Na slepicích si v Sidonii občas pochutná i liška nebo jestřáb. Místní si raději dají pivo. V malé obci na hranicích se Slovenskem se zkrátka dobře žije.

Rostliny, ke kterým jinde nepřivoníte, zvířata, která jinde neucítíte a nádherné scenérie, které jinde nevyfotíte. A spousta dřeva. „Né, my nejsme žádní dřevorubci, my si jenom potřebujeme uvařit," směje se Petr Gajdarus při štípání dříví. Pomáhá mu pětiletý syn, který plastovou pilkou řeže několikametrové kmeny vyskládané na úhlednou hromadu podél potoka. „Plyn nemáme, tak všichni využíváme dřevo," vysvětluje Petr Gajdarus. Původem Slovák se zabydlel v moravském příhraniční. Nejvíce se mu líbí zdejší příroda. A není se čemu divit.

Sidonie se nachází v severní části CHKO Bílé Karpaty. Krajinný ráz má vrchovinný až hornatý charakter. Táhlé údolí okolo romantické říčky Vláry je lemováno rozsáhlými listnatými lesy. Při houbaření snadno narazíte na jeleny, srny i lišky. „Když někdo nemá slepice pořádně zavřené, do rána se mu jedna ztratí," popisuje místní Jan Kubík. Podle něj chodí srnky a další zvířata na ovoce do zahrad, a v zimě se osmělují i blíže k domům. Na drůbeži si v Sidonii údajně pochutnávají i jestřábi.

Na odlesněných místech se vyskytují pastviny i louky, na kterých se zalíbilo chráněným rostlinám, motýlům, broukům i plazům. „To je fakt, hlavně tady máme krásnou přírodu," volá místní hospodyňka z okna a dává peřiny přes parapet. „A nové hřiště," ukazuje prstem. Kromě nového hřiště pro děti je ale v nejvýchodnější obci také nově upravená železnice, silnice, modlitebna a zdá se, že chátrá pouze státní hranice… O tu se kdysi dávno vedli spory. Teď je tam jaksi navíc…

„Za hranici si běhám zatelefonovat, protože to je u našich sousedů levnější. Taky jsme tam chodili v době prohibice na pivko," vysvětluje zdejší labužník. „Dobré pití je nejdůležitější," výská s lahváčem v ruce. „Proto u nás máme dvě hospody a sámošku," dodává spokojeně.

Sidonie čítá jen pár domků v Chráněné krajinné oblasti Bílých Karpat. Turisty láká nejen na krásnou přírodu s čistou vodou ve studánkách, ale také na rozmanité výlety. Zcela jedinečná je zejména „sklářská kolonie", tedy původní společné obydlí dělníků ze skláren. Sklárnu zde založil v 18. století Jan Křitel Illésházy. Sklářské osady se nacházejí na několika místech obce. Dlouhé domy byly rozděleny do jednotlivých bytů, kde ve skromných prostorách skládajících se pouze z kuchyně a jizby, žily po generace početné rodiny sklářů. Domy pro skláře byly stavěny po založení huti ze dřeva, jak lze vysledovat ze starých map. Nejspíše až ve druhé polovině 19. století začaly být domy stavěny z kamene a nepálených cihel v podobě, jaká se dochovala do současnosti. Kolonie je jednou z mála dochovaných staveb, související se sklářskou minulostí osady a je památkově chráněná.

Za prohlédnutí stojí také chlebové pece, které sloužily ke společnému pečení chleba i svátečního pečiva v dělnické kolonii sklářů. Nejstarší z nich vznikly na konci 19. století.

Pro zdatnější turisty se doporučuje výšlap na zříceninu hradu Vršatec, která se nachází 6 km severovýchodně od osady na území Slovenska. Nedaleko Sidonie se tyčí do výšky také hrad Brumov ve městě Brumov-Bylnice, pod který Sidonie patří.

Místní už si zvykli, že obchod je otevřený jen pár hodin, hospoda neoplývá širokým sortimentem, signál je jen místy, plyn chybí úplně a do školy se jezdí třeba jezdit dvacet kilometrů. „Nevadí nám to," tvrdí. „Důležité věci tady máme a nedůležité můžou počkat," dodávají s tím, že dojíždění do Brumova-Bylnice trvá kratší dobu, než když se lidé ve velkoměstech snaží přes ucpané centrum dopravit do práce.

I tady ale občas remcají: když špatně hoří v kotli, zamrzne voda nebo je honí mlsná - objednat si pizzu tady není zvykem. A zvykem není ani neustálé pobíhání k lékaři – za doktory se nikomu nechce, zvlášť, když je to daleko. Zejména do nemocnice. I tady má ale většina rodin auto a silnice bývá (na rozdíl od jiných vesniček) průjezdná bez problémů. Navíc Sidonie má také své vlakové nádraží.

Jako u většiny malých obcí, i „na konci světa" lidé běžně využívají auta, mobily, počítače včetně nákupů přes internet. A také se stále snaží obec rozvíjet. Spolek „Svatá Sidonie" dokonce vydává pohlednice, nebo kalendáře. „Vydali jsme nástěnný kalendář na rok 2017, který je tvořen fotografiemi z okolní přírody během celého roku," upřesňují členové spolku. Pomohli také s osazením lávky na stezce ze Sidonie na Vršatec. „Podle mě je na Sidonii unikátní hlavně sklářská kolonie a fantastická příroda," vyzdvihuje Radek Beňo.

Souhlasí s ním i historik Pavel Mašláň, který v Sidonii žije. „Mimo přírodu na Sidonii oceňuji hlavně, že zde nadále funguje klasický vesnický život. Kromě udržování zvyků a tradic se to projevuje i tím, že si lidé nezištně pomáhají a jsou k sobě otevřenější než ve městě," říká s tím, že hlavním problémem je v Sidonii a okolí málo pracovních příležitostí.

„Je škoda, že je to ztracená dědina, ale právě dostupnost je podle mě jediným negativem," míní Radek Beňo.

Krajina v údolí má opravdu výjimečné kouzlo a je úplně jiná, než na okolních kopcích. Možná i proto je Sidonie tak přitažlivá.

První známky lidské činnosti v okolí Sidonie souvisí s výskytem radiolaritu ve zdejší oblasti. Na katastru osady se nalezlo také popelnicového pohřebiště patřící mladolužické a slezské fáze popelnicových polí, tedy do 15. až 6. století př.n.l. Ve středověku se oblast dnešní Sidonie nacházela na neklidné moravsko-uherské hranici, kdy vlárským průsmykem často procházela cizí vojska, proto zde nevzniklo trvalé osídlení. Z 16. století sice pochází zmínka o osadě Vlář, která se nejspíše rozkládala v okolí dnešního hostince na Vláře, ta ale existovala jen krátkou dobu. Až v 18. století se majitel brumovského panství uherský šlechtic Jan Křitel Illésházy rozhodl hospodářsky využít hustých lesů v údolí na uherské hranici a založil zde roku 1788 sklárnu. Tu pojmenoval po své manželce Sidonii hraběnce Bathyány Svatá Sidonie.