Původně vyučený strojař začal pracovat v dopravním podniku hned po vojně, kterou sloužil u motostřeleckého pluku. „S autobusem plným cestujících jezdím od jedenadvaceti let. Předtím jsem samozřejmě musel mít ještě praxi,“ vzpomínal zasloužilý řidič. Autobusem či trolejbusem má projeté všechny trasy ve Zlíně. Nyní většinou vozí cestující autobusem do Velíkové a Otrokovic.

Řadu lidí, kteří s ním cestují, už zná a zdraví se s nimi. Ne každý cestující se sice podle něj chová ideálně, ale každý má nárok na svůj špatný den. „Mezi tolika lidmi se vždycky najde někdo, kdo nemá zrovna dobrou náladu a třeba se i chová hůř. Ale nemám s tím problém,“ tvrdí řidič.

Slušní lidé si mohou v autobuse zazpívat

Do Kostelce s ním prý dokonce pravidelně jezdí muzikant, který v autobuse hraje. Je sice hlučný, ale melodický. „Vždycky přijde a zeptá se: Pane řidiči, můžu si zahrát? Někteří si s ním i zazpívají. A když vím, že to jsou slušní lidé, tak proč ne,“ dodal Fimbinger. Přímo za volant však nevrlost či špatná nálada nepatří. „Zkrátka se musí nějak přejít,“ usmál se řidič.

Při srovnání vozů, které jezdily před pětatřiceti lety a v současnosti, je podle něj jízda komfortnější. „Technika je kvalitnější, člověk se na ni může víc spolehnout. Ve starých vozech byla cítit nafta, protože tekla všude. Proti tomu je dnes jízda pohodlnější, ovšem zase za náročnějšího provozu,“ srovnával Fimbinger. Před třiceti lety trvala například jízda od nynějšího krajského úřadu do Otrokovic pětadvacet minut, nyní zhruba čtyřicet. „Tehdy ale nebyly žádné semafory,“ podotkl řidič. Nehody se mu naštěstí vyhnuly po celých pětatřicet let služby. „Jen se do mě jednou opřela multikára, která neubrzdila. Ale jinak se mi všechno vyhýbá,“ konstatoval řidič.

Když má kilometrový milionář volno, jezdí nejčastěji na kole. „Je to můj koníček, navíc je potřeba se rozhýbat. Řízení je sedavé zaměstnání, a tak by mi pohyb chyběl. I v důchodu, až do něj půjdu, si budu udržovat fyzičku pohybem,“ uzavřel Fimbinger.