„Ano, to jsem já, zdravím Vás,“ říkám do domovního zvonku a uháním nahoru. Otevírá mi člověk se zajímavým osudem. Jeho šťastné životní etapy se střídaly s těmi méně radostnými, někdy i tragickými, jako na houpačce.

I přes všechna životní trápení, přes úskalí věku se na mne usmívá etnograf, tanečník, zpěvák, folklorista, choreograf, vědec, člen mnoha spolků, programových rad, legenda moravského folkloru Karel Pavlištík.

Napsáno už o něm bylo mnohé: o jeho životě, pracovních začátcích, perzekuci bývalým režimem, jeho návratu do zlínského muzea, vědecké práci i o jeho publikační činnosti. Chápu, že má pocit, že už všechno řekl. Ale přece mi to nedá. Nevěřím, že nic nedělá, že sedí s rukama složenýma v klíně u televize.

„Pojď dál,“ říká a čagánkem ukazuje směrem k obývacímu pokoji, útulně zařízenému, kterému dominuje krásné dřevěné houpací křeslo.

„Tady sedají návštěvy, když dojdou. Tož si sedni. Dáš si kafé?“ ptá se mne. Vaříme společně kávu a začínáme si povídat. „Děkuju za zákusky, ale sníme je společně!“ podává mi tácek, abych si vybrala.

„Su rád, žes došla. Ale jak jsem ti řekl, já už jsem všechno řekl,“ povídá s úsměvem a dodává, že už ani nikam nechodí ani chodit nebude. Nikdo prý není zvědavý na starého dědka.

Mýlíte se, pane doktore! Vzpomeňte si na minimálně desetiminutový potlesk ve stoje, když slavila před rokem a půl ve zlínském divadle Kašava 45 let. Slavil jste 85. narozeniny. A nebo letos na strážnických slavnostech při soutěži o nejlepšího verbíře…

Pamatujete si ten potlesk, který vám diváci do Zlína poslali přes televizní obrazovky?
Ten jsem neviděl, byl jsem v nemocnici. Necítím se jako zneuznaný člověk, to vůbec ne, naopak. Ale teď už je to na vás, na mladších.

To jste říkal vždycky. A stejně jste pracoval dál. Vymýšlel nové věci.
(úsměv) To jo. Už jsem ale všechno předal. Jak ve Strážnici, na organizaci festivalu se nepodílím, už nejsem ani v programové radě, vedení poroty v soutěži O nejlepšího verbíře Slovácka jsem předal už dávno, tak i ve Zlíně. K lednu letošního roku jsem předal vedení Klubu H+Z, spolku pro uchovávání a rozvíjení duchovního odkazu inženýrů Zikmunda a Hanzelky.

No, vždyť je vám 86 let.
To mně taky pěkně štve. Už mi to jde všechno mnohem pomaleji. Zapomínám, nemůžu si vzpomenout na slova.

To je přece běžné, každý zapomíná. Já si taky musím všechno napsat.
Ale ne, to je něco jiného. Představ si, že Tě pozvou na besedu a nemůžeš si vzpomenout na slova. No, tak kdo je zvědavý na takového stařečka?

Jste na sebe moc přísný, nemyslíte, pane doktore? A co děláte teď? Odpočíváte?
Neodpočívám, makám. Chci dopsat publikaci k dvacátému výročí vzniku Klubu H+Z. To bych chtěl ještě dodělat. Někdy se bojím, že už to nezvládnu. Za dvacet let jsme přinesli asi dva miliony korun do zlínského muzea na různé programy. Udělali jsme desítky výstav. Expozice Pěti světadíly se Zikmundem a Hanzelkou trvala asi 15 let. Komouši si dali za úkol tyto pány vygumovat. No, a my jsme přispěli značnou měrou k tomu, že jsou stejně slavní jako bývali.

To je tedy vaše srdeční záležitost?
Ano, předsedu jsem dělal dvacet let. O spolek má zájem mnoho významných osobností. Třeba Atapama – profesor Mnislav Zelený, který žil v jihoamerické džungli. Je to náčelník indiánů, žije více mezi indiány než tady. Ale když se dozvěděl o Klubu, tak okamžitě požádal o členství. Stejně tak geolog, docent Oto Horský, který projel Peru a vůbec celou Jižní Ameriku, se stal členem klubu na vlastní žádost.

Je jich mnoho. Ale já už si taky na všechno nevzpomenu. No, a to je ono, proč už nechci nikam chodit. Ať je člověk jaký chce frajer, rozhodí ho to a myšlenka je celá pryč. Pak nenavážu na to, co bych chtěl.

Kdo přijde do řad publika, přijde za vámi. Posluchači nepotřebují, abyste mluvil jako kniha.
A já zas nepotřebuju, abych mluvil! (oboustranný smích) A pak, my staříci už taky máme zabíhavé myšlení.

Copak to je?
Mluvím o jednom tématu, ale plynule přejdu k jinému, protože si zrovna na něco vzpomenu. A pak už mluvím o tom druhém. (pauza) No, moc se na mne nedívej! To už tak je. (smích)

To znám, dělala to moje babička, teď tak se mnou mluví maminka. Vždycky říká, musím Ti to říct hned, než na to zapomenu. Je něco, pane Pavlištíku, co vás v životě opravdu mrzí?
Stihl jsem napsat jen jednu knížku. Už se sice třikrát vydala, ale měl jsem naplánované knihy tři. Často mluvím o těch „svých lidech“ na Kašavě, Vlčkové, Držkové. Dřív nebyly žádné sociální dávky, pole nerodila, to byl ,enom kameň´. A lidé se museli sami uživit. Tato civilizace je tak blbá, že se vzdává osvědčených věcí, které by se daly dál krásně využívat. No, a jak se mne všichni pořád ptali, jak jsem ten totáč přežil… jak mne tenkrát vyhodili z muzea…tak nezpracovaná témata o těchto lidech, právě to, že jsem se jich nestihl na mnohé zeptat, to je jediné, co mne mrzí.

Proč jste se nestihl zeptat?
Když už jsem přesně věděl, na co se chci zeptat a jak formulovat otázku, aby mi ti staří lidé odpověděli, tak už jsem se zeptat nemohl. Zakázali mi to! A to byli lidé osmdesátiletí, devadesátiletí. Když jsem se za těch dvacet let vrátil, tak už nebyli. Všichni už zemřeli.

Na co jste se chtěl ptát?
Třeba z oblasti technologie: jak se vede poříz. Když jsem si ho tenkrát půjčil, tak mi ho starý pan Gargulák bral z ruky se slovy: Dajte to sem, pane doktore!

Abyste si neublížil?
Ano. To nebylo jen tak. Důležitý byl sklon, síla třísky… Ti staříčci na valašských kopcích věděli, jaké musí být dřevo na škopky, jaká má být jeho hustota, jaký strom použít, aby neměl mnoho suků… Jestli to má být dřevo jedlové, nebo jiné. To byly královské disciplíny. Architekti, neboli tesaři a truhláři. Ti dokázali vymyslet například hever, kterým nadzvedli celou chalupu, aby vyměnili shnilé trámy. A pak byli inženýři: ti vymýšleli stroje, na mlýnské složení, na valchy, hamry – jak zajistit pohon vody. Dokázali vyřešit kardinální problém, jak převést vertikální pohyb na horizontální, aby dokázali mlít obilí, aby poháněli stroje. Vymysleli to bez kalkulaček, bez počítačů.

Ptal jste se mne, jak se mám, a při mé odpovědi jste namítl, abych si nestěžovala. Sama jsem ten pocit neměla. Myslíte, že dříve dokázali být lidé více šťastní?
Myslím, že takto o životě nepřemýšleli, snažili se žít… a to většinou slušně.

Vy jste žil celý život s jednou ženou, která z vašeho života už odešla. Jaký je Váš recept na spokojený život? A jaký na lásku?
Žádný recept neznám, ale existují lidské vlastnosti jako slušnost, odpovědnost, vzájemná úcta a spolehlivost.

Co tedy dělají mladí špatně, že jim manželství nevydrží?
Na to neumím odpovědět. Ale když k tomu v mé blízkosti dojde, je mně vždycky líto hlavně dětí.

A co vás v současnosti nejvíc těší?
No, naše Eliška, moje pravnučka. To je holka moje zlatá! Jsou jí dva roky a před pár dny jí přibyl bráška Toník. Kéž jsou v životě šťastní!

Přijměte obrovskou gratulaci k veliké události! A děkuji za příjemné povídání.

PhDr. Karel Pavlištík, Csc.¶
• 86 let
• narodil se v Uh. Brodě
• etnograf, choreograf, tanečník, autor i organizátor pořadů, pedagog a muzejní pracovník
• jedna z nejvýraznějších osobností folklorního a vůbec kulturního života nejen na jihovýchodní Moravě