VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Najeto na kole 93 kilometrů. Zadek mi zůstal na Slovensku

Pátá hodina ranní. Zatímco řada lidí o víkendu po pracovním týdnu v tuto dobu vyspává, několik stovek lidí vstává a chystá se na náročné hodiny na kolech. Je sobota a přesně v 7 hodin ráno se totiž odjíždí autobusem od radnice v Otrokovicích. Směr a cíl je slovenská Dubnica nad Váhom.

12.9.2017
SDÍLEJ:

Cyklojízda v sobotu 9. září 2017 z Dubnice nad Váhom na Slovensku do Otrokovic.Foto: Deník / Kuncová Jarmila

Se zhruba desetičlenným týmem složeným ze zástupců otrokovické radnice vyrážím po necelém roce na hobby jízdu i já. Je součástí závodu profesionálních cyklistů určených pro reprezentaci. A opět jedu na elektrokole.

Kola jsou naložena a můžeme vyrazit na Slovensko.

„Nám tady mohli v televizi pustit nějakou Tour de France jako motivaci,“ žertují hned při odjezdu někteří pasažéři autobusu.

Z batůžků vybalují svačiny a mezitím se dozvídáme, že letos na kolech ujedeme oproti loňsku skoro o 20 kilometrů více, celkem 93 kilometrů. 

Kolem půl deváté už náš autobus parkuje v Dubnici, přebíráme si kola, čipy na ně. U startu se to už hemží policejními motorkami, sanitkou a pořadateli. Přesně v devět hodin dav cyklistů vyráží.

Stačí pár kilometrů a moje pozadí zvyklé leda tak na pohodlný rotoped začíná trpět. A já s ním. Sotva minu hranice se Slovenskem a nechám se poníženě předjet rychlejšími, mám bolavého zadku dost.

Sama sebe přesvědčuji, že dvakrát cyklojízda stačí a příští rok jedu v autě, které mimo jiné sbírá nešťastníky, co to vzdali. A to jsem teprve s bídou v Brumově-Bylnici!

Jednu kamarádku se mi daří na jednom místě konečně předjet, což jí také dávám hlasitým zvoláním najevo.

„No konečně,“ dostává se mi odpovědi a vzápětí jí ukazuji záda. Ne na dlouho. Stačí jeden velký kopec a sesedám z kola, nechávám se předjet ostatními závodníky.

I přes elektrokolo to prostě nedávám, proto ho v duchu proklínám, že není takové, za jaké jsem ho měla. Později se mu v duchu omlouvám, chyba je na mé straně. Do tajů jeho ovládání jsem pronikla špatně. Dozvídám se to před obávaným kopcem u Petrůvky, kde mě už dálky vyhlíží Zdeněk Horsák, který mně a několika dalším zapůjčil elektrokolo. „To nefunguje,“ říkám nešťastně a pot ze mě jen řine.

„Máte to špatně nastavené. To jste mačkat neměla, toho si nevšímejte. Musíte ovládat toto. Takto by to nevyšlapal nikdo, ani závodník. Vůbec se nedivím, že jste šla pěšky. A nejste sama. Vy jste se nechala strhnout davem a v Brumově jste už byla k.o.,“ vysvětluje mi Zdeněk Horsák, který na závod půjčil celkem 9 elektrokol.

Teď už snad pojedu o něco snadněji. A taky že ano.

U Petrůvky nás čeká občerstvení. Slovensky mluvící pán nabízí vodu, banány, chléb s pomazánkou, šunku a sýr.

O několik minut později mě už opět na cestě předjíždí kolona profesionálních závodníků.

Dobrou náladu mi poté kazí nenadálý obrázek: jeden cyklista leží na zemi, hlavu má v kaluži krve a nad ním se sklánějí asi jeho kamarádi. Netrvá to dlouho a potkávám sanitku.

Na dalším stanovišti, kde potkávám Zdeňka Horsáka, mu už ukazuji vztyčeným palcem, že se mi jede krásně a žádný problém řešit nemusíme. Nějakých 20 kilometrů před cílem, jak mě upozorňuje informační cedule, zastavuji, abych se napila.

Když vidím, že se ke mně řítí nějaká závodnická sokyně, odmítám se podle plánu ještě podívat na svůj mobil, nasedám a šlapu, co mi síly stačí. Až do cíle mě nakonec nepředjela.

„Jedete dobře, někteří si tady zkrátili trasu přes zkratky o 3 kilometry. A vy jste je ještě předjela,“ dostává se mi pochvaly.

Do cíle vjíždím po 93 ujetých kilometrech v pořadí jako 112. s časem 4 hodiny, 33 minut a 44 vteřin. Nohy jsou jako z gumy, zadek, myslím, zůstal na Slovensku. Jsem unavená, ale spokojená.

„Možná tak 10 kilometrů před cílem jsem už cítila stehna. Krize na mě přišla v posledním kilometru před cílem. Byla to rovinka a silný protivítr k tomu. Jako hrdinka jsem to ale chtěla dát bez elektriky, takže jsem dojela s vypětím sil,“ říká mi už v cíli kamarádka Romana.

„Bylo to naprosto fantastické, doporučuji všem,“ hodnotí zase Barbora Šopíková. Nejhorší byl prý žlutavský kopec.

„Byly chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát. Ale říkala jsem si, že potím krev za město Otrokovice,“ říká.

Mezitím se rozdávají pamětní listy, s nímž se už společně s kamarády fotí třeba Luboš ze slovenské Dubnice.

„Bylo to super, měl jsem sice křeče, ale odvezli mě. Jel jsem v autě tak tři sta metrů, dostal jsem slivovici, magnezium a pak jsem jel dál. Cyklojízda byla zážitek jako hrom,“ dodává Luboš. 

Autor: Jarmila Kuncová

12.9.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ministr vnitra Milan Chovanec.

Do Vrbětic přijede i ministr Chovanec

Ilustrační foto.

Ve středu ve Zlínském deníku: prvňáčci ze ZŠ Tečovice, Provodova a Halenkovic

Kraj chce vrátit filmaře do regionu, vytvořil program na podporu filmu

Rovných deset milionů korun vyčlenil Zlínský kraj ve svém rozpočtu na dotační program, kterým chce přilákat filmaře do regionu a vrátit tak Zlínskému kraji pověst filmové destinace. Podpořeny budou hrané, dokumentární či animované filmy určené pro distribuci v kinech či v televizním vysílání.

Posnídal termix s rohlíkem. Pak Bartoš nastřílel pět branek

Vyspal se, posnídal termix s rohlíkem a šel na věc. Výsledek? Pět gólů.

Výstava obrazů Františka Chmelaře ve Zlíně: malíř, který psal básně

Galerie Václava Chada na zlínském zámku vystavuje obrazy Františka Chmelaře. Expozice „Malíř, který psal básně“ představuje Chmelařovu krajinnou i figurální tvorbu. Doplňujícím prvkem je pak autorova osobní korespondence.

Nejlepší sociální pracovníci v kraji: sedm žen a jeden muž

Marie Dostálková se dostala k sociální práci přirozeně: její maminka narozená v roce 1920 docela běžně chodila po dědině a pomáhala jakékoliv sousedce, babičce a pak i jejím čtyřem dětem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení