Vysílání z Gottwaldova slyšeli až v Anglii

Poté, co dne 21.srpna před půl jedenáctou dopoledne umlklo vysílání stanice Československo, místní technici za spolupráce spojařů navázali kontakt s vysílačem Topolná. Před jedenáctou hodinou mohli slyšet vysílání posluchači v celé zemi. V Praze se po jeho zachycení shromáždilo u sochy svatého Václava okolo dvou tisíc lidí, kteří volali: „Ať žije Gottwadov, ať žije Morava!“ Podle agentury Reuters bylo vysílání slyšitelné nejen v celé Evropě, ale také v Anglii. Psal o něm i německý Bildzeitung, který vycházel v milionovém nákladu.

Na přípravě programu svobodného vysílače Gottwadov, jak se vždy studio svým posluchačům hlásilo, se podílela řada dobrovolných spolupracovníků. A přicházely informace i z tehdejšího Okresního národního výboru (ONV) a Okresního výboru Komunistické strany Československa (OV KSČ). Na celé fungování rozhlasové stanice zavzpomínal významný aktér srpnových dnů roku 1968 v tehdejším Gottwadově etnograf Karel Pavlištík. Ten byl před svým odjezdem do Prahy na zasedání zvolen do reformního ústředního výboru KSČ jako jeden ze zástupců Gottwaldova a zastával funkci vedoucího jedné ze směn, které se v rozhlasu střídaly.

"Každý tehdy cítil odpovědnost něco udělat,vždyť nešlo o nic jiného, než vojenský přepad se vším všudy. My jsme si však byli vědomi i toho, že nesmíme ve vysílání říct něco, co by mohlo vyvolat paniku nebo vést ke konfliktům s okupanty,“ přiblížil Karel Pavlištík.

Připomněl, jak po odvysílání informace o tom, že se očekává příjezd sovětských vojsk od Holešova, dostali do studia zprávu, že podél části dnešní třídy Tomáše Bati u náměstí korzují lidé ve svátečních šatech. „Zejména mladé lidi jsme vyzývali aby nevstupovali za žádnou cenu do osobních konfliktů s příslušníky armády . Tady skutečně jezdili po zuby ozbrojení vojáci, kteří nevěděli, co se zde děje. Přijeli likvidovat kontrarevoluci, ale našli úplně něco jiného, než čekali. Mohlo kdykoliv dojít ke zbytečnému krveprolití z pouhého nedorozumění a tomu bylo třeba zabránit,“ přiblížil atmosféru zlínský etnograf.

Zdůraznil pomoc desítek dobrovolníků, od soudních zapisovatelek, které přišly chystat texty pro moderátory či techniků z filmových atelierů až po technické pracovníky a herce gottwaldovského divadla. Ti se ujali míst u mikrofonu. Každá směna měla deset až dvanáct členů, kteří se podíleli na přípravě vysílání. Rádio při něm využívalo informací od spolupracujících orgánů a institucí, které je získávaly přímo z Prahy, případně z jiných zdrojů. Současně zpracovávali informace, získané ze stanice Svobodná Evropa i od dalších informátorů z Čech, Moravy i Slovenska. S rozhlasovým studiem spolupracoval i cestovatel Miroslav Zikmund. Ten byl autorem výzvy, která ve vysílání zazněla 25.srpna.

„Prosím Vás, akademiku Keldyši, akademiku Lavrentěve, akademiku Kapico, protestujte jménem všech vědců Sovětského svazu proti této agresi. Prosím tě, Jevgeniji Jevtušenko, nemlč!“ stálo v textu provolání.Významná podpora však přicházela i od řadových občanů.

„Dojemné bylo, jak jsme nacházeli ráno u dveří budov, odkud jsme vysílali, bedny s pečivem, sýry, mlékem. Stejně tak to bylo i v poledne a večer,“ řekl Karel Pavlištík.

Rozhlasové studio se kvůli utajení dvakrát stěhovalo. Nejprve 23.srpna do budovy Divadla pracujících, poté 25.srpna do prázdného 1.pavilonu nemocnice. Vojáci jej přes veškerou snahu nikdy nenašli. Bylo to také mimo jiného díky tomu, že technici z filmových ateliérů na Kudlově zapůjčili pro vysílání americké zařízení značky Nagra, které nahradilo klasickou techniku. Jednou však přesto nechybělo mnoho, aby v étéru během dramatických dnů nezazněly zprávy ani z Gottwaldova. Vojáci po svém příjezdu do okresního města dorazili také do původního sídla rozhlasového studia.

„Vojáci nám bouchali na dveře, když jsme však neotvírali,odjeli. Pak jsme zjistili, proč se nedobývali dál. Z protější budovy k nám totiž někdo přemístil ceduli s nápisem Mateřská škola,“ popsal etnograf Pavlištík.

Gottwaldovské studio vysílalo až do podpisu Moskevského protokolu, ve kterém bylo zakotveno i ustanovení o sdělovacích prostředcích, které měly plně posloužit věci socialismu. Umlklo teprve 27.srpna. Se svými posluchači se rozloučilo poémou Hold Praze. Za srpnové vysílání dostal redaktor Vladimír Hradil spolu se svými spolupracovníky 29.srpna 1968 ocenění Rady MěNV Gottwaldov. Po změně poměrů jim však tato cena byla úředně odebrána.