Architekt Pavel MíčekZdroj: archiv Pavla MíčkaV současné době se Zlín prudce rozvíjí, patrné je to zejména v bývalém Svitu jak se jako architekt na tento rozvoj díváte?

Jedná se o klíčovou část centra, která je pro budoucí rozvoj města hodně důležitá. Proto bych uvítal, kdyby existovala silná a dobře promyšlená urbanistická koncepce, která by rozvoj východní části bývalé továrny koordinovala, podobně jako se to děje u podobných areálů jinde v Evropě.

Současná „modernizace" areálu je trochu chaotická a spíše mám pocit, že se vše odehrává podle hesla „kdo dřív přijde, ten dřív mele". To však neznamená, že zde nevznikají i povedené zásahy. Vrací se sem život, budovy nabývají nového významu, to je pro vývoj centra města důležité a pozitivní. Energie se sem přesouvá z jiných částí města, což může někdo vnímat jako negativní jev, ale já si myslím, že je to z hlediska konkurenceschopnosti zdravé a zejména pro radní je to hozená rukavice, aby pochopili, že pokud nebudou o veřejný prostor adekvátně pečovat, tak tam lidi, služby, instituce prostě neudrží…

Výrazné investice vidíme ale i v centru, kde staví své budovy Univerzita Tomáše Bati…

Ano, je evidentní, že největším investorem ve Zlíně je Univerzita T. Bati.

Staví jednu drahou budovu za druhou. Je až neuvěřitelné, že tato instituce nikdy nevyhlásila žádnou architektonickou soutěž a projekty z veřejných prostředků zadává opakovaně napřímo. To není správná cesta. Vezměme třeba místo, kde dřív stávala 13. základní škola. Jedná se o první etapu výstavby Jižních Svahů. Celorepublikově velmi uznávané urbanistické dílo. Celá první etapa je skvělá, bydlení je tam velmi kvalitní, druhá etapa je přesný opak, to už je normalizace řízená čísly a tabulkami. ZŠ musela být ze statických důvodů zbourána a na jejím místě vyrostla budova univerzity, která panorama této části Jižních Svahů výrazně poškodila. V současnosti mě docela mrzí způsob, jakým univerzita dostavuje areál bývalých baťovských škol v centru města. Myslím, že se jedná o další promarněnou příležitost, jak soudobou architekturou město pozvednout.

Mnozí běžní občané se nad tím nepozastavují a vnímají Zlín jinýma očima. Možná si ani neuvědomují, jak je architektura důležitá. V čem je Zlín tolik odlišný a jedinečný?

Zlínu musíte chtít porozumět. Není to město, které vyrostlo na středověké struktuře, proto je obtížně uchopitelný. Nevztahují se na něj principy středověkých měst a právě v tom je zajímavý, protože musíte uvažovat jinak. Obtížně se ale také regulují principy, jak by se mělo město rozvíjet, protože neexistuje podobný příklad, ze kterého bychom mohli vycházet. Mrzí mě, že se zde nedělá více architektonických soutěží, je to jedna z cest k nadprůměrně kvalitní architektuře. Právě díky soutěži si můžou občané užívat například výtečně pojaté ztvárnění spodní části Gahurova prospektu či park Komenského. Jsou to v podstatě jediné veřejné prostory ve městě, které se v porevoluční éře podařilo takto adekvátně rehabilitovat. Velmi záleží na vedení města, aby své záměry konzultovalo s architekty, za kterými něco stojí a ne s těmi, kteří se jim jen podbízejí. Sami radní by se o architekturu a rozvoj měst měli intenzivně zajímat a brát si příklad z jiných evropských měst, kde jsou v mnoha ohledech dál.

Zlín je unikátní. Těžko budete na světě hledat jiné město, kde se podařilo vizi funkcionalistického města realizovat v takovém rozsahu a výrazové čistotě. Je důležité si uvědomit, kde leží hodnoty tohoto města. Chránit to důležité, ale zároveň nevytvářet mrtvý skanzen. Dívat se dopředu a usilovně přemýšlet, kudy dál… Pokud má Zlín jako město fungovat, musí se dál rozvíjet. Je nutná spolupráce klíčových subjektů, jakými jsou vedení kraje, města, univerzita a podnikatelský sektor.

Co je tedy při budování města nejdůležitější?

Mělo by se pamatovat na to, že města jsou tady pro lidi, aby ve městě žili, bydleli a považovali ho za své. Investice do veřejných prostor, ale i důležitých institucí jsou investicí do vlastního prostředí, které všichni sdílíme. Náměstí je něco jako náš společný obývák, mělo by vypadat tak, abychom tam chtěli být.

Ve Zlíně mám někdy pocit, že určité „zájmy" z něho dělají město pro motoristy, dnes také hodně pro cyklisty, ale že chodci jsou jaksi na vedlejší koleji. Třeba zrušení přechodu na křižovatce Dlouhá Kvítková byl chybný krok. Očekával bych v první řadě opatření, která ho učiní bezpečnějším a ne ho rovnou zrušit a lidi nahnat do podchodu. Cyklo- stezky jsou báječná a užitečná věc, ale musí se do jemného organismu města umět citlivě integrovat. Vzít půlku chodníku a udělat z něho cyklostezku je hloupé a někdy i životu nebezpečné. Je dobré se prostě sebrat a jít se nejprve podívat, jak se tento problém řeší ve městech, kde to funguje… Kodaň, Basilej apod. Při této příležitosti navštívit náměstí, galerie, muzea atd., pak pochopíte, že tady je něco špatně. Bohužel mám často pocit, že horizont invence některých radních začíná v Otrokovicích a končí ve Vizovicích.

Pro obyvatele je možná složité se v tom vyznat… Musíte se s klienty o projektech dohadovat a přesvědčovat je?

Žijeme v guláši nepřeberného množství možností a variant. Běžný stavebník nemá šanci se v tom úplně orientovat, je tedy nejlepší vybrat si architekta a zpravidla vybírat podle toho, co za ním stojí. Je to stejné jako u lékaře, kde se mu oddáte do jeho rukou a musíte mu důvěřovat. Klienti už vědí, co dělám, tedy na mě nenaléhají, abych dělal něco, co se mi příčí. Podívají se na výsledky mé práce a pokud je to osloví, spolupráci nic nebrání.

Přesto mám pocit, že většina lidí chce bydlet v klasickém, tradičním domě a příliš nefandí moderním čistým liniím…

Slova jako klasický či tradiční se dnes pokládají za něco úplně jiného, než je jejich skutečný význam. Vhodnější je asi pojmenování konvenční. Na konvenčním domku není vlastně nic špatného, pokud ho někdo nechce považovat za architekturu. Architektura se od konvenčního lepšího či horšího stavění liší přítomností základních kritérií. Těmi pro mne jsou prostorová koncepce, proporce, měřítko, kontext a atmosféra. Za architekturu lze považovat velmi málo staveb, většinou se jedná o stavění, ale tak tomu myslím bylo vždy. Celkový obraz stavební kultury vytváří spíše průměr než výjimečné stavby a ten je určitě lepší, než tomu bývalo např. před 15 lety. Jinak obraz většinového stavění je docela věrným odrazem doby, s tím nic nenaděláte. Dnes se topíme v nadbytku možných řešení, která se všude kolem nás nabízí (a podbízí). Lidé (vč. řady architektů) se v tom pak často tak trochu plácají a přitom ztrácejí přirozenou schopnost hledat to podstatné.

Co je tedy podstatné?

Podstatné je dát věcem smysl.

Je potřeba se do místa vcítit? Třeba u zlínského zámku jste za genetický kód označil „proměnu", je to tak?

Ne, nejde o proměnu jako takovou. Klíčové je pochopení vývoje zámku, díky kterému je tato budova vlastně zajímavá a jedinečná. Zámek nebo jeho jednotlivé části nevznikaly podle jedné jasně vytyčené koncepce dobového architekta či stavitele (jak tomu u většiny zámků bývá), nýbrž postupným vrstvením a srůstáním starého s novým, provázených neustálou proměnou. Každé ze čtyř křídel budovy vzniklo v jiném století. Každý ze zásahů sledoval nejen různé potřeby vlastníků objektu, ale také věrně odrážel ducha své doby. Tak tomu bylo po pět století. Tato prostá skutečnost celému organismu dodává zvláštní půvab. Můj návrh není ničím jiným než kontinuálním pokračováním této vývojové linie.

Jakožto autor návrhu „revitalizace zlínského zámku" jste zklamán postojem vedení města? Nebo je svým způsobem běžné, že inovátorská, velká díla nenacházejí pochopení?

Pochopitelně nejen já, ale všichni, kteří tomu záměru věnují energii, jsou pasivním a alibistickým postojem radních zklamáni. Myslím, že v radě města vlastně nikdo nemá ucelenou představu a ani nepřemýšlí o tom, kam by toto město mělo směřovat. Morálně silné a vzdělané osobnosti dnes v politice moc nenajdete a Zlín bohužel není výjimkou.

Na druhou stranu mám reakce od spousty lidí, kteří tomuto projektu drží palce a ptají se, kdy půjde dál, z čehož mám upřímnou radost, i když odpověď neznám.

Spolu s dalšími lidmi se snažíte stále vyvíjet tlak, aby zámek více ožil. Jaký je tedy v této kauze vývoj?

Celá vůle posunout zámek někam dál vzniká z těchto úvah: město vyklidilo zámek, což je nejstarší dům ve městě. Následně nebylo vedení města schopné určit, co s objektem dál. …na základě této situace si část budovy zámku vzala do nájmu obecně prospěšná společnost Zlínský zámek a městu se zavázala, že nechá vypracovat studii revitalizace celého objektu. V ní se budou zrcadlit nejen funkční požadavky města na jimi spravovanou část budovy, ale také bude zadání doplněno o další funkce tak, aby došlo ke kompaktnímu a životaschopnému celku. Vize byla jasná zámek otevřít lidem, definovat místo jako důležité kulturně společenské centrum města. Vytvořit platformu pro setkávání občanů i návštěvníků a umožnit jim prohlubování povědomí nejen o historii města, ale také o jeho současnosti. Posílit schopnost identifikace s městem, kde žijí. Studie byla vypracována a na přelomu listopadu a prosince roku 2014 řádně představena radě města a zastupitelům, novinářům a také široké veřejnosti.

A proběhla anketa…

Přenášet rozhodnutí na obyvatele formou ankety líbí nelíbí je ze strany vedení města nejen aktem zoufalství, ale také příkrého alibismu, kterým se jen snaží zamaskovat vlastní neschopnost vést komunikaci na odborné úrovni a na jejím základě učinit odpovědné rozhodnutí. Vždyť od představení koncepce studie revitalizace zámku veřejnosti až po onu nešťastnou anketu uběhly tři měsíce a představitelé města za celou dobu ve věci neiniciovali jediné jednání. Neuvěřitelná pasivita završená zbavením se problému prostřednictvím ankety… Dnes už to jsou takřka dva roky, kdy představitelé města tento projekt velkoryse odmítli. Je tedy namístě položit si otázku, s jakým vlastním projektem a vizí ve věci budoucího využití zámku město přišlo a co pro to za ty dva roky udělalo? Odpověď je jednoduchá. Nic.

Naštěstí jsou i výrazně úspěšnější projekty. Kterou svou dosavadní realizovanou stavbu považujete za nejzdařilejší a proč?

Nerad hodnotím věci jako nej… Jsem rád, že se mi podařilo zrealizovat většinu projektů s minimem kompromisů a nemám snad žádnou realizaci, ke které bych se nerad hlásil. Logicky největší vztah mám k věcem, které se podařilo realizovat. Některé projekty zpracovávám velmi dlouho. Záleží mi na kvalitě, tedy zpracovávám projekt do hloubky tak dlouho, dokud s ním nejsem úplně spokojený. Určitě zvláštní místo má můj první realizovaný dům v Uherském Hradišti, je tam na svou dobu spousta odvážných a inovativních věcí. Žádný dům by ale nestál bez osobnosti svého majitele, těm patří v tomto ohledu největší dík.

Můžete nám tento váš první dokončený počin více přiblížit? Čím je výjimečný?

Dům je specifický prostorovou koncepcí, protože má oblé stěny bez rohů. Stěny nezačínají ani nekončí. Byl postavený už v roce 2007 a už tenkrát tam bylo bezrámové zasklení, které se v té době vůbec nedělalo. Vymysleli jsme to tehdy na koleni a funguje to. Dům navštívili snad všichni mí klienti. Nadčasovost je pro mě v architektuře důležitá. Líbí se mi, když domy dobře fungují i dlouho po svém vzniku. Nejraději bych je fotil třeba až po deseti letech užívání, když už nesou stopy života a mají tu správnou atmosféru. Pak se pozná, zda je stavba dobře zvládnutá.

Můžeme se těšit na nějakou další realizovanou stavbu z vašeho ateliéru?

Věřím, že ano. Těsně před schválením je rezidenční projekt Pod Stráněmi na Čepkově. Je to soubor dvou komorních viladomů s většími a komfortními byty. Bohužel se protahují povolení na úřadech, proto ten projekt ještě stojí. Společně s investory se už těšíme na realizaci.

Autor: MARCELA KANIOVÁ