Jste novokněz, to znamená, že jste před nedávnem odešel ze semináře. Musí to být velký rozdíl studovat a nyní už sám sloužit bohoslužby a věnovat se věřícím. Jak to vnímáte?

Ve skutečnosti je to tak, že dokončíme studium a přijímáme jáhenské svěcení. Potom většinou následují roční praxe. Tu jsem já měl na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, kde jsem učil a zároveň například vypomáhal tamnímu duchovnímu s mládeží. Takže za ten rok člověk vpadl do života lidí, ale s tím rozdílem, že teď slouží sám.

No právě. Jaké to je?

Stojím k lidem přímo a oslovuji je, což tehdy nebývalo pokaždé. Jak udělám atmosféru mše svaté, záleží čistě na mně. To je pro mě to nové.

Nemáte trému?

Abych pravdu řekl, jsem vděčný za velký dar. Už čtyři roky dělám přednášky po celé republice týkající se křesťanské populární hudby, od rocku až po country. Takže jsem si zvykl na publikum i o několika tisících lidech. V tomhle mám, myslím, velký náskok, že nestojím poprvé před davem.

Byla v semináři někdy chvilka, kdy jste si říkal: Kašlu na to, půjdu pracovat, založím rodinu…

Vzhledem k tomu, že jsem šel do semináře už po jedné vysoké škole, tak jsem hodně popřemýšlel. Takže přišly jen okamžiky studijního rázu, kdy musel jít člověk počtvrté na zkoušku. Tehdy jsem si kladl otázku: Stojí mi to za to? Ale řekl jsem si, že kvůli lidem ano. To bylo jediné, co jsem z krizových situací řešil. Už to nebyla otázka založení rodiny a podobně. Tím už jsem si prošel dříve.

Studoval jste teologii, co předtím?

Stavební fakultu v Brně. Dokončil jsem inženýrské studium.

Takže vy v podstatě můžete odsloužit mši a…

…jít na lešení. (Smích.)

Nebo řídit stavbu…

Stavbaře dělá praxe, kterou nemám. Ale mám spoustu dobrých známých odborníků. Když bude potřeba poradit, vím, na koho se obrátit.

…třeba ohledně rekonstrukce kostela.

Přesně tak.

Čím to, že se mladý ogara, jak byste řekli na Valašsku, rozhodne být knězem?

On se nikdy sám nezamýšlí. To najednou volá Bůh, jak my říkáme. Ozve se to ve vás a hledáte, zda jste vhodní. To byl u mě problém. Tvrdil jsem, že v žádném případě.

Jak se to ozvalo?

Vždycky jsem toužil sloužit lidem. V té době jsem měl přítelkyni a říkal si, proč vlastně studuji stavební fakultu. Ale jelikož jsem se na ni dostal krkolomnou cestou, tak jsem si říkal, že asi nějaký plán Bůh s člověkem má. Potom se to ozvalo znovu a já začal zkoumat, zda jsem vhodnou osobou pro kněžství.

To by mě zajímalo, jak se to pozná.

Člověk se hodně ptá, modlí a hlavně vnitřně sleduje, zda na té cestě, kterou by chtěl jít, je šťastný a prožívá vnitřní pokoj. To je stejné, jako byste s někým chodila a cítila, že ten druhý není ten, se kterým chcete strávit celý život a jste z toho nervózní. Stejným způsobem to zkoumá člověk u kněžství. Vnitřní pokoj jsem prožíval hlavně v dobách krizí na fakultě.

…takže potom jste se rozešel s přítelkyní?

Ne, to jsem začal řešit až po našem rozchodu.

Chtěl jste být farářem už odmalička?

No, já jsem výjimka. (Smích.) Tvrdím, že jsem nechtěl být knězem. Vždycky jsem toužil mít rodinu, takže spíše spadám do té druhé skupiny kněží. Nikdy jsem doma nesloužil mši svatou ani nesvážel lidi autobusem na mši a podobně.

Čím jste tedy chtěl být?

V dětství traktoristou a vším možným. Až později jsem se dostal ke dřevu, takže jsem se vyučil tesařem. Dařilo se mi, tak jsem šel na nástavbu. Na vysokou jsem to spíš zkusil, abych si to nevyčítal a byl i vděčný mamce, protože nás vychovala sama čtyři. Pak jsem ale musel zabrat.

A šel do semináře. Co na to říkala vaše rodina?

Mamka s tím trošku počítala. Hodně jsem se pohyboval kolem mládeže a někdy byl zapojený víc ve farnosti než doma. Ale zase říkala, že pořád lepší, než kdybych seděl v hospodě. U sourozenců to bylo ale spíš naopak. Přáli si, abych měl rodinu, abychom se scházeli a radovali se z dětí. Některým trvalo déle, než mou volbu rozdýchali.

Nechybí vám něco z našeho civilního života?

Já nevím, co by mi mělo chybět…Co jste myslela?

Třeba právě ta rodina…

Zatím to nijak nepociťuji. Pohybuji se ve společnosti lidí, kteří mě berou jako jednoho z nich. Takže je vnímám jako rodinu. Někdy mají lidé zkreslenou představu, že kněží nic nemůžou, ale v podstatě to není pravda. Když chci zajít na pivo, tak si na něj s kamarádem prostě zajdu. Na koncert si taky zajedu. Teď mám zrovna před sebou koncert U2. Budu taky dělat velkou přednášku o hudbě na jednom z největších festivalů na Slovensku. Takže kněžství není jen o sloužení mší, ale o setkávání s lidmi a o tom, co má člověk rád. V mém případě právě ta hudba.

Když jste k ní znovu zabrousil, vy sám na něco hrajete nebo zpíváte?

Moc jsem vždycky chtěl, ale protože jsme se doma museli zapojit do chodu rodiny, mamka potřebovala pomoct, tak času moc nezbylo. A později jsem se začal věnovat právě přednáškám. Nikdo v republice nemluvil o tom, že by křesťané byli v populární hudbě angažovaní natolik, že by dostávali Grammy. Ale přiznávám, že po kytaře jsem ještě nesáhl.

A neuvažujete, že byste začal? Nikdy přece není pozdě.

Ano, nikdy není pozdě. Rád bych si našel někdy skulinku, ale bojím se, že se víc budu věnovat přednáškám, protože jsme s kamarádem jediní, kteří jezdí a hovoří o hudbě veřejně.

Mladý kněz má zřejmě pohled na církev trochu jiný než farář v důchodě…V čem je ten rozdíl podle vás?

Popravdě řečeno se setkávám s kněžími, kteří jsou duchem mladí, přestože mají osmdesát. Třeba v mém koníčku mě podporují. Vědí, že je potřeba mluvit k lidem dnešním jazykem, podle toho, co zrovna prožívají. V jejich době tohle nebylo možné, tak nám říkají, využijte všechny možnosti, abyste lidi oslovili. V tom se nijak nerozcházíme, ba naopak.

Přesto je tam velký věkový rozdíl, starší kněží žili v jiné době.

To určitě, ale oni nám strašně moc fandí, že máme obrovské možnosti. Je absolutní svoboda, kterou oni dřív neměli.

Ve Zlíně jste zhruba čtrnáct dní. Co byste tady rád vylepšil, změnil, jaké máte plány?

Nevím, jestli bych rád něco vylepšoval, ale uvidím, čím mohu přispět. Hodlám se zapojit i do veřejného života a mít přednášky, což může být něco nového, co právě sem přinesu.