Martin Buber říkal: „Boj neprobíhá mezi Západem a Východem, mezi socialismem a kapitalismem, nýbrž mezi VZDĚLÁVÁNÍM a PROPAGANDOU!“

Umění není o srozumitelnosti, umění vytváří prostor srozumitelnosti. Umění tak pro mne není předem daný předurčený soud. Není pro mne ani bojem mezi odlišnými sociálními bublinami. Umění je pro mne schopností formy, která láme jazyk, jenž se už stává vlastním obsahem, aniž by se však ztratil jeho význam.

Místopředseda PSP ČR a stínový ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček
Vládní pasti v pastech

Umění se však nedá nikdy zredukovat na politiku, ideologii či náboženství. Umění není možné zredukovat ani na věc veřejnou, přestože dokáže veřejné věci transformovat. Ten, kdo však vidí, respektive deklaruje umění jako pouhé zboží, dekoraci a zábavu, ten nevidí umění. Nikdy jsem se sám nepřikláněl k modelu, že „kapitalistický“ způsob financování umění je ideální, ale doposud jsem bohužel nepoznal žádnou alternativu.

David Jíří
je výtvarný umělec

Privilegium umělců je ale založeno na tom, že – striktně řečeno – umění potřebují z ekonomického hlediska jen samotní umělci. Profesionální umělecká kariéra je tedy nevyhnutelně kompromisem. Aby umělci skutečně osvobodili umění od ekonomického vlivu a moci, museli by se vzdát myšlenky umění jako profese.

A jak říká Nielse Bohr: „Jsou dva druhy pravdy: pravdy triviální, pro něž jsou opačné názory naprosto absurdní, a pravdy hluboké, které se poznají podle toho, že jejich protikladem je zase pravda.“ A doplním slovy profesora Jiřího Přibáňě: „Je rozdíl mezi prodejností díla a autora. Zatímco autor musí být neprodejný, dílo se klidně prodávat může – to vidím jako umělecký imperativ.“

Martin Vopěnka
Když jedna a jedna nejsou dvě

Chápu některé umělce, kterým bylo vždy proti mysli žadonit u nějaké byrokratické komise, která rozhodovala o tom, jestli je jejich práce hodna podpory. Navíc u komisí, které se tu léta incestně protáčejí ve prospěch různých kamarádů a kamarádek. Což se zřetelně, dlouhodobě projevuje i u výběrových komisí, konkursů na místa v kulturních institucích i na pedagogická místa vysokých uměleckých škol.

Zdroj: DeníkA co se týká daní, z nichž jsou tyto granty financovány, ať si každý sám sáhne do svědomí, jak moc přispívá. Dá se jistě vést debata, že z „progresivního“ hlediska eticky nabyté bohatství samozřejmě v kapitalismu neexistuje (možná vyjma výhry v loterii). Všechno bohatství je do nějaké míry „špinavé“, protože si přivlastňuje čas a práci jiných.

Rozdíl je jen v tom, nakolik, což se většinou hodnotí podle kritérií veřejné prospěšnosti. Umělci to mají jednodušší, protože vytvářejí své věci osobně a nemusejí se tedy společenskou prospěšností svého „podnikání“ zabývat. Neměli by si ale jen proto osobovat nárok na to, aby jejich práce byla rozpoznána jako z principu prospěšná, a proto hodná podpory. Nejsou tak sami a možná se brzo přiřadí k těm, co si rádi na tomto svém nabádání zakládají živnost, berou na ni státní a městské granty, které nejsou o nic „čistší“ než privátní peníze.

Michaela Marksová
Předsednictví a záruka pro děti

Avšak nekonvenčnost v procesu umění není většinou nikdy přímo úměrná jakékoliv nezávislosti a nezávislost není většinou podmínkou pro uměleckou i nekonvenční autentičnost.

Přestože se nemohu považovat za marxistu, souhlasím s tím, co údajně Karel Marx řekl: „Problém není osvobodit se od našich iluzí. Problém je osvobodit se od situací, které vyžadují iluze.“

Dovolím si závěrem tato slova doplnit: „Autentičnost v umění je rovna svědomí jednotlivých umělců, není jen hrou na svědectví.“ „Síla umělce nespočívá v identifikaci s námětem, ale ve svobodě, se kterou s námětem zachází.“ „Etické chování se často slučuje s alibismem. Alibismus je často zaměňován s etickým chováním.“

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.