Narazí si zadek, volají sanitku
Zlínský kraj - „Prosím vás, přijeďte, je mi špatně.“ Tak zní i několikrát do týdne telefonát volajícího, který se dožaduje pomoci posádky zdravotnické záchranné služby. Jméno dispečerce odmítá sdělit. Prý zůstane v utajení.
Jarmila Kuncová
Diskutovat (7) 28.1.2012 7:44
Nezbývá tak nic jiného, než aby na místo vyjela záchranka.
Když posádka dorazí, zjišťuje, že pacient vůbec není v ohrožení života a jeho zdravotní stav není zdaleka tak vážný, jak nahlásil.
„Mezi spoluobčany jsou tací, kteří volají záchranku neustále. Někdy je vozíme i pětkrát týdně. Chtějí před dispečerkou zůstat v utajení, protože moc dobře vědí, že jinak by stav dotyčného přijela nejprve ověřit městská či státní policie,“ zlobí se ředitel Zdravotnické záchranné služby Zlínského kraje (ZZS ZK) Anton Vaňo.
Za loňský rok evidují krajští zdravotníci okolo pětačtyřiceti tisíc výjezdů. Z toho je zhruba deset procent takzvaně neindikovaných. Jedná se o případy, kdy byl příjezd záchranné služby zbytečný.
„V průběhu loňského roku došlo k navýšení počtu výjezdů, se kterými se já neztotožňuji. Nemyslím si, že by naše obyvatelstvo bylo nemocnější. Spíše je záchranná služba využívána k zásahům, které nám nenáleží,“ vysvětluje pro Deník Vaňo.
Každý by si měl uvědomit, že když nesmyslně využívá prostředky záchranné služby, mohou u skutečně potřebných chybět. Ředitel k tomu přidává i jeden konkrétní případ z minulých let.
„Člověk upadl na náledí, nemohl se zvednout, a tak hned z mobilního telefonu vytočil záchranku. Přitom si jen narazil zadnici,“ přiblížil.
Ve spoustě případů je podle něj navíc výzva podána jinak, než jak ve skutečnosti vypadá. „Do telefonu nám mohou lidé zkrátka namluvit cokoliv. A my jim v tom nemůžeme nijak zabránit,“ stýská si ředitel.
Dispečerky se volající, kteří opravdu nejsou v ohrožení života, snaží mnohdy přesvědčit, aby zvolili jinou možnost dopravy k lékaři než záchranku.
„Domluvit se s některými ale opravdu nejde. Náhradní možnost prý nemají. Ovšem když na místo přijede záchranka, před domem parkují minimálně dvě auta a volající až v té chvíli konstatuje, že jsme jezdit nemuseli,“ kroutí hlavou Vaňo.
Nejtěžší komunikace je podle samotných dispečerek s mladými kolem osmnácti let.
„Jsou zhýčkaní a příjezd záchranky odůvodňují tím, že na to mají právo, protože si platí pojištění. Krizové jsou hlavně víkendy, kdy vysedávají v restauracích a posilněni alkoholem si třeba rozříznou prst,“ vysvětluje dispečerka ZZS ZK Jitka Hyblerová.
Podle mluvčího záchranky Petra Olšana vyjíždí posádka zbytečně nejčastěji k pacientům trpícím chronickými bolestmi, k drobným úrazům, říznutím do prstu či bolestem zubů. Tací lidé si podle zdravotníků dělají ze záchranky bezplatnou privátní službu.
Chyba v systému?
Náklady na výjezd nemohou být nijak vymáhány. „Pacient má právo se dovolat pomoci. A je to také jeho přirozená reakce zavolat si záchranku. Hledal bych proto spíše chybu v systému,“ vyjádřil se viceprezident Svazu pacientů České republiky Josef Mrázek.
Výjezdy rychlé záchranné služby hradí na základě vykázaných a zkontrolovaných výkonů pojišťovna. Většinou ovšem nezkoumá, zda byl výjezd skutečně potřeba.
„Všechny výjezdy jsou organizovány přes dispečinková volání. Tam pracují vysoce kvalifikovaní pracovníci, kteří musejí být schopni posoudit jednotlivé případy,“ vyjádřila se například za krajskou pobočku Všeobecné zdravotní pojišťovny Martina Stavjaňová.
Ošetření banálních zranění či všedních nemocí zaměstnává den co den také praktické lékaře v celém Zlínském kraji.
„Netuším, čím to je, že si s banálními problémy lidé nedokážou poradit sami. Asi je to celospolečenský problém,“ přemítá například Alice Kuklová, která má ordinaci v Kroměříži.
Ředitel Zdravotnické záchranné služby Zlínského kraje Anton Vaňo v rozhovoru pro Deník bilancuje loňský rok: Měli jsme plno výjezdů i bombového anonyma
Pracovníky Záchranné služby Zlínského kraje zaměstnávaly loňský rok nejrůznější záležitosti. Například bombový anonym nebo pacient s naraženou zadnicí. Podle tamního ředitele Antona Vaňa je však opravdovým problémem jiná věc narůstající počet výjezdů. Vždyť loni vyráželi ke zhruba pětačtyřiceti tisícům případů.
„Zaznamenali jsme navýšení počtu výjezdů, se kterými se já neztotožňuji. Naše obyvatelstvo není ani tak nemocné, spíše je záchranka zneužívána k zásahům, které nám ani nenáleží. Ve spoustě případů je telefonát podán jinak, než to ve skutečnosti vypadá,“ posteskl si v rozhovoru pro Deník Vaňo.
Smutné statistiky či příběhy si nechejme na konec a začněme z veselejší stránky. Řešili jste loni i nějaké kuriózní případy?
Čas od času se vyskytne veselejší výzva, ale v naší práci se to nikdy nedá označit za kuriozitu. Úsměvná se například zpočátku jevila tísňová výzva, že máme na záchrance bombu. Volající ovšem nespecifikoval, na kterém z našich třinácti stanovišť je. Nakonec byl dotyčný úspěšně lokalizován, protože volal z mobilního telefonu své matky. Jednalo se však o psychicky nemocného muže, jehož matka vůbec nic netušila. Policisté tak šli najisto. Ovšem už tak zábavné nebylo, když jsme vyklízeli operační středisko. Jeho přesunutí a přepojení telefonů nebylo nic příjemného.
A co nějaké banální úsměvné zásahy?
Občas se stalo, že někdo upadl na náledí, a protože se nemohl zvednout ze země, tak nás přivolal. Typické jsou také výjezdy k bezdomovcům. Stává se, že poprvé zasahujeme ráno, podruhé přes den. Ptáme se člověka, cože mu to vlastně je, co ho bolí. Odvětí, že nic, že je jen takový celý špatný. Vyšetříme ho tedy a zjistíme, že nemá žádná zranění. V okamžiku, kdy chceme přivolat strážníky, muž si vezme svůj čagánek a odchází. Přivolání strážníků se totiž zalekne.
To asi není nic příjemného. Je to zbytečný výjezd, zbytečně vyhozené peníze…
Jsou to případy, které vás v první chvíli naštvou, protože jimi zbytečně marníte čas. Za nějakou dobu se jim ale zasmějete. Nejhorší na tom je, že v daný okamžik nevíte, zda posádka není potřebnější někde jinde.
Zaměstnávaly vás vloni nějak výrazně také zásahy u opilců?
To je věčný problém, který tu vždycky byl a bude. Společnost se nechrání vůči těmto lidem. Je rozdíl mezi člověkem, který se standardně neopíjí a chová se podle běžných pravidel, a pijanem. Pokud si někdo jedenkrát vypije více než snese, ale není agresivní, tak mi to nevadí. Ovšem pokud někoho sbíráme pětkrát do týdne, dluží peníze nám, nemocnici, záchytce, tak co s ním. A zkusit si ho příště nevšímat a nechat ho ležet venku na mrazu? To přece nejde.
Zkuste porovnat loňské výjezdy s těmi z předchozích let. Změnila se nějak jejich struktura, skladba pacientů, konkrétních případů či nemocí?
Struktura se nemění. Je pořád stejná. Nějakých osmasedmdesát procent výjezdů je k interním případům. Myslím tím neurologické stavy, infarkty, onkologické záležitosti a kolapsové stavy. Zbytek tvoří úrazové stavy. A kolem čtyř procent jsou případy resuscitace. Tady se můžeme pochlubit vyšší úspěšností. Dochází tu k pozitivnímu posunu.
K jakému posunu konkrétně dochází?
Zejména mladší ročníky jsou více orientovány v poskytování první pomoci, což nám výrazně pomáhá. Na výzvu dispečerky jsou schopni sami pacienta držet při životě do příjezdu posádky. Zavedli jsme neodkladnou telefonickou resuscitaci, kdy dispečerka řídí toho, kdo je u postiženého. A právě díky jejím radám si na oživení troufnou i ti, kteří by se do toho sami jinak nepustili. Dispečerka naviguje a oni to praktikují. Hodně se to rozmohlo v posledním roce.
Vaši kolegové v jiných krajích se občas museli potýkat se zvláštním problémem. Stávalo se, že jim během zásahu někdo vykradl sanitku. Potkalo něco takového i vás?
Vloni jsme měli štěstí, že se nám to nestalo. Sáhli jsme totiž k účinnému opatření, že když řidič odchází od vozu poslední, musí jej zamknout. Někteří spolupracovníci s tím sice mají problém, protože se často vracejí, ale jinak to nejde. Byli poučeni, aby si uvědomili, že mají hmotnou odpovědnost.
6°C
10°C
