„To motto je na světě již více než dva tisíce let. Nejenom věřící člověk snad pochopí, co je jeho podstatou. Snažím se tento princip uplatňovat svou prací a chováním," sdělil v rozhovoru o českém školství zkušený ředitel.

Měl jste vzor, který vás přivedl ke vzdělávání mládeže?

Neřekl bych, že se jedná o nějaký vzor v pravém slova smyslu. Lidí, kteří ovlivnili můj profesní vývoj, je hned několik. Člověk potřebuje také trochu štěstí a podmínky k tomu, aby mohl dělat práci, kterou dělám já. Nikdy to není jenom o něm samém.

Učitelem jste od roku 1992, ředitelem jste se stal v roce 2003. Jak velký rozdíl je mezi těmito dvěma povoláními?

Jsou to dva úplně jiné pracovní světy. Snažím se o to, aby moji zaměstnanci tyto dvě odlišné pozice vnímali co nejméně. Ale učím už jen velmi málo.

Řídíte kolektiv téměř šedesáti lidí. Jak moc je to náročné?

Úplně nejdůležitější je to, jaké nejbližší spolupracovníky si vyberete. Ředitel by měl být jakýmsi reprezentantem a charizmatickou osobností dané instituce. Běžné denní nebo provozní záležitosti musí být schopen přenést na ty, kteří mu pomáhají je řešit. Slyšel jsem pěkné přirovnání, že ti nejbližší spolupracovníci prosekávají cestu hustým pralesem pro zaměstnance a ředitel je tím, kdo občas vyleze na ten nejvyšší strom, a řekne:

„Tudy prosekávejte tu cestu." Chci lidi sjednocovat, hledat a nacházet styčné body. Všem zúčastněným nabídnout jasnou, atraktivní, ale zároveň věrohodnou dlouhodobou vizi.

Podle ministerstva školství v některých regionech chybí kvalifikovaní učitelé. Jaké jsou vaše zkušenosti ze zlínského regionu?

Nebojím se toho ve všeobecných předmětech. Zájem o další profese, ať už jsou to inženýři elektro, strojaři, technici nebo ekonomové, bude záležet na schopnosti propojit školu s firmami. V podstatě dnes již na škole není aprobace, která by byla krizová. V daný okamžik mám alespoň dvě srovnatelné nabídky od možných nových kolegů.

Ministerstvo si od vyšší kvalifikovanosti učitelů slibuje zkvalitnění výuky. Jaký je na to váš názor?

Učitelská profese je založena nejenom na odbornosti, ale také na povaze každého jedince. Například vysoce kvalifikovaný zaměstnanec nemusí vždy nutně být pro školu prospěšný více než člověk, který dlouhodobě pracuje ve školství a přidává dětem jinou významnou hodnotu, i když je nekvalifikovaný. Myslím si, že to není úplně tím nejzásadnějším problémem školství.

Co byste považoval za zásadní problém?

Je to otázka střednědobé a dlouhodobé cesty ve školství. Co v našem státě chceme, aniž bychom očekávali okamžitý efekt. Více než dvě třetiny populace z ročníků jdou studovat na vysoké školy. Je tedy jasné, že tu do budoucna potenciál vzdělaných lidí bude. Na druhou stranu po roce 1989 na vývoj ve školství nejvíce doplatily učební a technické obory.

Čím to bylo podle vás způsobeno?

Otevřela se stavidla pro mě často nečitelným maturitním oborům, u kterých si nedokážu představit prakticky využitelné dovednosti v životě. V minulém režimu bylo řemeslo degradováno na dělnickou profesi. Obraz kvalifikovaného řemeslníka je v očích veřejnosti dost deformovaný. Naším úkolem je prezentovat lidem, že kvalifikovaný řemeslník má na trhu práce vysokou hodnotu a že bez nich se naše společnost prostě neobejde. V tom nám však musí zásadně pomoci zaměstnavatelé.

Jak to ale udělat?

Je velmi těžké ovlivňovat povědomí veřejnosti. Denně se snažíme komunikovat s rodiči a zaměstnavateli. Cítím však, že ty krůčky jsou velmi pomalé. Rodiče dnešních patnáctiletých dětí mají kolem čtyřiceti let. Byli často vychováni v duchu, že dělnická práce je podřadná a to v nich stále přetrvává. Z pochopitelného důvodu pak takový rodič řekne svému dítěti: „Běž raději na maturitní obor." Je tedy potřeba velmi citlivě zvažovat otevírání nových maturitních oborů. Dokonce si troufám říci, že je potřeba jejich počet snížit.

Takže je to o nevhodně nastaveném systému vzdělávání?

Otázka by měla spíše znít: Chceme v této republice sedmdesát procent vysokoškoláků v populačním ročníku s magisterským titulem? Na to by měla odpovědět dlouhodobá vize našeho státu. Pokud máme v republice poměr asi sedmdesát vysokých škol na deset milionů obyvatel, z toho více než polovina z nich je soukromých, měli bychom se zamyslet.

Takže stát by měl počet škol nějak regulovat?

Neříkám, že by měl stát nějak normovat, kolik má být lékařů, učitelů nebo jiných profesí. Jde o to, aby zde byla jasná vize toho, co bude hlavním záměrem či cílem republiky a čím se chce v rámci Evropy profilovat na řekněme dalších dvacet nebo třicet let. Školská soustava to pak musí zohledňovat. Minulé vlády toto podcenily.

Na základních školách už se nevyučují technické nebo pěstitelské práce. Myslíte si, že i to může hrát v této věci určitou roli?

Určitě ano. Dnešní děti mají další gramotnost a to je svět informačních technologií. To, že je to normální, přirozený vývoj, je pochopitelné a zřejmě správné. Je však potřeba dobře promyslet, na úkor kterých témat a do jaké míry budeme tyto novinky zavádět do výuky. Děti nemají větší kapacitu, aby byly schopny přijímat více informací, než jsme přijímali my. Jestliže někde něco přidáváme, tak musíme někde jinde něco ubírat, případně nahrazovat.

Jistě to musí mít nějaké dopady. Můžete uvést příklad z praxe?

To, co jsem nepochopil, je například povinné zavedení druhého cizího jazyka na základních školách. Jde o demotivující prvek právě pro ty děti, které nejsou studijními typy. Představte si chlapce, který má trojky nebo čtverky na základní škole a stěží zvládá jeden cizí jazyk a jeden mateřský. Na druhou stranu je manuálně velmi zručný, tudíž schopný pracovat třeba ve strojařině či instalateřině. Právě takového ve škole demotivujeme druhým cizím jazykem, který v životě nebude používat. A toto se zavedlo často právě na úkor pracovních vyučování a dílen. Ať tedy školy nabízí druhý jazyk jenom pro zájemce.

Měly by se tedy praktické předměty na základní školy vrátit?

Ano. Právě tyto dovednostní předměty totiž vedou děti k tomu, aby byly manuálně a motoricky zručné a uměly vzít do ruky třeba kladivo nebo skalpel. Střední školy nejenom s učebními obory očekávají, že to děti budou umět.

S tím zřejmě souvisí i existence výchovných poradců, kteří dokážou rozpoznat, na co má dané dítě vlohy. Funguje na základních školách něco takového?

Ano. Toto musí poskytovat každá základní škola. Nicméně zde vidím velký prostor pro další práci právě v této oblasti. Středním školám by to velmi pomohlo. Jde o to umožnit dětem rozvoj v tom, v čem se rozvíjet mohou a nedemotivovat je tam, kde je evidentní, že pro některé dovednosti a znalosti nemají dispozice.

Vaše škola připravila projekt, který by v tomto měl pomáhat. Řekněte nám o něm prosím více.

Spolupracujeme se základními školami a dochází k propojenosti výuky. Nejsou to jen nějaké exkurze. Děti ze základních škol, které k nám jezdí, si u nás přímo na daném pracovišti mohou některé práce vyzkoušet pod dohledem našich učitelů. Chceme tímto způsobem vytvořit propojení mezi základní a střední školou jak v odborném, tak všeobecném vzdělávání. Vše se odehrává ve spolupráci s regionálními firmami.

A toto nyní na jiných školách nefunguje?

Nejednotnost a nesourodost školského systému od mateřských až po vysoké školy způsobují mimo jiné zvyšování podílu nezaměstnaných absolventů. Co se týče středních škol, tak ty nabízejí více volných míst, než vychází deváťáků. Pro vedení školy se tak ze vzdělávání stává především boj o studenta. A toto se brzy projeví také u mnoha vysokých škol. Nemyslím si, že neviditelná ruka trhu je ten pravý lék na školství.

Znamená to, že systém není dostatečně pružný a nereaguje na vývoj?

Příčiny hledejme patnáct a více let zpátky. V té době se přece jasně vědělo, jaký bude demografický vývoj.

Co teď s tím? Existuje na to nějaký recept?

Je to velmi složité. Jsem však optimista a věřím, že k tomu snad postupně po malých krůčcích dospějeme. Bylo by smutné, kdyby jediným východiskem byla metoda vyhnití. Kdo vyhnije, prohraje. A vůbec to neznamená, že škola byla nekvalitní.

Spousta deváťáků ještě ani pořádně neví, co by chtěli v životě dělat. Je rozumné je takto brzy nutit vybrat si střední školu? Přece jen tato volba může ovlivnit celý jejich další život.

To je opravdu důležitá otázka k diskusi. Musel by se změnit celý koncept středního odborného vzdělávání včetně délky. První dva roky studia na střední škole by musely být zaměřeny všeobecně a pak teprve na získávání odbornosti. Myslím, že ve 14 letech je příliš brzy vybrat si svoji jednu profesní cestu.

A co tedy v případě, že dítě po čase zjistí, že si vybralo špatně?

U učebních oborů se na to dá zareagovat třeba změnou oboru. Naše škola to umí. U maturitních oborů už je to ale složitější. Nezřídka se stává, že v důsledku boje o studenty bývají do maturitních oborů přijímáni i ti, kteří nemají pro daný obor předpoklady. Otázkou zůstává, co jsou tito absolventi, pokud se jim školu podaří dokončit, schopní v životě dělat. V systému si tím vytváříme náklady na jejich další rekvalifikace.

Prodražovat systém mohou i takzvaní věční studenti na vysokých školách, souhlasíte? Dá se to nějak řešit?

V zásadě souhlasím. Stává se, že někteří po absolvování střední školy během tří let prostřídají dvě nebo tři vysoké školy. To ten systém skutečně prodražuje. Řešením by měla být jejich motivace k tomu, aby se nehledali další dva tři roky, aby udělali zodpovědné rozhodnutí a zakotvili v jednom oboru. Dokázal bych si i představit nějakou formu finanční spoluúčasti těchto studentů, ale tak, aby vzdělání bylo skutečně dostupné všem. To už je však otázka spíše pro vysoké školy.

Střední škola je přesně uprostřed školského systému. Dalo by se tedy říci, že hraje naprosto klíčovou roli?

Nechtěl bych, aby to znělo sebestředně, ale z jistého úhlu pohledu to tak vnímám. Každopádně mají střední školy velkou zodpovědnost. Střední školy mají za úkol předat žákům přidanou hodnotu, na jejímž základě pak budou schopni celý život na sobě pracovat, aby se uživili a prosadili. Toto se snažíme na naší škole naplňovat.

Třídní knihu neztratí, místo ní mají počítač

Výuka ve slavičínském gymnáziu začala 3. září 1992 v 6 hodin ráno hodinou chemie. Vedl ji právě současný ředitel Josef Maryáš. V roce 1994 zavedli na škole osmiletý studijní cyklus.

Kromě klasické výuky nabízí i možnost firemního vzdělávání a rekvalifikací i kurzů.

Potenciální uchazeče se snaží oslovovat také atraktivností oborové nabídky a moderním programem výuky.

Nabízí mnoho volnočasových aktivit.

Ve škole se snaží uplatňovat nové metody a formy práce při výuce.

Každá třída je vybavena počítačem s přístupem k internetu. K dispozici jsou také dataprojektory, přehrávače médií či interaktivní tabule.

Perličkou je, že ve škole se už nepoužívají klasické papírové třídní knihy. „Máme tak jistotu, že se neztratí," vysvětlila zástupkyně ředitele Libuše Pavelková. Vše se zaznamenává do počítače.

Škola je také zapojena do zahraničních partnerských projektů. Nabízí tak zájemcům účast na výměnných stážích u partnerských škol v Německu, Francii, Itálii, Anglii, Slovensku nebo Řecku.

„Škola za významné finanční podpory zřizovatele Zlínského kraje připravuje na léto komplexní rekonstrukci areálu SOŠ z operačních programů ROP a Životního prostředí za více než padesát milionů korun, která zásadně zvýší kvalitu podmínek pro odborné vzdělávání," nastínil další budoucí plánovaný rozvoj školy její současný ředitel Josef Maryáš.

„Jednou bych chtěla učit"

Gymnázium Jana Pivečky a Střední odborná škola Slavičín Josefa Maryáše.Jednou ze studentek septimy je Eliška Hercová. Kromě svých studijních povinností se jako předsedkyně studentského parlamentu věnuje i aktivitám zajišťujícím lepší kontakt mezi studenty a vedením školy.

Je totiž předsedkyní 24členého školního parlamentu. Jeho úlohou je i organizace a příprava kulturních akcí, jako je například ples, závěrečné taneční, mikulášská nadílka a některé další události.

„Nikdy to naštěstí není jen na mých bedrech. Když je potřeba, pomohou mi kamarádi," říká Eliška. Celý parlament v posledních týdnech nejvíce zaměstnávala příprava letošního ročníku majálesu, který se měl uskutečnit v pátek 9. května.

Ve Slavičíně tak bylo v tento den možné v ulicích potkat studenty v převlecích například s antickou tematikou.

I přes velkou časovou vytíženost si Eliška najde čas na koníčky. Ke své hře na kytaru si skládá vlastní texty, kterých má už padesát.

„Jsou docela krátké, jde spíš o básně," přiblížila.

Její prvotina se prý příliš nerýmovala, ale postupem času se v psaní začala zdokonalovat. Podařilo se jí také vyhrát literární soutěž, kterou gymnázium pravidelně spolupořádá s Nadací Jana Pivečky.

Porota zastoupená i spisovateli a novináři ji za vítězku označila v silné konkurenci žáků ze Zlínského a Trenčianského kraje. Spisovatelskou kariéru však zatím neplánuje. „Jednou bych chtěla učit," plánuje. „Učitelé na mě asi mají dobrý vliv," dodává s úsměvem.