Někteří stále považují Ukrajince za občany Ruska

A nejen to. Po několika dnech i kamarády, kteří se chtějí v příštím roce znovu přijet do České republiky podívat.

Dalo by se říct, že dobře znáte kulturu tří národů – Ukrajiny, Polska i Česka. V čem se podle vás nejvíce liší?

Slávek: Řekl bych spíše čtyř národů, ještě bych k tomu připočetl Rusko, jehož jsme byli kdysi součástí.

Tak srovnejme tyhle čtyři země.

Slávek: Ukrajina a Rusko jsou velmi podobné země. Rozdíl je v tom, že všichni umíme rusky, ale Rusové neumějí ukrajinsky. Když jedu do Ruska, tak se ukrajinsky nedomluvíme. Ale nevadí nám to, protože ovládáme oba jazyky. S Polskem nás spojuje řada historických momentů a hodně blízko k němu máme i jazykově.

Zatím hovoříte o jazyku, ale co třeba chování lidí?

Slávek: Například Poláci jsou větší individualisti než my, co jsme zatím poznali. Ale možná ne všichni. Ukrajinci jsou hodně otevření a jejich charakteristickou vlastností je pohostinnost. Češi jsou zase z našeho pohledu dost zaměření na budování a udržování vztahů. V některých momentech také hodně tolerantní. Ale těžko třeba hodnotit vás, české dobrovolníky, protože host se tady vždycky chová jinak než doma. Obecně jsme však Slovani. Takže přestože jsme jiní, máme toho všichni hodně společného.

Jak byste zhodnotili životní úroveň v jednotlivých zemích?

Nila: Když se k nám přijedou podívat Češi, tak vždycky říkají, že Ukrajina je o sedmdesát let zpátky a Polsko tak o dvacet.

Slávek: Ale to je bráno obecně. Ve velkých městech, jako jsou Praha, Kyjev nebo Varšava, je životní úroveň stejná.

Nila: Lidé tam mají práci i jiné možnosti. Například takový přístup na internet. Víš sama, jaké to bylo ve Vinogradovu. Jediný počítač s internetem má v celé nemocnici ředitel.

Rok jste žili v Česku. Co na Ukrajině máte, a v naší zemi vám chybělo?

Slávek: Nikdy jsme o tom nepřemýšleli. Neměli jsme záměr žít ani pracovat v Česku, vždycky jsme se chtěli vrátit zpátky na Ukrajinu.

Nila: Možná jenom rodiče. Ukrajinu si totiž uděláme, kde chceme, klidně třeba na Moravě.

Řada Čechů je vůči Ukrajincům skeptická. Jste u nás bráni podobně jako třeba Češi v Anglii. Pociťovali jste to nějak?

Slávek: Někteří mají ještě v dnešní době problém rozeznat, že nejsme Rusi, ale že máme svoji kulturu.

Nila: Spíše to byli však starší. Obecně si ale většina lidí od nás na západ myslí, že je lepší. Protože má více možností. Což je pravda, protože my potřebujeme skoro všude vízum.

A když Čech navštíví Ukrajinu, co by si podle vás neměl nechat ujít?

Slávek: Tak především je obrovská výhoda zabydlet se u někoho, koho zná.

Nila: K nám nejezdí moc cizinců, takže když Ukrajinci někoho uvidí, chtějí na něm vydělat. Myslejí si, že má hodně peněz.

Kde si má dát člověk pozor? Na trhu nebo při platbě za taxík?

Slávek: Všude. Ale můžu říct, že jsme se s takovým přístupem setkali i v Polsku. Potřebovali jsme se někam dopravit taxíkem a cesta na místo trvala asi čtvrt hodiny. Taxikář po nás chtěl 1500 hřiven. Když jsme místo toho raději sedli na vlak, zaplatili jsme 150.

Nila: Zkrátka doporučujeme cizinci na Ukrajině chodit po městě s někým, kdo to tu zná.

A která místa k návštěvě byste mu třeba doporučili?

Slávek: Podle mě by si neměl nechat ujít hlavní město Kyjev, Krym a Karpaty. To je perla Ukrajiny.

Nila: Co se týče jídla, tak ukrajinský boršč, bochánky z těsta potřené česnekem zvané pampušky, vareniky, tedy taštičky z těsta plněné zelím či masem a rýži zabalenou v zelném listě vařenou v rajském nálevu zvanou holubce.

Zapomněli jste na taraňky, tedy slané sušené ryby, které jsme spolu chutnali.

Slávek: S těmi bych byl opatrný, co se doporučení typických jídel týče. Ale podávají se u nás často k pivu.