Nejraději mám, když je pořádný mráz

První zkušenosti má z Tater

Poprvé se do hor dostal s rodiči jako dítě, pak už jezdil s manželkou. Na základní škole byl přitom osvobozen od tělocviku. „Nesměl jsem kvůli problémům s koleny cvičit, lékaři mi později navíc nedoporučovali pěstovat sjezdové lyžování a vysokohorskou turistiku. Tak jsem si vybral běžky a horolezectví. V deseti letech jsme jeli s rodiči na rekreaci do Vysokých Tater. Byl to pro mě ohromný zážitek.

Do Tater jsem se pak vrátil až po patnácti letech s nastávající ženou, poté i na svatební cestu. Při ní jsme zlezli Gerlachovský štít,“ vylíčil své první krůčky, jež ho pak v šestadvaceti letech přivedly až do horolezeckého oddílu. Tehdy totiž uviděl horského vůdce, jak jistí nějaké Němce, a rozhodl se, že se to naučí, aby mohl jistit manželku.

Na himálajské štíty si už netroufá

Hory jej už nepustily, i když manželka s ním zlézat přestala. Místo ní nastoupil syn. Vybírají si spíše méně známé vrcholy, za pár let se ale chystá do Nepálu a do Jakutska.

„Po skalách už se drápu sám, manželka má raději lesnatý terén. Lákají mě turisticky méně navštěvovaná místa, od konce devadesátých let jezdím i na několikatýdenní zahraniční výpravy. Syn mě třeba vyprovokoval ke společné cestě na Kavkaz. Mým snem ale bylo podívat se i do Kyrgyzstánu, na Kamčatku, do Jakutska a do Tádžikistánu. To jsem si splnil, na některých místech jsem byl už dvakrát.

V důchodě bych si ještě chtěl zajet na Dálný východ do pohoří Suntar v Jakutsku a do Nepálu,“ prozradil své další plány s tím, že s Himálajem už kvůli fyzické i finanční náročnosti a věku nepočítá. Jako horolezec si dříve přivydělával, kvůli horám se ale stal středoškolským učitelem.

Na expedice jezdí jednou ročně, vždy o letních prázdninách. Právě díky nim se stal v roce 1988 učitelem. Jako horolezce si jej ale najímaly různé firmy pro práce ve výškách. „Do školy jsem přišel kvůli prázdninám, poskytují totiž čas na cestování. A také kvůli cvičné stěně, kterou mám hned vedle pracoviště.

Předtím jsem pracoval ve výzkumném ústavu, ale jako horolezec jsem si přivydělával. Instaloval jsem různé reklamy třeba na zimním stadionu, natíral jsem výškové budovy. Také mě oslovují různé časopisy, abych o expedicích něco napsal. Nemám na to ale čas, takže občas jen uspořádáme s kolegy promítání diapozitivů,“ pousmál se smutně.

Problém jsou úplatky a doprava

Své cesty si organizuje a zajišťuje sám, díky tomu nejsou tak nákladné. Příprava ale zabere tři až šest měsíců, obtížně se shánějí infomace a mapy. Protože ovládá ruštinu, volí za cíl své cesty země bývalého sovětského bloku. Horské velikány se však nepodaří pokořit vždy.
„Rád jezdím do bývalých sovětských republik.

Letos v září jsem se třeba vrátil z Turkestánského Chrebetu v Tádžikistánu. Kromě snadné domluvy v ruském jazyce mi vyhovuje i to, že tam jezdí málo turistů. A místní lidé jsou velmi pohostinní, hlavně muslimové. Problém ale bývá s úplatky, často se smlouvá o jejich výši. Letos jsem je odmítl dát úředníkům na vízech, takže mě kvůli pár razítkům zbytečně drželi čtyři hodiny. A také s dopravou v místě bývají potíže,“ postěžoval si. Za letošní výpravu třeba třikrát měnili auto.

Hory mi pomáhají přežít realitu

Cesty pro něj představují útěk z reality. Nádherně si při nich vyčistí mozek a ujasní myšlenky. Zážitky vstřebává ještě několik měsíců. A je to také dobrá odtučňovací kúra.

„Z cest se vracím pravidelně tak o sedm kilo lehčí, jednou v Kyrgyzstánu to bylo i víc, týden mě trápila salmonela. Zdravotní nebo terénní komplikace jsou u mě hlavním důvodem, proč někdy vrchol nepokořím. Neznám ale lepší pocit, než dát si za mrazivého rána v teple spacáku první doušek horkého čaje. Na počasí jinak mívám štěstí. Pouze při výstupu na téměř sedmitisícový Chan Tengri jsme se synem čekali na vhodné podmínky týden,“ zavzpomínal s tím, že nakonec stejně kvůli vyčerpání skončili pár set metrů pod vrcholem.

Zatím se mu naštěstí vážnější zranění vyhýbají, pouze při jedné expedici jej při brodění strhl prudký proud. Kromě ztráty fotoaparátu a slunečních brýlí však vyvázl jen s oděrkami.

Je důležité stanovit si hranice

Základem přežití je pro horolezce fyzická kondice, dobré vybavení a zhodnocení míry objektivního nebezpečí. Tím může být třeba medvěd. A horolezci nesmí chybět také umění improvizace.

„Důležité je stanovit si meze a umět reagovat na neočekávané situace. Letos jsme se na vrchol dostali až v sedm večer po patnáctihodinovém výstupu a nezbylo nám než nouzově přenocovat. Protože jsme počítali s návratem, nebrali jsme si žádné věci. I když bylo jen patnáct pod nulou, stejně jsme celou noc drkotali zuby. Ve Fanských horách jsme naopak bivakovali přivázaní na lanech na skobách. Také s medvědy jsme se při výpravách několikrát potkali na pár metrů, ke střetu naštěstí nikdy nedošlo,“ vypověděl.

Ale podle něj není o krušné chvíle nouze ani u nás. Každoročně totiž chodí večer 17. listopadu se studenty na Lysou horu. Letos, protože bylo vše zasněžené, včetně značek, stany stavěli až po půlnoci.