Římskokatolický kněz Marian Dej působil 13 let v Srbsku. Od července dělá faráře ve Slavičíně. Chystá novinky.
Jak se přihodilo, že jste uplynulých 13 let strávil v Srbsku?
Původně jsem byl knězem na Slovensku, kde jsem také pracoval jako redaktor v rádiu. Jako novinář jsem byl vyslán na reportáž do Srbska a v té době tam potřebovali slovenského kněze pro místní slovenskou komunitu. Zaujalo mne to a rozhodl jsem se tam působit. Nastoupil jsem v roce 2003. Už po roce jsem uměl dobře srbsky a rozšířil jsem si působnost, tedy jsem se pak nestaral jen o Slováky, ale i o další komunity. Později jsem dělal i církevního soudce.
Církevního soudce?
Každá arcidiecéze má svůj soudní tribunál. Já osobně jsem jako církevní soudce řešil zejména manželství, kdy lidé přicházeli s prosbou o vyhlášení manželství za neplatné. Pochopitelně pouze v rámci církve, protože se nejedná o světský soud, ale jen o náš vnitřní. Lidé chtějí od církevních soudců prohlásit manželství za neplatné, aby mohli uzavřít nový svazek v kostele. Obvykle přicházejí na doporučení od svého faráře, tedy ve většině případů je opravdu manželství anulováno.
Když se vám dařilo, proč jste se rozhodl odejít?
Žil jsem v Srbsku 13 let a už jsem cítil potřebu vrátit se do naší kultury. Řekl jsem si, že jsem udělal dost a chtěl se vrátit domů. Nakonec jsem ale zakotvil ve Slavičíně, který spadá pod olomouckou arcidiecézi. Nyní jsem zde knězem.
Nestýská se vám?
Je tu krásně, cítím se tu doma, toto je můj domov. Vlastně jsem původem také Valach, protože jsem vyrůstal v krajích, které za krále Bély IV. kolonizovali Valaši, jen na té slovenské straně. Možná i proto si s místními dobře rozumím. Naše mentalita je stejná.
A co přátelé v Srbsku?
Nějak zvlášť se mi nestýská. Vlastně jsem na vlastní kůži pocítil, že všude je dobře, ale jen doma je nejlíp. Na Balkáně to bylo fajn, ale ta mentalita je opravdu jiná a je to pro Čecho-Slováky opravdu náročné si tam zvyknout. Paradoxně jsou přitom všude stejné supermarkety, ale ta kultura je opravdu cizí. Nemůžu tedy říct, že bych tam teď chtěl jet, spíše předpokládám, že mí přátelé ze Srbska přijedou za mnou.
Zkuste nám Srbsko trochu více přiblížit.
Je velký rozdíl jít k moři v Chorvatsku a je velký rozdíl jít do vnitrozemí bývalé Jugoslávie. Rozhodně je Srbsko oproti Chorvatsku méně moderní a trošku zaostalé. Příčinou může být nejen cestovní ruch, ale i to, že Chorvatsko je katolický stát, na který měla velký vliv západní kultura. Naopak Srbsko je pravoslavné, pod vlivem byzantské kultury a zejména Turků, kteří tam dlouhou dobu panovali. Zřejmé to je už na první pohled. Západní kultura dodržuje jakási pravidla a zákony a potrpí si i na čistotu. Východní kultura je více neupravená, nepořádná, benevolentní, stále mají všichni spoustu času. Turecko a Srbsko mají k sobě blízko právě v té jakési neuspořádanosti.
Co se vám na Srbech nejvíce líbí?
Srbové jsou velice pohostinní, srdeční, zábavní a umí se opravdu pobavit. Zejména si potrpí na dobré jídlo a pití. Nemají vůbec žádný problém přijmout pocestného. Jsou velice ochotní, rádi pomohou a jsou výborní společníci. V Srbsku není tolik individualismu. Rozhodně neupřednostňují sami sebe na úkor rodiny. Ale také umí být vyhrocení. Když nenávist, tak na smrt, a když láska, tak bezmezná. Jejich vzájemná úcta v rámci celé velké rodiny je úžasná. To bychom si od nich mohli osvojit a převzít. U nás je až příliš velký důraz na kulturu individuality.
Čím se nyní zabýváte?
Plánujeme mnoho aktivit na faře a v kostele. Mimo to bych rád co nejdříve udělal doktorát a trochu se věnoval i novinařině a hudbě. Je toho hodně. Média mne baví. Pracoval jsem i jako redaktor i jako moderátor v rádiu nejen na Slovensku, ale také v Srbsku. Nyní mám čas jen dávat příspěvky na Facebook a do blogu. Musím také publikovat odborné články o teologii, protože pro úspěšné dokončení doktorátu musím mít nějaké kredity z publikační činnosti.
Zmínil jste také investiční aktivity…
Ano. Máme rozběhnuto hrozně moc projektů, které dotahujeme. Jde zejména o úpravu kostela, schody, fasádu a další úpravy. Zejména se ale velmi těším, že by se snad brzy mohlo podařit vybudování speciálního prostoru pro maminky s dětmi.
V kostele je totiž nevyužitá část, kde je teplo, reproduktory, sedačky a pohodlí. Tento prostor prosklíme tak, aby maminky mohly sledovat mši, ale jejich malé děti nebudou vyrušovat. Do místnůstky bude vchod zvenku. Velmi se na to těším. Věřím, že i maminky s dětmi budou nadšené. Celkově se také chci více zaměřit na děti, mládež i na nemocné. Každý pátek budou dětské mše, také máme domluveno setkání s mládeží a budeme dělat akce, jako jsou mládežnické mše a tábor. Nejprve je chceme shromáždit a uvidíme, jak na to budou reagovat. Zatím mne přijímají pozitivně.
A co nějaká negativa?
Vždy se najde něco i negativního, ale vše se dá změnit, vše chce svůj čas, je třeba hlavně komunikovat. Třeba mne mrzí, že někteří lidé nemají žádný vztah k církvi. Osobně mne mrzí, že třeba někdo pokřtí dítě a pak již nikdy nepřijde, že to bere na lehkou váhu a člověk s nimi ztrácí kontakt.
A jaká jsou vaše osobní přání?
Moc bych si přál, aby lidé ve mně viděli nejen kněze a církevní autoritu. Chtěl bych být tím, na koho se mohou lidé vždy obrátit. Líbí se mi tvrzení papeže Františka, že „Církev má být polní nemocnice, má být pro lidi, kteří jsou zranění a je třeba jim pomoct a také dát naději. Nedělní mše proto koncipuji tak, aby lidé odcházeli s úsměvem. Řeknu nějaký vtípek, aby se i pobavili, aby odcházeli s radostí.
Čím se zabýváte ve svém volném čase?
Momentálně mám na faře jedenáct štěňátek. Kamarád mne požádal, ať mu pohlídám fenku a ona nyní porodila. Tak to je můj velký koníček. Miluji zvířátka a rád se jim věnuji. Krom toho strašně rád vařím a miluji umění, divadlo, poezii, dokonce i sám píši básně. Zejména miluji muzikály všeho druhu. Dokonce na Fantoma jsem si zajel až do Londýna, protože jsem to toužil vidět, to mě bere. Také mám rád scifi, fantastické filmy a veškerou hudbu. Mou oblíbenkyní je Enya.