokutu za špatné vypořádání se s veřejnými zakázkami.

V čem naopak spatřujete rezervy současného vedení? Zmiňte nějaký hřích, který se nepodařil dotáhnout do konce nebo zrealizovat, jak se původně plánovalo.

Strašně mě mrzí betonové monstrum na Jižních Svazích. To mě straší ve dne v noci. Bohužel s ním ale nemůžeme nic dělat. Platí tam stavební povolení. Současný rakouský majitel opakovaně přijde s nějakým nápadem, který ale pravidelně skončí v nenávratnu. Pokaždé, když si už myslíme, že se světýlko rozsvítilo, tak zase zhasne. Pak bych také uvítala, kdyby se více rozhýbala doprava směrem ke Zlínu.Trochu rychlejší tempo realizace některých dopravních tepen by neuškodilo. Ale pracujeme na tom spolu se Zlínským krajem i našimi poslanci. Tlačíme, na koho můžeme.

A něco, co město ovlivnit přímo mohlo?

Trošku cítím dluh k cyklo stezkám. S těmi jsme mohli pohnout víc. Ale mnohdy šlo a ještě půjde o složité výkupy pozemků od soukromých vlastníků, kteří se ne vždy chovají seriózně vůči městu. Jinak si nejsem žádných dalších – výrazných dluhů vůči občanům vědoma.

Je nějaké rozhodnutí, kterého litujete a dnes byste se zachovala jinak?

Ani ne. Stojím si za svými rozhodnutími. Znovu se třeba vrátím k úmrtí dvou chlapců. Aféra, která se strhla kolem pomníčku, mě strašně bolela. Většinou byl spojovaný se mnou, přitom se jednalo o rozhodnutí rodin. Já jsem jejich rozhodnutí kryla, aby je nikdo neobtěžoval. Přitom dnes už mohu říct, že jsem hlasovala pro jinou podobu památníčku. Bohužel skončila na druhém místě. Zvítězil zkrátka většinový názor těch, kterých se tragédie nejvíce dotýkala. Ale nelituji toho.

Které rozhodnutí bylo pro vás nejtěžší?

Chvíle, kdy jsem rušila dodavatelskou soutěž na dostavbu Kongresového centra. Všechny tři cenové nabídky se točily kolem sedmi set milionů.

Byly tehdy hodně nadsazené, pokud si vzpomínám.

Za rok jsme vysoutěžili totožné zadání za 405 milionů, takže to nebudu dále komentovat. Rozdíl 300 milionů je hodně. Ale bylo to pro mě velmi těžké rozhodnutí. Čekali jsme na evropské peníze, byla hotová jen spodní část a na ní se odrážela stojatá voda. Zkrátka byla to trochu hra vabank.

Myslíte si, že vám vaši Zlíňané rozumí?

Záleží na skupině lidí a jak jsou naladěni. Nedávno jsem byla na besedě v klubu seniorů. Pohádali se mezi sebou o Kongresové centrum. Já jsem se na ně dívala, jak si to mezi sebou vyřizují. Když ale přijdu například k seniorům v Kvítkové ulici, ti vytáhnou zpěvníky a řeknou mi, ať si přijdu někdy za nimi zase na chvilku odpočinout, to mám pocit naprosté pohody. Jindy zase, když přijdu na nějakou jinou besedu, na níž se mají řešit některé konkrétní problémy, tak buď přijdou lidé, které to opravdu zajímá, nebo zase tací, kteří už jsou dopředu rozhodnuti urážet, křičet, zkrátka cílem je vás urazit a naštvat. Je to rozdílné případ od případu.

Oslovují vás lidé na ulici?

Ano, je to běžné: Paní Ondrová, nevšimla jste si, že před poštou vždycky chybí pár kostiček v dlažbě? Já řeknu ano, ty jsme tam docela nedávno znovu dávali, ale vidíte,už jsou zase pryč. Nebo mi nedávno přišel email, u kterého jsem se docela bavila. Pán psal: Až do dneška jsem patřil do fanclubu KUC. Protože jsem chtěl opravit tři schody v jedné části města a nejste schopni to udělat, z fanclubu vystupuji. Asi nemáte kvůli KUCu na cement. Tak jsem mu napsala, že to není pravda, že do konce srpna budou tři schody opravené. A že doufám, že se do fanclubu vrátí. Odepsal mi: Splnila jste svůj slib, klobouk dolů. Rozšiřuji počet členů fanclubu. Emailů chodí hodně, ale oslovují mě třeba i lidé v obchodech.

To vás musí i obtěžovat.

Ano. Zejména když mě odchytne třeba v drogerii stěžovatel, který chodí řadu let na zastupitelstvo. Nakupuji, je pět hodin odpoledne, a chci jít domů. Jdu s košíkem a osoba za mnou. Pořád opakuje tu samou písničku. Jde za mnou i do trolejbusu, kde v monologu pokračuje. To mi vadí dost. Vydržím hodně, ale tohle už je nevkusné, člověk má co dělat, aby se udržel v jistých mezích. Někdy jde i o zneužívání postavení občana v podobě: Já jsem občan a platím tě, tak budeš dělat, co chci já.

Ze své pozice jste se ale jistě setkala i s řadou skutečně zajímavých lidí. Zmiňte zajímavá setkání a ta, která pro vás byla významná.

Bylo jich strašně moc.

Která vám utkvěla v paměti?

Třeba Martina Sáblíková, která u mě seděla v kanceláři, byla fajn. Pak jsem měla možnost povečeřet s paní Klausovou nebo herci Milanem Majzlíkem a Dušanem Jamrichem. Nikdy se nenabažím společnosti vzdělaných lidí jako je například pan Miroslav Zikmund. Onehdy se chtěl podívat na KUC a lezl až na střechu po žebřících v největším vedru. Paní Jiřičné se udělalo špatně, a pan Zikmund tam běhal jak stavbyvedoucí. Potom vzpomínám na cestovatele Švaříčka, režiséra Vorlíčka, manželé Hudečkovy nebo paní Urbanovou.

Máte nějaký vzor? Ať už politický, nebo charakterový.

Odjakživa, co jsem v politice, mám za vzor Margaret Thatcherovou. To byla a je osobnost! Nedávno jsem znovu četla její životopis. Je to dáma, která mě velmi oslovuje. Pohnula Velkou Británií a pohnula i celým tehdejším východním blokem. Byla pevná a charakterní a přitom elegantní. Měla jsem možnost spatřit ji na vlastní oči. Mohu zmínit jeden ze svých největších životních zážitků. Bylo to tehdy, když se na Pražském hradě potkaly světové politické celebrity. Už se to nikdy neopakovalo. Byli tam Lech Walesa, Georg Bush starší, M. Thatcherová i M. Gorbačov. To byl pro mě top zážitek. Bezkonkurenční osobností byla pro mě moje maminka. To je žena číslo 1.

Blíží se volby a tím pádem roste i kritika jednotlivých projektů či záměrů ve městě. Jedním z kontroverzních je právě i KUC, v podstatě vaše dítě. Řadu lidí irituje, kolik peněz záměr stojí a bude jen pro filharmoniky a konference. Neuvažovala jste o tom, že by město vyšlo vstříc i menším kulturním složkám a nabídlo jim možnost zázemí v KUCu třeba formou pronájmu nebo koncertů?

Ne, protože na to mají 32. budovu, kde mají k dispozici 1500 metrů čtverečních a možná jich bude ještě více. Další prostory v podobě Alternativy i Malé scény jsou také k dispozici. Myslím, že to je přesně prostředí pro ně a že jim i vyhovuje, co mám zatím ohlasy.

Nová strana, která bude usilovat o hlasy voličů – M. O. R. Co si o ní myslíte?

Dělá se kolem ní více propagace, než aby mi stálo za to ji komentovat. Pro mě je mor nemoc, která byla častá ve středověku stejně jako cholera, a mor si pamatuji také jako „šedivý mor“ v podobě galoší pro dámy v 50. letech minulého století. Ty galoše nosila také moje maminka. Byly to praktické boty do nepohody, ale byly hnusné a velmi neestetické.

Těžko nyní odhadovat, jak volby dopadnou. Je ale pravděpodobné, že ODS bude mít znovu možnost tvořit koalici. Pokud by to bylo možné, dala byste přednost spoluvládnutí pravicově orientovaných stran před ČSSD?

K tomu se nebudu vyjadřovat, protože pravda je taková, že jedná úplně každý s každým. Některé strany oslovují jak ODS, tak i ČSSD. Takže hra je rozehraná absolutně ve všech modelech. V minulém funkčním volebním období jsme chtěli pravicovou koalici a kvůli některým takzvaně pravicovým subjektům se nepodařila. Takže si vůbec nedělám iluze. Chtěli jsme jít tenkrát do koalice s lidovci a ti deklarovali, že bez sociální demokracie do rady města nepůjdou. Zlínské hnutí nezávislých šlo také raději do opozice, než aby utvořilo koalici s ODS a KDU-ČSL. Můžeme se proto ocitnout v koalici s kýmkoliv. A taky můžeme skončit v opozici. Ve Zlíně je možné všechno. Komunisty ale každopádně vylučuji.

Kdybyste se ocitla v pozici neuvolněné radní nebo jenom zastupitelky. Máte zadní vrátka? Co byste dělala?

Zadní vrátka nemusím mít, jsem v důchodovém věku.

Ale vydržela byste doma?

Jsem v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, takže bych mohla pracovat i nadále v mediální sféře. Od roku 1994 mám v politice hodně odpracovaného. Pokud budu končit, tak určitě s čistým štítem. Nikdy jsem nebyla spojena s žádnou korupcí. I proto mě velmi potěšilo, když mi jeden z velkých podnikatelů řekl: Paní Ondrová, oni to na vás ani nezkouší (myšleno ti, kteří něco nabízejí za protislužby), protože byste je vyrazila oknem. To je pro mě nejlepší vysvědčení. Ale aby si někdo nemyslel, že nebudu bojovat o vítězství ve volbách… o hlasy voličů každopádně usilovat budu – poctivě, férově a slušně.