„Asi proto, že jsem byl vždycky trochu víc hloubavý a přemýšlivý. Moc jsem s nima neřádil, ani na sport jsem příliš nikdy nebyl, zajímaly mě spíše knížky,“ vzpomíná na dětství. To, že to jednou dotáhne do ředitelského křesla v galerii, ale rozhodně nečekal.

„Když tak o tom přemýšlím, samotného mě to trochu překvapilo. Ale vyplynulo to tak nějak z okolností,“ souká ze sebe s rozpačitým a nikdy nemizícím úsměvem. Ještě před nedávnem ve stejné kanceláři a ve stejném křesle seděl předchozí ředitel Ludvík Ševeček.

Uznávaný odborník si dnes užívá důchodu a jeho třicetiletý nástupce se už dva měsíce seznamuje s novým úřadem. „V mnohém chci na něj navázat, mnohé chci ale dělat jinak, je to přirozené, každý člověk má trochu jiné priority,“ vysvětluje Mílek.

Ke knížkám mě přivedl Kubikula

Václav Mílek se narodil v Uherském Hradišti. Malé trauma si odnesl z první třídy. Na konci školního roku dostal dvojku z českého jazyka, což jeho rodiče příliš nepotěšilo. „Na té dvojce se podepsal především fakt, že jsem špatně a pomalu četl. A trvalo to až do třetí třídy, kdy jsem jednoho dne narazil na Vančurovu knihu Kubula a Kuba Kubikula. Doslova jsem ji zhltl a od té doby jsem četl furt a pořád a čtení se stalo mým velkým koníčkem.“

VÁCLAV MÍLEK - je mu 30 let, ve svých letech je nejmladším šéfem galerie v ČR - stojí v čele instituce, jejíž rozpočet je 10 milionů ročně - hledá způsob, jak přilákat do galerie více návštěvníků - přestože pochází ze Slovácka, dává přednost pivu před vínem

V Uherském Hradišti pak na místním gymnáziu odmaturoval. To, že půjde na vysokou školu, bylo jasné. Jasné bylo také to, že chce studovat svou oblíbenou filozofii. Co ale k ní?

„Trošku jsem kalkuloval. Zvolil jsem dějiny umění, protože jsem si říkal, že to bude snažší se na tuhle kombinaci dostat. A koneckonců - v památkách i výtvarném umění jsem se trochu orientoval, tak proč to nezkusit. A vyšlo to, přijali mě,“ vzpomíná s pobaveným úsměvem.

Při studiu na Masarykově univerzitě se ale stala podivná věc. Zájem o zvolené předměty se postupně prohodil. „Dějiny umění se mi najednou zdály živější organismus než filozofie. Poskytovaly mně více, tak říkajíc, nezpracovaného materiálu,“ vysvětluje Mílek.

V půlce studií na filozofické fakultě si Mílek přibral i management a ekonomiku na podnikatelské fakultě, a tak měl o zábavu postaráno. V roce 2004 obě školy dokončil. A ve stejném roce nastoupil jako kurátor výstav ve zlínské krajské galerii.

Starost o díla od Toyen, Čapka i Filly

Kurátor je člověk, který, zjednodušeně řečeno, vymýšlí a organizuje výstavy. Je to velmi kreativní činnost, která mladého absolventa dějin umění bavila. „Měl jsem na starosti obrazy. Ty mě od prvního okamžiku také zajímaly nejvíc. A naše galerie má kusy, na které může být opravdu hrdá. Je to především meziválečné období a díla Bohumila Kubišty, Josefa Čapka, Toyen či Emila Filly. Velmi dobrou sbírku obrazů máme i z přelomu 19. a 20. století a také z období poválečného, tedy toho nejmodernějšího umění,“ vyjmenovává Mílek.

Osud ale měl pro Václava Mílka jiné zadání, než dělat kurátora. Na konci loňského roku bylo jasné, že dosavadní ředitel galerie Ludvík Ševeček odchází do důchodu, a tak se Mílek přihlásil do výběrového řízení na nového šéfa této instituce. Prošel úspěšně všemi třemi koly a k prvnímu dubnu 2009 byl jmenován ředitelem.

V současné době je vůbec nejmladším ředitelem krajské galerie v republice. „Teď jsem opravdu nejmladší, ale pokud se nepletu, před pár lety si zvolili ředitelem jihlavské galerie kolegu, který měl tenkrát dokonce sedmadvacet, takže rekordmanem nejsem,“ myslí si Mílek. Náplň práce se mu ze dne na den radikálně změnila. Jak sám přiznává, dolehla na něj především zodpovědnost za chod celé instituce a za kolegy.

Pletou si nás s muzeem

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně má 23 zaměstnanců a roční rozpočet přibližně deset milionů korun. Většinu z těchto peněz spolknou provozní náklady a platy zaměstnanců.

Na nákup nových uměleckých děl zůstává už několik let po sobě jen okolo 300 až 400 tisíc korun ročně. Což není mnoho. „Bereme to jako realitu. Za tuto částku se při dnešních cenách samozřejmě příliš pořídit nedá, ale doufáme, že zase nastanou lepší časy. Musíme se řádně starat především o stávající umělecký fond,“ krčí rameny mladý ředitel.

Hodně si slibuje od plánovaného stěhování galerie do areálu bývalých Baťových závodů. Galerie by konečně získala dostatečné prostory pro vystavování svých artefaktů. Pokud vše půjde podle plánu, mělo by se tak stát v roce 2013 a krajská galerie by se měla podělit o jednu budovu s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

„Už dnes se s muzeem dělíme o část zlínského zámku, a není vždy jednoduché lidi naučit, aby si obě instituce nepletli. Výstavy děláme my i muzeum, jsou však samozřejmě jinak zaměřené a ne každý návštěvník si to uvědomuje. To nám práci s naší propagací trochu komplikuje, ale co naděláme,“ povzdychl si Mílek.

V neděli do galerie zdarma

Václav Mílek otevřeně přiznává, že lidé dnes do galerií příliš nechodí. „My máme roční návštěvu okolo osmi až devíti tisíc lidí, což není žádný zázrak. Lidé dnes mají spoustu jiných zájmů, a na obrazy, byť sebelepší, je dostanete jen velmi těžko. U nás je to ztížené i tou polohou. Nahoru do kopce do Domu umění se lidem příliš nechce, na chystané stěhování se proto opravdu velmi těšíme,“ říká Mílek.

Ředitel se přesto snaží přilákat návštěvníky i několika novými projekty, které si ve své nové funkci předsevzal. „Od září chceme mít každou neděli vstup zdarma, chceme také výrazně rozšířit doprovodné programy, například speciální programy pro školy či besedy se zajímavými a známými umělci. Prostě změnit se musí především prezentace galerie u široké veřejnosti,“ plánuje Mílek.

Pokračovat chce i v obnovených Zlínských salonech výtvarného umění, které navazují na veleúspěšné Salony založené v roce 1936 Janem Antonínem Baťou.

Václav Mílek rozhodně není typickým třicátníkem. Televizi téměř nesleduje, nemá rodinu, není posedlý jídlem, a přestože je ze Slovácka, před vínem dává přednost pivu.

„Trávím v práci většinu dne. Dopoledne vykonávám nejrůznější návštěvy související s mou funkcí, potom mě čeká spousta vyplňování a vyřizování korespondence a dokumentů. Teprve pozdě odpoledne mám trochu času na nějakou odbornou činnost, která mě opravdu baví. Ale rozhodně si nestěžuju. Tato práce mě naplňuje a já jsem spokojený,“ tvrdí Mílek.

Když si chce v průběhu dne na chvíli odpočinout, vytáhne si v kanceláři nějakou knihu a alespoň na okamžik se začte. Večer si občas rád zajde na pivo s kamarády. Víkendy tráví s příbuznými anebo na výletech. Většinou ale opět vyráží především na výstavy nebo akce související s jeho profesí. „No je to zkrátka tak. Jsem svou prací posedlý. Je zároveň mým největším koníčkem, co víc si můžu přát,“ je přesvědčen Mílek.

Robert Heč