VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Personalistka radí: Vysvlečte se z tepláků a stále se vzdělávejte

Střední Morava/Zlín - Čekala jsem odměřenou manažerku v šedém kostýmku, s laptopem a neustále vyzvánějícím iPhonem, která si se mnou v rychlosti vypije ten den bůhví kolikátou kávu. Už když Rostya Gordon Smith přicházela, bylo zřejmé, že jsem vedle jak ta jedle. Do kavárny vešla hezká žena v levandulové košili, zdvořile si vypnula telefon a objednala si kávu bez kofeinu.

15.10.2012
SDÍLEJ:

Rostya Gordon Smith Foto: DENÍK/archiv

Paní Smith v současné době žije v České republice, minulý rok napsala s Věrou Staňkovou knihu Úspěšně s kůží na trh a spolupracuje se zlínským Asistenčním centrem, které pomáhá ženám především na mateřské dovolené zahájit vlastní podnikání. Pro jejich informační brožuru ve Zlíně také poskytla svůj vlastní příběh, který může být inspirací pro mnoho žen.

Jak si mám představit běžný den úspěšné personalistky s velkou mezinárodní zkušeností?

Moje dny jsou velmi různorodé. Mám to štěstí, že pracuji samostatně, a tak se mohu rozhodnout, co budu dělat, a svůj program si sama naplánovat. Některá moje období jsou velmi intenzivní jako například tento týden, kdy jsem v Brně od pondělí školila, pak rychlý přesun do Prahy, odlet do Frankfurtu a domů se vracím v neděli. Taková rušná období ale kompenzuji dny, kdy se věnuji sama sobě, čtu, pracuji na zahradě u nás na chalupě nebo pomáhám například při charitativních projektech. Obecně mám neustále čemu se věnovat, jsem pořád činná, ale vše probíhá v mém vlastním rytmu a podle mých plánů. Víte, já jsem už ve věku, kdy dělám, co chci, s kým chci, kdy chci a jak chci.

Nebylo by pro vás jednodušší být v nějaké zajištěné vedoucí pozici v mezinárodní firmě, než strategicky operovat v mnoha rovinách a oblastech ve vlastní firmě?

Ne, nebylo. Pamatuji si taková místa, o kterých mluvíte, ale někdy to lépe zní než ve skutečnosti je. Reálně pracujete dvanáct hodin denně včetně večerů a víkendů, musíte akceptovat firemní kulturu a politiku firmy, jejíž jste součástí, a stýkat se s lidmi, kteří jsou s daným prostředím spojeni. Touto cestou jsem šla přes dvacet let a v určitém okamžiku jsem si uvědomila, že to chce změnu.

Mluvíte teď především o zkušenosti z českých firem. Kolik času dnes trávíte u nás v republice v porovnání s časem stráveným v zahraničí?

Do České republiky jsme se s manželem přestěhovali před dvanácti lety. Předtím jsme žili s rodinou hlavně v zahraničí. Dneska je to tak, že většinu času trávím v Česku a asi čtvrt roku někde v cizině. Všichni naši čtyři synové jsou rozptýleni po světě, nikdo z nich s námi nezůstal v Evropě. My v tom s mužem nevidíme žádný problém, i když u vás jsem teď zahlédla zdvižené obočí. To je trochu ta naše česká povaha máme rádi jenom to, co dobře známe. Neumíme myslet mimo naše škatulky ani se dívat z jiného úhlu nebo z druhé strany. Raději kritizujeme všechno kolem, jen ne sami sebe, nechceme se poučit od jiných národů…

Není to příliš mnoho kritiky na naše hlavy?

Mluvím teď i o sobě. Chtěla jsem říct, že tady v Česku jsme jinak vychovaní. Mimo jiné i tím, že u nás jsme zvyklí na kulturu trestání. Nemáme jako motivaci pochvalu, ale snahu se vyhnout trestu. Když jsem tady v Čechách jako mladá holka chtěla něco říct, hned jsem slyšela, že jsem snědla všechnu moudrost světa a kdeže jsem to zase vyčetla. Když jsem v Anglii začala říkat svoje názory, šokovalo mě, že mi lidé naslouchají, že se navíc ptají a berou vážně, co říkám. Do té doby jsem neznala takový druh konverzace. Řeknu vám krásný příklad, který mnohým lidem může připadat až banální. Když jdu po Praze, tak hopsám po ulici, abych nešlápla do psích exkrementů. Aby se to nějak apartně vyřešilo, přišla vláda s návrhy perzekucí, jak se prohřešky budou kontrolovat, vyšetřovat a pokutovat. Když tento problém kdysi řešili v Americe, tak začali prodávat apartní futrálky na igelitové pytlíky v podobě psích kostí. Pro dalmatiny černobílé, pro malé psíky maličká pouzdříčka a tak podobně. Celebrity, například Sarah Jessica Parker, se v médiích objevovaly s různými modely, dokonce sladěnými s kabelkami, a byla to legrace. Všichni to chtěli mít a problém s psími výkaly na ulici zmizel.

Používáte stále slovo my. Cítíte se tedy být Češka, která patří mezi nás?

Určitě ano. Třicet let jsem žila v cizině a i když jsem měla dva pasy, pořád jsem byla na prvním místě Češka. Nikdy Angličanka ani Kanaďanka, prostě Češka.

Tak proč jste se rozhodla, navíc jako osmnáctiletá, úplně sama odejít do emigrace?

Prostě proto, že přišla v šedesátém osmém okupace. Můj kamarád, který odešel do Anglie nějaký čas přede mnou, mi domluvil rodinu, kde budu dělat chůvu, takže jsem měla kde a částečně i za co žít. Tehdy jsem pracovala a dostala jsem jen devět dní dovolenou s tím, že do Anglie odjíždím za účelem jazykového studia. Došlo mi, že na takovou hloupost mi policie neskočí, a tak jsem si za tu devítku dopsala ještě nulu. To už bylo schůdnější. Když jsem přijela do Londýna, nikdo z té domluvené rodiny mě tam nečekal. V autobuse jsem se seznámila s hochem, který jel studovat do Cambridge, a ten mi naštěstí pomohl sehnat na první noc ubytování. Dodnes jsme dobří přátelé.

Nezalitovala jste ani tehdy na nádraží, kdy jste neměla kde spát, svého rozhodnutí?

Vůbec ne. Já nemám takové myšlenky. Když se rozhodnu, už se neotáčím dozadu, to bych nikam nedošla. Dnes je dnes a dnes je ten nejlepší den v mém životě. Přijmu ho tak, jak je, a udělám s ním to nejlepší, co dokážu.

V Čechách jste měla ukončenou dvanáctiletku, co vás motivovalo v tak náročných existenčně nejistých podmínkách odhodlat se ke studiu?

Tady jsem bývala velký lajdák. Zajímalo mě hlavně sportování a soustavně jsem zdokonalovala metodu, jak geniálně napsat omluvenku, abych se dostala za školu. Ale v emigraci jsem musela začít skutečně pracovat a uprostřed toho uklízení a mytí hory nádobí jsem pochopila, že to není kariéra, jakou bych si představovala. Pochopila jsem, že moje jediná šance, jak se zapojit do tamní společnosti, je studium. Kromě inspirativního prostředí a nových znalostí mi studium dalo možnost sáhnout si na dno svých sil. Uvědomila jsem si, jak silný jsem člověk a že si umím věci sama zařídit. Objevila jsem v sobě optimismus. Myslím si, že optimisté jsou lidé akce, umějí si realitu takzvaně přerámovat, aby to šlo. A to já v sobě mám. Jakmile jsem na to přišla, bylo snadné rozhodnout se, co chci, mít vlastní vizi a jít za ní. Třeba i přes nepohodlí. Dopoledne jsem chodila do lekcí, brzy ráno jsem prodávala noviny a večer po škole pracovala v baru. A v noci pak na kole jezdila přes půl Londýna do svého bytu, který mě tehdy stál celou polovinu měsíčního výdělku.

Od počátku jste chtěla studovat personalistiku?

Toužila jsem studovat práva, ale na to moje tehdejší angličtina nebyla dostatečná, tak jsem se uskromnila a vybrala si jazyky a umění, což pro mě bylo snazší. Ve třetím ročníku jsem poznala svého muže. Univerzitu jsme dostudovali už společně. Ta moje manuální práce i škola, a zjednodušeně bych řekla, prostě celá Anglie mi pomohla zformovat mé postoje a přístup k hodnotám. Můj manžel pochází z vysoce postavené rodiny s tradičními hodnotami. Asi jsem chtěla být jako oni, v podstatě se mi líbili. V tomto prostředí jsem si uvědomovala hodnotu každého jednotlivého člověka i lidské rozmanitosti. Začala jsem se zajímat o lidi a o to, jak lidé fungují. Ale opravdovou personalistku ze mě udělaly až moje děti.

To mi musíte nějak vysvětlit, copak děti nám mohou jakkoliv pomoci v profesním růstu?

Máme celkem čtyři děti, všechny kluky, první tři vyrůstali poměrně rychle za sebou. Bydleli jsme tehdy ve starém anglickém domě s rozsáhlým pozemkem a já jsem neustále uklízela. Jak den za dnem utíkal, tak mi konečně došlo, že lepší bude neuklizený dům a šťastné děti než obráceně. Byl to pro mě velký zlom a já začala s dětmi chodit ven, stýkat se s jinými matkami a poznávat nové dětské kamarády. Mívali jsme taková coffe morning týdenní sousedská setkání, vždy dopoledne u někoho v domě. My velcí jsme si povídali a malí si společně hráli. Po nějaké době jsem si všimla, že už nás nikam nezvou, i když dýchánky pokračují. Když jsem se na to ptala mé kamarádky sousedky, vysvětlila mi, že mě mají moc rádi, ale že to s mými dětmi není k vydržení. A to byl druhý zlom a zásadní krok v mé personalistice. Došlo mi, že vyhradit dětem sice ten největší a nejhezčí pokoj s francouzským oknem do zahrady a nechat je tam doslova lézt po zdi, není to pravé. Měla jsem takovou tu dětskou ohrádku pro miminka a vždycky v podvečer, kdy už jsem byla unavená, tak jsem si tam vlezla s polštářem a knížkou já, zatímco kluci řádili kolem mě. Konečně jsem si řekla, tak takhle ne. Jestli po svých dětech chci, aby něco uměly, musím je to naučit. Zahájili jsme mini lekce, například v čištění zubů, stlaní postelí a tak podobně. Bylo to účinnější než je neustále napomínat. Pro ně to byla legrace, a tudíž i motivace.

Jak jste poznala, že tahle mazaná výchova dětí je personalistika?

Mluvila jsem s jednou důležitou paní a ta mi říkala, že největší problémy s manažery obvykle máme při delegování práce, s vyjednáváním a time managementem. A já jsem řekla, že to já všechno umím a navíc to umím i učit někoho dalšího. Vždyť doma máme naše mini lekce a máme výsledky. Když jsem pak byla na mateřské se čtvrtým synem v Hongkongu, kde jsme měli pomocnici v domácnosti, zúročila jsem to a vystudovala magisterské studium v personalistice.

Jaká jsou dnešní témata české personalistiky?

Stejně jako v celém světě i tady se stále hledají talenty, těch nebude nikdy dost. Také se řeší, jak přemostit propast mezi vedoucími pracovníky společností a konečným zákazníkem, a obdobně i tady je snaha zlepšovat týmovou práci. Českým specifikem je přístup „Kdepak, to nejde!" Tady jsou manažeři tlačeni ke zdi okamžitého výkonu. Dokud nepochopí, že za čísly stojí lidé, nezmění se to. Pevně věřím, a ze své zkušenosti vím, že když si budeme vážit lidí a chovat se k nim slušně, čísla přijdou.

Je v českém businessu místo pro nás ženy?

Odpovím vám, že by mělo být. Zatím tam není, ale je to otázka jen pár let. Je to jako silná hráz přehrady. Když se v ní pod nesmírným tlakem vody udělají dvě tři prasklinky, tak se časem také provalí. Končí staré časy, kdy jsme se my ženy snažily prosadit buď tím, že jsme se chovaly jako muži, nebo naopak jsme využívaly naší ženskosti a nosily krátké sukně a hluboké výstřihy. Za posledních deset let svět udělal pokrok a přišel s takzvanou diverzitou, kdy i muži už pochopili, že ženy ve strategických pozicích potřebují právě pro jejich unikátní přínos, pro to, co zase muži nemohou do businessu vnést. Ne tak nějak upravovat mužský model leadershipu, aby se tam ženy vmáčkly, ale brát i ženský leadership jako rovnocenný a funkční model vedení. Když jsme u těch čísel, o osmdesáti procentech všeho zboží, které se nakoupí, rozhodují ženy, včetně aut a elektroniky. Takže kdo ví nejlépe, co zákazník chce?

Co byste, jako úspěšná máma a úspěšná profesionálka poradila ženám s dětmi, jak využít tu dobu několika let, než se pomyslná hráz provalí a přijde náš čas na trhu práce?

Dámy, klobouk dolů, děláte tu nejdůležitější práci na světě, nikdo jiný to za vás neudělá. Buďte na to hrdé a uvědomte si, jak důležitou práci dodáváte jak svým dětem, tak celé společnosti. To, co do svého dítěte na klíně dnes dáte, je navždy. Jestli zrovna neodešlete plánovaný e-mail, to už za dva týdny nikdo řešit nebude. Nebojte se, že na mateřské ztrácíte mozek. I když hormony s námi hodně zatočí, není to nic špatného. Scházejte se, debatujte, pomáhejte si a hlavně se neustále vzdělávejte. Učte se cizí jazyky, surfujte na webech. Dělejte si své vlastní projekty. Pokud jste byly před mateřskou někde zaměstnané a chcete se za čas vrátit zpět, udržujte se svou firmou kontakt. Vysvlečte se z tepláků, zbavte se neupravených účesů, pečujte o sebe a nesnižujte své standardy. V tom je ta nesmírná práce s dětmi na mateřské. Držet se nad vodou a nesklouznout pod hladinu!

Co byste vzkázala našim čtenářkám?

Ze své zkušenosti vám radím, neztrácejte čas doháněním toho, co vám moc nejde, ale stavějte na tom, v čem jste dobré. Budujte budoucnost na svých silných stránkách.

VIZITKA: Rostya Gordon Smith

Narodila se v Havlíčkově Brodě na Českomoravské vysočině. V roce 1968 emigrovala do Anglie.

Studovala na Londýnské univerzitě v Anglii, Simon Frayer Univerzitě v Kanadě a Macquarie Universit v Hongkongu a Austrálii.

Dosud žila v Anglii, Brazílii, Kanadě, Hongkongu, Japonsku, Španělsku, Německu a Rusku.

Posledních dvanáct let bydlí se svým manželem střídavě v Praze a na chalupě u Karlových Varů.

Má čtyři syny 35, 34, 33 a 26 let a šest vnoučat.

Pracovala ve vysokých pozicích v oboru Human resources.

V roce 2008 založila a řídí vlastní poradenskou firmu People Impact s.r.o., která se zabývá rozvoji lidských zdrojů a rozvoji organizace s partnery v USA, Velké Británii, Hongkongu a Nizozemsku.

Patří mezi padesát nejúspěšnějších personalistů světa. 

MONIKA KARÁSKOVÁ

Autor: Redakce

15.10.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Záchrana psa pomocí klobásky

Zlínští krajští hasiči mají novou "tajnou zbraň". Pomohla jim při záchraně psa

K favoritům letošního 47. ročníku Barum Czech rally Zlín bude stejně jako loni patřit Kajetan Kajetanowicz z Polska, který coby úřadující evropský šampion a současný lídr poveze na svém voze opět číslo jedna.

V úterý vyražte na velkou autogramiádu pilotů Barumky

Při srážce aut se zranila chodkyně

V Luhačovicích bourala dvě osobní vozidla, zranila se při tom chodkyně. Nehoda se stala v pondělí 21. srpna kolem 11. hodiny dopoledne v Masarykově ulici v centru města.

Zlín posílil bratr Rihards Bukarts. Na zkoušce uspěli Freibergs i Illo

Sourozenci jsou zase spolu. Rihards Bukarts, o šest let mladší bratr Robertse Bukartse se stal novou posilou extraligových hokejistů Aukro Berani Zlín.

Jak reklamovat koupený dům či byt

Koupili jste si vysněný byt nebo dům a máte pocit, že je dokonalý? Prvotní nadšení z dobré koupě mohou však zanedlouho vystřídat starosti s vadami, které se projeví až po čase. Víte, jaká práva v takovém případě máte? A jak nejlépe postupovat, abyste o ně nepřišli?

Starý chodník byl už celý zničený, konečně ho opravují

Zhruba 40 let starý chodník opravují nyní v Otrokovicích, a to v části Trávníky, ve směru od Kauflandu. Podle mluvčí otrokovické radnice Romany Stehlíkové byl už v havarijním stavu, na povrchu se v asfaltu tvořily bubliny.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení