Ocitám se na africkém ostrově. Jeho obyvatelé jsou odění v hábitech z kůže, tváře jim zdobí etnické malování a rituálně bubnují. Nejedná se ale o nečekaný posun světadílů, nýbrž o tábor zlínského humanitárního sdružení Handicap.

Své africké dobrodružství zde prožívají děti s postižením i bez něj. Průvodcem se mi stává jeho ředitel Aleš Chudárek.

„Setkáváme se s různými domorodými kmeny a ty nás učí přírodní techniky a umění typické pro jejich kulturu,“

přibližuje mi letošní táborové pojetí, zatímco se zájmem pozoruji, jak děti vyrábějí záhadně vyhlížející předměty.

„Co to dělají?“ ptám se zvědavě. Dovídám se, že pracují na hudebním nástroji plněném semínky.

„Přesýpá se ze strany na stranu a přivolává déšť,“ vysvětluje mi. Exotickou atmosféru dokresluje upravené prostředí. Účastníci tábora se radí ve vlastnoručně postavené chýši či improvizované jeskyni uvnitř budovy, kde bydlí.

„Jsou tu šamani a kmenoví náčelníci. Děti jsou rozdělené do tří kmenů a mají svá totemová zvířata, rostliny i oblečení,“ přibližuje mi dění Chudárek.

Byť jsou hry i prostředí originální, je vizovická Afrika výjimečná něčím jiným. Je to místo, kde mizejí rozdíly mezi zdravými a postiženými. Bariéry padají. Táborové aktivity dělají všichni společně. Vznikají přátelství i letní táborové lásky.

„Je to kouzlo a daří se nejen díky společným táborům, ale i jiným akcím, které podnikáme,“ míní Chudárek.
Celotáborových her se letos účastní 48 dětí. Podle ředitele Handicapu má třetina dětí tělesné postižení a druhá třetina mentální. Ostatní jsou zdravé. Zpravidla jsou to sourozenci, kamarádi postižených či děti z dětských domovů. Všichni si užijí táboráků i diskotéku.

„Je to nejlepší forma rehabilitace. Tancují rádi a naplno,“ usmívá se náčelník. Jeden taneční rej podle něj zažijí hned na začátku, aby se takříkajíc prolomily ledy. Podruhé si zařádí na rozlučkovém táboráku s ohňostrojem. Na ten se těší například čtrnáctiletý David ze Zlína.

„Bude to super. Baví mě ale i bubnování,“ dodává táborník, který by si afrických bubnů doma ve Zlíně užil jen stěží. Rituální hudební nástroj si oblíbil i šestnáctiletý Ondra ze Zlína.

„Bubnování mám rád,“ usmívá se mladík.

Táborníkům se vším pomáhá 19 asistentů a dobrovolníků. Někteří jsou studenti pedagogicko­sociálních oborů, jiní pracující, kteří si na jedenáctidenní turnus berou dovolenou.

„Chci jim velmi poděkovat. Dělají to bez nároku na odměnu a dávají do toho vše,“ považuje si jejich práce Chudárek.
Šamany a exotické kmeny opouštím s hřejivým pocitem. Ne nadarmo se říká, že plody dobře odvedené práce jsou sladké.