VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Psycholožka od hasičů: I sám psycholog občas potřebuje psychologa

Zlín – /ROZHOVOR/  Místnost, která spíše připomíná útulný pokoj než jednu z kanceláří v hlavním sídle zlínských krajských hasičů. Všude spousta kytek, obrázků, barevná stěna, která navozuje velmi pozitivní náladu. A ta čiší i ze Soni Pančochové, u které by asi jen těžko někdo tipoval, že její prací je pomáhat obětem neštěstí.

30.10.2012
SDÍLEJ:

Psycholožka Soňa Pančochová působí u krajských hasičů již osm let. Foto: DENÍK/Šárka Šarmanová

Jde o psycholožku zlínských krajských hasičů. Za osm let, co u hasičů pracuje, už viděla, ale i vyslechla řadu bolestí a trápení druhých i svých kolegů. I ti k ní občas přijdou do kanceláře na kus řeči. A stejně jako já, i oni si totiž takřka hned začnou hrát v miniaturním pískovišti, které má jednapadesátiletá psycholožka na stole.

To je nějaká speciální diagnostická pomůcka?

Ne ne. (Smích.) To tady mám pro odreagování se. Občas je ale velmi zajímavé pozorovat, jaké různé tvary lidé do toho písku malují. A je fakt, že už z toho stylu, co tu kdo vytvoří, se dá něco o člověku vyčíst. Například jeden můj teď již bývalý kolega maloval různé geometrické tvary, po jiném mi tu zase zůstane jenom hromada písku na stole a uvnitř nic. (Úsměv.)

Chodí i za vámi hasiči sami s tím, že je něco trápí, nebo se bojí říct si o pomoc?

To bylo ze začátku, kdy se báli toho, že je někdo uvidí mluvit s psychologem. A pravdou je, že někteří pořád v tomto směru nechtějí mít s psychologem nic společného. (Úsměv.) Ale zejména mladší hasiči to berou jako normální věc přijít, svěřit se, že něco jimi otřáslo a mluvit o tom. Hodně ale pomáhá kolektiv hasičů, kde jsou vztahy silnější než v jiných povoláních, takže se dokážou podpořit vzájemně mezi sebou a žádného psychologa nepotřebují.

Vy musíte mít ty kluky už tak „prokouknuté", že jenom při samotném pohledu vidíte do jejich nitra, ne?

Ne, není to tak. To si lidé často myslí, že psycholog hned vidí všem do hlavy. Ale není to tak. Když se jdu bavit, tak tam nepracuji. Přirovnávám to k tomu, že ani gynekolog vás nezačne u kávy hned prohlížet, tak ani psycholog vás netestuje, když si s vámi povídá někde mimo práci. I když je pravda, že se občas přistihnu, když třeba čekám na nádraží, že si prohlížím lidi a tak trošku si je tipuji. (Smích.)

Jak vás vaše kroky vůbec zavedly k hasičům?

Byla to náhoda. Pracovala jsem v pedagogicko-psychologické poradně a měla jsem pocit, že bych se měla někam posunout, že už nechci dělat ve školství. A jak jsem jednou otevřela noviny, tak jsem uviděla inzerát, že hasiči hledají mimo jiné také psychologa. To mě zaujalo, a tak jsem to zkusila.

A to vás napadlo jenom tak, nebo jste k hasičskému povolání nějak tíhla?

Ne, byl to prostě momentální nápad. Do té doby jsem prakticky o hasičích nevěděla skoro nic. A psychologická služba u hasičů navíc teprve začínala.

Takže jste se vlastně stala takovou průkopnicí?

Svým způsobem ano. Protože v našem kraji doposud psychologická služba u HZS nebyla. O to větší to byla pro mě výzva.

Přece jen se pohybujete výlučně v kolektivu mužů. Jak se mezi nimi cítíte?

Mně to žádný problém nedělá, protože jsem zvyklá z domu, kde mám kolem sebe samé chlapy, takže to bylo pro mě příjemné.

A jak se zprvu tvářili na to, že k nim nastupuje psycholog?

Osobně jsem čekala, že moje přijetí tady bude trvat mnohem déle. Když jsem nastoupila, tak se mě mnozí báli, protože měli s psychologem spojeného někoho, kdo je vyšetřuje, před kým je třeba se mít na pozoru. Ale postupem času se to jejich vnímání vůči mně změnilo, myslím, že poznali, že tu jsem pro ně – ne proti nim. Hodně jsem se za tu dobu taky od nich naučila a snažím se něco zase učit já je.

Co se tedy učí od vás?

Ono se to možná nezdá, ale hasiči jsou hodně citliví a vnímaví vůči neštěstím druhých. Ale zpočátku se báli mluvit se zasaženými lidmi, protože měli strach, že řeknou něco, co jim ještě přitíží. Takže já je učím třeba to, jak se v určitých situacích zachovat, pochopit chování lidí v krizových situacích. Vysvětluji jim například to, že když na ně někdo křičí, tak to není proto, že by to myslel zle, ale jen prožívá strach a zoufalství.

A co se vy učíte od nich?

Především jsem se snažila poznat jejich práci. Co musí hasiči umět, co musí zvládnout. Něco jsem si i sama vyzkoušela, třeba slanění z komínu, skok z vrtulníku do vody, někdy se zapojuji do cvičení hasičů jako figurant, abych viděla, jak prožívá situaci člověk, který je zachraňovaný.

Měla jste vždycky ráda adrenalinové aktivity?

To vůbec. Bála jsem se třeba rychlé jízdy na lyžích, proto ani nelyžuji, i na kole jezdím jen pomalu. Ale hasičům věřím a když řeknou: „to zvládneš", tak do toho jdu. (Smích.)

Co pro vás bylo největší změnou?

Hlavně ta variabilita a akčnost. V mém předchozím zaměstnání jsem téměř všechnu práci dělala u stolu. Teď je každý můj pracovní den jiný, musím být připravena být kdykoliv k dispozici, často jsem mimo domov, když lektoruji kurzy pro hasiče. Mobil neodkládám skoro nikdy.

Takže jste v práci 24 hodin denně?

Ne, to zase není tak hrozné. Výjezdy sice mám většinou v noci nebo o víkendu, ale někdy třeba dva měsíce nikam nejedu a potom i několikrát za týden. Ale časová náročnost je hlavně v tom, že dělám hodně kurzů s hasiči, přednáším, účastním se konferencí a cvičení apod.

A jak přijala vaše rodina fakt, že jste prakticky neustále v pohotovosti a kdykoliv je potřeba, tak se zvednete a odjedete pryč.

Když jsem nastoupila k hasičům, tak synové už byli větší a manžel mi fandí a je tolerantní. Všichni si na to už zvykli.

K jakým typům zásahů vás povolávají?

Nejčastěji to bývají dopravní nehody, ale i požáry, výbuchy, sebevraždy. To je vždy na veliteli, aby vyhodnotil, zda jsem potřeba na místě, či ne. Většinou jsou to případy, kdy jsou na místě příbuzní či známí obětí.

Určitě si pamatujete na svůj první výjezd před osmi lety.

To ano. Šlo o požár sklepa ve Zlíně. Jeho majitelka byla hodně rozrušená, protože uvnitř měla její dcera spoustu cenných věcí. Paní byla z toho hodně špatná, měla strach, co na to manžel a dcera. A tak mě tam zavolali. Jenomže to jsem ještě neměla zásahovou uniformu, takže jsem do toho zakouřeného a promáčeného sklepa vběhla v úřednické uniformě, v sukni a lodičkách jako dáma. (Smích.) Ale paní jsem pomohla a to bylo to hlavní. (Úsměv.)

Jak vlastně vypadá vaše práce na místě?

Představím se tomu člověku, zjistím, jak to zvládá, co potřebuje, nabídnu mu třeba deku, něco na pití nebo třeba i takovou cigaretu. Přestože jsem nekuřák, tak cigarety často s sebou vozím k výjezdu. Většinou je zabavím manželovi. (Smích.) Potom zprostředkovávám potřebné informace a pomáhám zasaženému člověku najít někoho, komu bych jej pak mohla předat, někoho, kdo by se o něj postaral.

Stává se vám, že vaši pomoc někdo odmítne?

Někdy to tak je, že nás člověk odmítne. S tím musíme také počítat a respektovat to. Ale takřka vždy alespoň přijmou informace nebo radu.

U řady událostí bývají i děti. Jak se vám s nimi pracuje?

Děti se někdy paradoxně s mimořádnou událostí vyrovnávají lépe než dospělí. Mnohdy si totiž neuvědomují důsledky toho, co se stalo a třeba smrt malé děti ještě neberou jako něco konečného.

A když jsou mezi oběťmi handicapovaní?

Ti zase potřebují specifický přístup zohledňující jejich postižení. Pro mne to není až tak těžké, protože jsem původně vystudovala speciální pedagogiku a pracovala jsem s mentálně postiženými. A hasiče učím, jak přistupovat k lidem s různým handicapem. Například minulý týden jsme měli kurz znakového jazyka.

Takže vy i hasiči se dokážou domluvit s neslyšícími?

Ano, my, co jsme prošli kurzem, se umíme zeptat třeba na to, co je bolí, jestli jsou zranění, „říci" jim, aby zůstali v klidu nebo že se musí evakuovat a další důležité informace.

Děláte i kolektivní sezení po nějakém větším zásahu?

Ano, říká se tomu „debriefing", kdy se sejdeme s celou skupinou a mluvíme o tom, co zažili, rozebíráme, co mohou očekávat, jak se mohou cítit, co mohou dělat dál. Ale na to mám i speciálně vyškolené hasiče z týmu posttraumatické péče. Umějí poskytnout podporu svým kolegům i psychicky zasaženým osobám u zásahu.

Co bývá pro vás nejtěžší?

Po pracovní stránce nebo pro mě osobně?

V obou případech.

Tak po pracovní stránce navázat prvotní kontakt.

A pro vás osobně?

To jsou případy, kdy se obětí nějakého neštěstí stane mladý člověk. Protože hned myslím na svou rodinu.

Jak vůbec zvládáte situace, kdy jsou na místě mrtví a ten pohled na ně? To zřejmě taky nepatří k běžné psychologické pra­xi.

Sama jsem se toho z počátku bála. A když jsem se na to ptala hasičů, tak mi řekli, že na to se časem zvyknout dá, ale na co se nedá zvyknout, tak to je na to, co prožívají příbuzní a pozůstalí. A měli pravdu. Na něco takového, jako vidět jejich bolest a zoufalství, se zvyknout nedá.

Jaký zásah byl pro vás zatím tím nejnáročnějším?

Byla to dopravní nehoda tří mladých kluků, kterou ani jeden nepřežil. Na místo přišel otec jednoho z nich a ve chvíli, kdy mu policista ukazoval jejich těla, tak v tu chvíli jsem já viděla svého manžela a své tři syny. Bylo to v tu chvíli i pro mě hodně těžké.

Vy sama toho musíte také hodně vstřebat a nosíte na svých bedrech spoustu bolesti druhých. Jakým způsobem se psychicky „vyčistíte"?

V první chvíli musím slyšet svou rodinu, takže hned, jak to jde, volám synům a manželovi. Oni už poznají, že se něco stalo. A když přijedu domů, tak tam mám nachystané nějaké překvapení, třeba čokoládu nebo napuštěnou vanu. (Úsměv.) Takže rodina mi hrozně pomáhá. No a pak to je také příroda, procházky se psem, zahrádka, rybaření, potápění…

A tak jako se lidé chodí vypovídat k vám, chodí se vypovídat i psycholog k někomu?

I já občas potřebuji o těch nepříjemných zážitcích mluvit. A v tomto směru mi hodně pomáhají kolegové hasiči, oni nejlépe rozumí tomu, co u zásahu zažíváme. Jsou pro mě v tomto velká podpora. Ale někdy také vyhledám pomoc kolegy psychologa z hasičského záchranného sboru sousedního kraje.

Můžete takto na dálku dát základní recept těm, kteří se dostanou do situace, kdy se sami stanou obětí nějakého neštěstí, aby z toho nezešíleli?

To nejjednodušší je zkusit získat trochu nadhled nad situací a takzvaně to vydýchat. Zastavit se a zaměřit se na dech. Třeba si i pro sebe říkat „nádech, výdech…" Opravdu to pomáhá.

A existuje nějaký základní návod na to, jak naopak pomoci druhým v takové chvíli?

Nejlepší je si říct sám: co bych já v takové chvíli asi nejvíce potřeboval? A zkusit podle toho jednat.

Míváte od lidí, kterým pomůžete, i zpětnou vazbu?

Ano, někteří mi po čase zavolají nebo napíší. A je to hezký pocit. Stalo se mi například, že jedna maminka, která přišla o syna, mi napsala, jaká to pro ni byla tenkrát velká podpora.

Jste tady pro lidi i po zásahu?

Ano, vždy jim dávám na sebe kontakt a říkám, že mi mohou zavolat, pokud něco budou potřebovat. Vzpomínám si například na jednoho strojvedoucího, kterému vjela žena s autem pod kola vlaku a nepřežila to. Zavolal mi po čtrnácti dnech a prosil mě o radu, co má dělat, že kdykoliv projíždí tím místem, tak celou tu událost znovu vidí před očima. Občas mi také po neštěstí volají pozůstalí kvůli dětem, jak jim mají říci, že jejich rodič umřel, jestli je mají vzít na pohřeb, zda je mají nechat nějakou dobu doma, nebo je hned poslat do školy a podobně.

Když vás tak poslouchám, tak mi přijde, že tato práce je vaší srdeční záležitostí. Nebo se mýlím?

Ne, nemýlíte. Vážně svou práci miluji i přes všechny náročné chvíle, které tu občas prožiji. I po těch osmi letech si říkám, že to byl můj nejlepší profesní krok a neměnila bych. I díky kolektivu a soudržnosti, která tu panuje. Hasiči jsou skvělá rodina.

Autor: Šárka Šarmanová

30.10.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc.
AUTOMIX.CZ
20

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Lukáškovi zjistili leukémii v pěti letech.
2

Lukášek z Uherského Hradiště bojuje s leukemií. Kostní dření můžete pomoct i vy

Kriminálka muže dopadla až v Thajsku

FOTOGALERIE / Vsetínští kriminalisté se podíleli na vypátrání muže, který se před vězením ukrýval osm let. Dvaačtyřicetiletého podvodníka zadrželi v Thajsku.

Kopeckého určitě nepotrápím, je skromný Kresta

ROZHOVOR/ - Je hvězdou rallyového sportu a o velké zpestření se postaral také na včerejší tiskové konferenci před 47. ročníkem zlínské Barumky. Luhačovický Roman Kresta ji pojede po třech letech, když se na začátku července rozhodl k návratu na tratě. „Chtěl jsem si na chvíli udělat čas sám pro sebe a také jsem cítil motivaci svézt se,“ vysvětlil 41letý řidič Škody Fabia R5.

Zastávka Školní zůstane další týdny v provizorních podmínkách

Náhradní stanoviště zastávky MHD Školní ve Štefánikově ulici ve Zlíně před budovou Kongresového centra budou muset cestující využívat nějakou dobu ještě i po skončení prázdnin, jakkoli se s tím nepočítalo. Investorovi se původní termín rekonstrukce této zastávky nepodaří dodržet.

V areálu kovošrotu v Tlumačově hořela vyřazená cisterna

Požár staré nádrže cisterny v areálu kovošrotu řešili ve středu hasiči v Tlumačově. „Podle oznamovatele došlo při rozřezávání nádrže ke vznícení zbytků asfaltu,“ popsal mluvčí krajských hasičů Libor Netopil.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení