„Co chcete?," ptá se po mém příchodu k jejímu stanu.

Její hlas si již dávno odvykl hezkým slovům a slušnému jednání. Hlas, který se kdysi dávno radoval, plakal, a těšil děti, na tyto chvíle dávno zapomněl. Teď je přede mnou zanedbaná žena.

„Můžu vám říkat Maruško?" ptám se trochu nesměle.

Marie Běláková nakonec odkrývá alespoň kousek plachty malého stanu o rozloze metr krát metr, místa, kam se nyní musí vejít celý její šedesátiletý život. Jen halda hader, molitan, deky, pár cigaret a plynový vařič. To je vše, co Marie vlastní.

K jejímu „domovu" míří v tu chvíli kroky jejího druha, devětačtyřice­tiletého Lubomíra Žaludka.

„Všechno jim, Maruško, řekni, rozumíš," nakáže své chráněnkyni a míří zase dál.

„Víte, on se o mě stará, nosí mi jídlo, plenky, vynáší mi smetí i plní bombu," zmiňuje Marie. Pak se přece jen rozpovídá.

Její už tak smolný život zhoršilo neštěstí, při kterém přišla o nohu.

„To jsem měla úraz v roce 1991, to mi udělali manželovi kumpáni. Hodili mě pod vlak a pak pod veliké auto."

„A proč vás tam hodili, Maruško?"

„Já nevím. Prostě že jsem byla lakomá a nechtěla jsem jim dávat peníze," dává mi Marie podivné vysvětlení, ovšem bez špetky soucitu nad sebou.

Už si na to zvykla. Přesto si přeje lepší život. Někde v ubytovně, prý v přízemí, kvůli noze.

„Říkali, že mi budou z důchodu oddělovat tisícovku na ubytovnu, ale žádnou mi ještě nesehnali. Tak Maruška Běláková zmrzá. Zima je mně," zanadává si Marie ve chvíli, kdy mluví o úřednících a zodpovědných osobách, kteří jí pomáhají.

„Proč teda nejste někde v teple? V nějakém zařízení?" ptám se.

„Řekla jsem jim, že ubytování chci ve Zlíně a chci být sama na pokoji," odpovídá mi Marie neurčitě.

„Maruško, a máte děti?" odvážím se zeptat.

Děti se prý nestarají

„Mám, dvě. Už dospělé – dceru a syna. Nemají o mě zájem. A můj manžel zemřel. Předtím nadělal dluhy a nás vyhodili na ulici," říká Marie.

Znovu bez nádechu smutku. Jedinou její radostí jsou u jejího stanu návštěvy koťat tulaček.

„Ta černá, to je Janička a ta šedá Baruška," říká náhle s neobvyklou něhou žena, která doteď neprojevila žádné city.

„Už druhou zimu jsem tady, tady u pařezu mám schované věci. Ale nemám jak prát, teď se navíc počůrávám," svěřuje se letitá žena.

Vzpomněla si i na den, kdy přišla o milovaného tvora.

„Já jsem bývala kdysi s jednou paní v Návojné v domově důchodců. A tam jsem měla papouška, Mikinka se jmenovala, byla žlutá, byla malinký ptáček. A jednou jsem si šla ven zapálit cigaretu před budovu a když jsem přišla na pokoj, tak Mikinka nikde, nezpívala. Tak jsem ju pochovala. A pak jsem ji oplakávala, potom jsem té druhé paní vyškubala vlasy. Proto nechci nikoho na pokoji, chuderka malá, Mikinka…" Marii se najednou zlomil hlas, byl čas se s ní rozloučit, přesto mi nedalo, abych se nezeptala, co Maruška ze stanu potřebuje.

„Ubytování, kde budu sama, hlavně v přízemí. A až zase přijdete, doneste mi kousek čokolády a já se zatím budu držet," rozloučí se Marie Běláková ve dvacetistupňovém mrazu ze svého malého, zasněženého zaplátovaného stanu..

Nejedna nabídka na pomoc selhala

„S touto ženou spolupracujeme dlouhodobě, i když je to často složité. Svým způsobem ji máme i rádi. Ale již měla různá ubytování a ta po ní zůstala zadlužená i zdevastovaná. Je velmi nepřizpůsobivá a na naše zaměstnance někdy i vulgární. Nabízeli jsme jí náhradní řešení, ale vzhledem k jejímu stylu života neúspěšně," uvedla na dotaz Deníku na ženu, která bydlí již dva roky v malém stanu, Jana Pobořilová, vedoucí Odboru sociálních věcí Magistrátu města Zlín.

A jak je to s penězi, které Marie dostává?

„Každých 14 dní jí z něj vyplácíme 3 tisíce korun a měsíčně jí ukládáme tisíc korun. To bychom byli špatní hospodáři, kdybychom jí pro nenadálé situace nic nenašetřili," vysvětlila Jana Pobořilová.

S lidmi bez domova mají ve Zlíně starosti také zlínští strážníci.

„Také během současných venkovních teplot se strážníci denně setkávají s lidmi bez domova. Při každém kontaktu hlídky zjišťují, jestli je osoba po zdravotní stránce v pořádku. Pokud se dotyčný cítí v pořádku a je schopen kontroly vlastního chování, strážníci jej poučí o možnostech vyhledání pomoci a přístřeší. Jestli se dotyčný rozhodne využít nabízené sociální pomoci, nebo ne, je jeho volbou a současně také jeho odpovědností," uvedl I. zástupce ředitele Městské policie Zlín Pavel Janík

Čtěte také: Na co verdikt? Synové už otce odsoudili sami