V ČLÁNKU NAJDETE:
Objevovat výjimečná ubytování napříč Českou republikou je cílem projektu Amazing Places. Několik stovek stylových hotelů, tiny housů, apartmánů či třeba stromových domů vždy shodně spojuje, že se jedná o krásná místa. Některá z nich však nejsou pouze vizuálně hezká, ale skrývají v sobě také polozapomenuté příběhy z dřívějších časů. Tak, jako Galerie mlýn Žeraviny.
Tento boutique hotel se nachází v obci Žeraviny, která se rozprostírá na úpatí Bílých Karpat. Už jen fakt, že se jedná o malou jihomoravskou vesničku s přibližně 200 obyvateli vlastně napovídá mnohé o tom, co můžete čekat, když se v Galerii mlýn Žeraviny necháte ubytovat. A čeho jsem si já cenila při návštěvě hotelu nejvíce – chování a vystupování nejen personálu, ale i samotné rodiny Jozefa a Ivony Mičových, kteří mlýn před šesti lety koupili. Vyzařuje z nich totiž ona osvěžující moravská upřímnost a srdečnost, díky nimž se i na novém místě okamžitě cítíte jako doma.
S ohledem na minulost
Galerie mlýn Žeraviny je při úplně prvním dojmu „jen“ moderní hotel s industriálními prvky. Stačí však už druhý, pozornější pohled a začne se vám odhalovat odkaz na jeho bohatou historii. Třeba si můžete povšimnout jakoby nedodělaných částí zdi z kamene a cihly.
„Můj starší syn se ptal, jestli to nechám tak. Že se přece musí udělat omítka. Když mi tady dělali fasádu, tak taky říkali, že zdi jsou křivé. Odpověděl jsem, že je to jedno. Že to mají jen zahladit a nechat tak. Jen ať lidé vidí, jak se dřív dělal věnec z betonu,“ vzpomíná Jozef Mičo.
A víte co? Funguje to skvěle. Citlivá rekonstrukce budovy, která v Žeravinách stojí už celá staletí, propojuje původní s moderním velmi povedeným způsobem. „Když jsme pátrali po historii, tak jsme nejprve došli někdy do roku 1828. Žilo zde pět generací rodiny Moučků, jejichž osudy jsou poměrně známy. Máme tady ale i nějaké mapy Rakousko-Uherska. A v nich je budova zakreslena už, tuším, v roce 1764,“ nastiňuje Jozef Mičo.
„Nedávno nás ale oslovil pán z vedlejší vesnice, že píše o historii nejen tohoto mlýna. Nejstarší známá historie budovy se podle něj datuje do roku 1447. Jednu dobu ji vlastnili třeba Lichtenštejni. V církevních kronikách zase jeden kronikář psal, že zde bývali i mniši; ale je možné, že to bylo ve druhém mlýně,“ pokračuje s tím, že zajímavostí obce je právě to, že má mlýny hned dva.
Nahrává se anketa ...
Zakletý dům směřující ke zkáze
Zmíněná rodina Moučků vlastnila nemovitost po pět generací. „Máme tady i obraz posledních Moučků. V roce 1963 jim zakázali mlet. Mlynář dva měsíce na to umřel, babka tady žila sama do roku 1980 (slovo babka není myšleno hanlivě, jde o nářečí; pozn. red.). Neměli žádné děti, takže to po jejich smrti zdědil nějaký synovec Tománek. Mlýn vlastnil zhruba 16 roků, ale vůbec sem nechodil,“ vypráví dál Jozef Mičo.
„Vyloženě to pustlo. Pamatuju si, že když jsem v 90. letech nastoupil na úřad, tak jsem si myslel, že mlýn brzo spadne. Byl to zakletý dům, o který se nikdo nestaral. Všude ležel nepořádek. Říkal jsem si, že to zkrátka bude chátrat, až jednoho dne začnou padat zdi,“ vkládá se do řeči sympatický bělovlasý pán, který sedí u stolu s námi. Záhy mi dojde, že mluvím s Vítězslavem Koutníkem, bývalým starostou Žeravin.
Nevědomky bloudím očima po nádvoří. Čistá elegance pro mě najednou nabývá úplně jiných rozměrů, než když jsem ji spatřila poprvé. A upřímná slova Jozefa Miča, že se to sice neříká, ale znovu by do rekonstrukce nešel, začínám naprosto chápat. Oprava musela být mimořádně náročná.
Mlýn Mičovi koupili v roce 2017. Rok prý jen vyklízeli nepořádek. Všechno bylo zavaleno věcmi. Rekonstrukce pak zabrala další čtyři roky. „Například spodní patro bylo celé padlé. Jednu dobu jsme to zvedali dvanácti hevery,“ nastiňuje Jozef Mičo.
Aby toho nebylo málo, „trefili“ období covidového lockdownu. Rekonstrukce tedy po většinu času vypadala tak, že ve chvíli, kdy bylo vše nachystané a domluvená stavební firma, přišel problém. A vše se muselo odložit. „Nakonec jsem zaměstnal pár lidí a většinu jsme si udělali sami. Fakticky jsem si dělal i stavební dozor, architekta, prostě všecko,“ popisuje Jozef Mičo a je vidět, že na náročné období nevzpomíná rád.
Zapomenutý designér světového formátu
Vraťme se však zpátky k historii, konkrétně k osobě, díky které místo získalo svůj název Galerie mlýn Žeraviny (slovo „galerie“ naznačuje, že součástí hotelu je rozsáhlá sbírka předmětů slavného designéra, viz dále; pozn. red.) . Po „synovci Tománkovi“ totiž budovu vlastnil Miroslav Navrátil.
„Byl to strašně šikovný člověk, na kterého se zapomnělo. Tento významný designér a architekt se specializoval hlavně na ohýbaný nábytek. Měl stovky patentů, ale za komunistů toto bylo velmi náročné. Za jediný patent se platilo jeden, dva i tři tisíce korun československých a platnost byla jen dva roky. Obnovovat tyto patenty by bylo strašně drahé,“ vysvětluje Jozef Mičo.
Vlastně nejsem překvapená, že osud Miroslava Navrátila je podobný jako u nespočtu dalších talentovaných lidí v období komunismu. „Před Žeravinami Navrátil vlastnil skanzen ve Strážnici. Když ho opravil, řekli mu komunisté, že se vystěhuje buď po dobrém, nebo po zlém. Že tam bude muzeum. Asi si vzal nějaké peníze a koupil tento mlýn. Bylo mu 74 roků,“ říká majitel.
Nenápadný kouzelný dědeček
„Občas za mnou chodíval na obec. Nebo jsme si u něj dávali lahvinku vína. Vůbec jsem tenkrát netušil, s kým mám tu čest. Tady se mu prostě říkalo ‚kouzelný dědeček‘. Byl to takový bělovlasý, brýlkatý, jemný pán. Až když to tady Jožka (Jozef Mičo; pozn. red.) koupil a začali jsme se o Navrátilovi bavit, tak jsem zjistil, jaká kapacita byl,“ vzpomíná Vítězslav Koutník.
„Mimo jiné navrhoval nábytek pro Hanzelku a Zikmunda, vybavil jim byty. Ale za komunistů takoví lidé nebyli moc vyzdvihováni, že?“ pokládá řečnickou otázku bývalý starosta.
Když Jozef Mičo od dcery Miroslava Navrátila mlýn kupoval, slíbil jí, že zachová jeho věci. Aby na významného designéra, který prý za války prošel sedmi koncentráky, šel dva pochody smrti a později si zažil velké trable s komunisty, svět nezapomněl. A tak si dnes vedle příjemného pobytu můžete domluvit i prohlídku mlýna.
Dveřmi vedoucími ze stylové restaurace vás personál jako kouzelným portálem zavede do části budovy, kde se dříve obilí přímo mlelo. Vedle složitého mechanismu mlýna můžete spatřit právě i pracovní stůl a rýsovací prkno Miroslava Navrátila, jeho ručně malované skicy, nespočet modelů židlí či třeba pozvánky na světové výstavy do Bruselu, do Sydney a podobně. Miroslav Navrátil navrhoval například židle na legendární světovou výstavu Expo 1967 v kanadském Montrealu. Komunisté ho však nikdy za hranice nepustili…
V kuchyni vaří mistr
Po prohlídce se vracíme do restaurace, v jejíž kuchyni vládne šéfkuchař Martin Fišer. Ten dříve pracoval nejen v hotelu Savoy ve Špindlerově mlýně, ale také pod vedením známých kuchařů Radka Šubrta a Honzy Punčocháře.
Pochutnávám si na bramborách se sýrem a bylinkami. Chutnají jako cosi z mého dětství, ale povýšeného do kvality vysoké gastronomie. Přemýšlím přitom nad tím, že dokonce i jídlo je takové, jako všechno kolem. Stylové a poctivé, ale bez nabubřelého hraní si na snobství. Odkazující na minulost, ale přitom moderní.
Kuchař Martin Fišer:
Během celého pobytu se nemůžu zbavit pocitu – velmi příjemného pocitu – že tady čas plyne pomalejším tempem. Možná je to dokonalým klidem, na kterém si majitelé zakládají. Nebo uklidňujícími zvuky vody a zpívání ptáčků z relaxační zahrady. Svým způsobem jsem v práci, ale připadám si najednou odpočinutější než po týdnech dovolené. Rozhodnutá jsem okamžitě. Jestli je nějaké místo, kam se chci brzy vrátit, je to Galerie mlýn Žeraviny.
Máte rádi pěkné stavby a udržované zahrady? Mohly by vás zaujmout i nápady českých kutilů i šikovných tuzemských architektů: