Reportérka Deníku si na vlastní kůži zkusila, kolik úsilí stojí nasbírat košík plný jahod bez pokušení naplnit si nejdřív vlastní žaludek

Zvědavost nebo spíš nezřízená obliba ve sladkém jahodovém pokušení mne přivedly sem, na celkem deset hektarů jahodové krásy hned vedle Holešova. A že se bylo opravdu na co dívat, z koulí rudých jahod mi až přecházely oči.

„Můžu je ochutnat?" ptám se naoko.

„Ale to víte, že ano, dokonce musíte, přece si nebude brát zajíce v pytli," smál se jahodový uvaděč.

Ta první mi chutnala jako z nebe a vážně se mi rozplynula na jazyku. Ta druhá ještě víc. Do reality mě probudila paní se synem, kteří trhali v řádku vedle mne a přišli ve stejnou dobu jako já. Měli své košíky téměř plné.

V tom mém byly čtyři jahody. Zato v mém žaludku jich bylo alespoň kilo.

Sluníčko pálilo a snažilo se ze všech sil, takže chvíli „odpočinku" využívám na to, abych se zde přece jen porozhlédla.

„Jezdím sem každý rok, vlastně nejprve to bylo s rodiči. Tohle si nenechám ujít nikdy, smála se čtrnáctiletá Ema Jiroušková z Holešova.

„Některé jahody sníme jen tak, z ostatních udělá maminka koláč," prozradila dál mladá sběračka. Její kamarádka Tereza Pospíšilíková jí dala za pravdu.

„Nejlepší jsou ale jahody se šlehačkou," zasnila se.

Kousek od nich sbírá mladý pár. Zajímá mě, jaké oni mají tipy na dobroty z jahod.

„Rozhodně kynuté jahodové knedlíky s tvarohem, pomaštěné máslem, smála se Hana Ďurková. Svěřila se, že všechny posbírané sladké plody padnou na knedlíky.

„Jsme velká rodina," vysvětlila mi. A protože všichni pilně pracovali, nezbývalo mi, než se překonat a začít sbírat do košíku.

Po chvíli jsem, ač tak nerada, opouštěla nekonečné řádky voňavého pokušení i jejich sběrače.

Ve stínu a u šálku kávy mi pak zbyl čas na to, abych si chvíli popovídala s majitelem farmy Jaroslavem Valentou a jeho dcerou Lenkou Měrkovou. Dozvídám se, že Jaroslav Valenta začal s pěstováním jahod v roce 1968.

„Pak jsem ale tento svůj koníček opustil, to víte, založili jsme rodinu, tak nezbýval čas," vzpomínal.

Dodal, že se ale k pěstování později vrátil. „Jahodovou farmu už mám tak dvacet let," pousmál se nekorunovaný jahodový král v našem kraji.

A tak nám příjemně plynul čas ve slunečném odpoledni. Dozvídám se, jak se tady na deseti hektarech, pár metrů od Holešova, sázejí ručně jahody, že se nejprve musí půda „namokřit".

„Je to skoro jako sázet rýži," směje se Lenka Měrková. Oba se však svěřili, že ne vždy jim je do smíchu.

„Trápí nás, a dělá nám to velké starosti a problémy, že prodejci, kteří nakupují z kamionů levné polské jahody, je pak na tržištích vydávají za jahody z Holešova. Poškozují tak naše dobré jméno," dodali.

„A jak tedy lidé poznají, že se jedná zrovna o ty vaše jahody?" zajímá mě.

„Je to snadné, naše stánky jsou označeny a navíc prodejci mají červená trička a kšiltovky s naším logem. Pokud lidé uvidí nápis na „papundeklovém papíře", tak to zcela jistě neprodává ty naše," vysvětlil mi Jaroslav Valenta.

Dozvídám se, jak dál probíhá celý rok na farmě i jejich know how pěstování jahod. Že kromě mého jahodového apetitu největší škůdci jahod jsou ještě sviluška chmelová a roztočík jahodový.

„Je to práce na celý rok," dodal ještě Jaroslav Valenta a podal mi na cestu plný košík krásných voňavých jahod.

V tuto chvíli lituji, že ty pravé jahody nezrají po celý rok. Já, sviluška i roztočík, bychom z toho měli totiž obrovskou radost.