Výzkum na toto téma v poslední době neproběhl. Kdyby ale existoval, věřím, že naše většinou názorově rozdělená společnost by se vzácně shodla, že vykání chce a potřebuje, že tu byloa bude. Proč tedy tvrdím, že mu hrozí zánik?
Vykání se v češtině vyvíjelo od 15. století. Rozvinutá feudální společnost měla jasnou potřebu rozlišení hie-rarchie. Dobře se mu dařiloi ve 20. století, kdy lidé měli limitované společenské kontakty. Nicméně nyní žijeme v době, kdy je společnost daleko více rovnostářská a neformální. Přiznejme si, že ani s úctou k autoritám to v české kotlině není nejslavnější.

Zdroj: Deník

Tam, kde vykání postupně zaniká, jsou rodinné kruhy. Zejména vykání nesymetrické, kdy někdo vyká někomu, kdo mu tyká. Maminka mojí ženy ještě vykala své matce, můj táta už vykal jen tchánovi, zatímco já si s tchyní tykám. Vaše rodiny jsou určitě plné podobných příkladů.

Když se rozhlédneme po zemích okolo, je to velmi různorodé. Zatímco v mnoha jazycích se vykání aktivně používá, v řadě jiných, například ve finštině, vykání již téměř vymizelo. Ve Švédském království se tyká i samotnému králi. Oproti rozšířenému přesvědčení, že v angličtině se jen tyká, je to přesně naopak. V moderní angličtině se prakticky výhradně „vyká“ (you, your) – tykání (thou, thine) se omezuje na náboženské nebo záměrně archaicky znějící texty. Praktický dopad je ale samozřejmě stejný, jako kdyby vykání v angličtině neexistovalo. Zdvořilost se tedy nerozlišuje na úrovni tvarů slovesa a zájmena, ale – v podobném duchu jako tykání a vykání – spočívá v používání křestních jmen nebo příjmení v oslovení.

Tomáš Jindříšek
je reklamní a marketingový expert

Právě kombinace oslovování křestním jménem a vykání u nás hojně přebíráme do firemních a zaměstnaneckých kolektivů, kde nahrazuje původní oslovování příjmením a tituly (pane doktore). Způsoby se mísí, záleží na generaci, oboru, regionu a dalších faktorech. Znám příklad z velké banky, kdy na regionální pobočce všichni oslovují místního šéfa „pane řediteli“, zatímco na hlavní centrále nejvyššímu řediteli všichni říkají jménem. Ani u toho to ale nekončí. V některých moderních a mladých oborech, jako jsou třeba reklama nebo IT, je běžné tykání úplně všem.

Je jasné, že si náš jazyk a způsob fungování ve společnosti nyní bez vykání nedokážeme představit. Podle profesora Patočky, autora knihy Vykání a tykání, si to ale lidé nedokázali ještě ve 20. století představit ani u onikání – a přesto zaniklo.

Vykání úctu nezařídí

Postupný ústup od vykání může nicméně přinést i určité výhody. Zbavíme se nejistoty, komu tykání nabízet a komu ne. Tykání nabízí společensky významnější, tedy starší osoba nebo nadřízený, případně žena, říká notoricky známá etiketa. Pohybujeme se ale v tolika různých profesních, osobních a zájmových společenských skupinách, že je často obtížné tato pravidla aplikovat. Výsledkem je, že si tykáme i s lidmi, o kterých nic nevíme, a naopak si vykáme s někým, ke komu máme velmi blízký vztah.

Tomáš Jindříšek
Je český optimismus vědecky vyvrácený?

Vykání samo o sobě úctu ani autoritu nezařídí. Koneckonců i v Bibli se už od počátku důsledně tyká. Důvodem je skutečnost, že hebrejské a řecké jazykové předlohy překladu vykání prostě neznají. Vztah úcty se v ní vyjadřuje jinými jazykovými prostředky.Já sám se od začátku své profesní dráhy pohybuji v prostředí, kde si všichni tykají. Jako čerstvý zelenáč nebo později jako šéf jsem si musel najít způsob, jak úctu prokazovat i jak si autoritu zasloužit.

Takže i když možná jednou vykání zmizí, cestu, jak prokazovat respekt a uznání, si určitě najdeme. Do té doby, milí čtenáři, si vychutnejme to, co máme. Tak na vykání!

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.