„Vezmeme ho dovnitř do auta, ať se aspoň trochu ohřeje," dohodne se mladá dvojice. Pes je bez známky, obojku, je pohublý, opuštěný, ale možná jen zaběhnutý. Skončí v nedalekém útulku.

„Pokud si ho nikdo do týdne nevyzvedne, vezmeme si ho k sobě, když už se nám připletl do života," řekl Vladimír Kruliš jedinému strážníkovi Petru Minaříkovi, kterého Rousínov má a kterého zavolal.

Za týden telefon, na druhé straně pan Minařík, zda dohoda platí, protože o pejska se nikdo nepřihlásil.

„Dobře, přijedeme pro něj, ať má zase domov," odpovídá Vladimír Kruliš.

Záhy se už pes pojmenovaný Karel dočká nového pelechu, známky, dostatku žrádla, vodítka, prostě všeho, co pes běžně potřebuje. Navíc dvakrát, protože má domov v Praze i Zlíně.

„V Praze má z našeho podnájmu výhled na svatovítskou katedrálu, se psem manželů Zemanových, zlatým retrívrem Darcym, jsou nerozluční kamarádi, často si spolu hrají a lítají po zahradě. A protože Karel rozhodně netrpí úctou k autoritám, stává se, že vyskočí panu prezidentovi na klín a chce pohladit nebo získat pamlsek," směje se Vladimír Kruliš.

Na své neradostné chvíle už tak chlupáč může jen vzpomínat. Například při pravidelném cestování v autě, protože Vladimíra Kruliše doprovází na cestách do Prahy i na víkendy do Zlína.

„Stejně jako pan prezident rád sedává vepředu," glosuje Kruliš o asi dvouletém zvířeti, které ještě minulý podzim zmateně běhalo opuštěné po silnici… Je to tak trochu psí „pretty woman" příběh, dalo by se říct.

„Dneska už je Karel součástí rodiny a s jeho venčením pomáhají moji sousedé a kolegové v Praze i Zlíně, když mám práci. A to Karlovo veselé vítání a oblíznutí, to je pokaždé ta největší odměna. Myslím ale, že to všichni pejskaři moc dobře znají," doplňuje Kruliš.