Tedy, kamarádky skleničku a já jakožto obvyklý šofér svůj obligátní čaj a několik litrů vody. Řeč se nám protáhla, probraly jsme snad úplně všechno. Hodně po půlnoci, vlastně už v neděli nad ránem, jsme se nasoukaly do auta a já se ujala své kamarádky rozvážet. Cestou jsem míjela blikající a nějakého nešťastníka kontrolující policejní auto a se škodolibou radostí mi hlavou mihlo, že tentokrát se mně kontrola vyhnula.

Ouha, nevyhnula, pánové v uniformě se, nevím proč, po pár stech metrech objevili v mém zpětném zrcátku. Jezdím podle předpisů, ale přece jen jsem tak trochu rychleji udělala „myšku“ před protijedoucími auty, a už vidím za sebou světla, blikající majáček a výzvu ZASTAV!!!! Poslušně jsem zastavila a čekala, s čím za mnou pánové z policejního vozu přijdou.

Chtěli osobní doklady, což nebyl problém, ale doklady od vozu ne a ne z přihrádky, kde se najednou zasekl zámek dvířek, vydolovat. Zkoušel to i příslušník, bez úspěchu, a na jeho výzvu, ať si to tedy vypáčím sama, jsem je skulinkou vylovila. Zkontrolovali mi je důkladně, své ústředny se zeptali, jestli nejsem „celostátně hledaný zločinec“ a dokonce jsem si i podruhé v životě „nafoukla balonek“.

S výčitkou v hlase mi okomentovali mé „zbrklé odbočení“, ale to bylo tak vše. Na otázku, odkud že jedem, jsem klidně přiznala, že z baru. Byli příjemní, profesionální, nekomisní a žádný problém nehledali. Možná proto, že ani žádný nebyl, ale známe to, je spousta možností, a kdyby chtěli, nějakou chybičku najít se dá vždycky… Dokonce mě i upozornili, že mi za pár dnů končí technická prohlídka.

Pánové, klobouk dolů, tak nějak si představuji „pomáhání a ochraňování“. Díky. A perlička na závěr? Jen jsem se rozjela, ujela pár desítek metrů, neposlušný kryt schránky, ve které se ukrývaly doklady od vozu, udělal brnk, spadl dolů a schránka se otevřela… Že by znamení? Jó, a holky, všechno si to dopovíme příště.