Svátek, který se v lidovém podání vžil jako Dušičky, označuje souhrnně hned dva církevní svátky. Je to jednak svátek Všech svatých a pak svátek označený v katolické církvi jako Památka všech věrných zemřelých, latinsky In commemoratione omnium fidelium defunctorum. Protestantské církve označují tento den jenom jako Památku zesnulých a pod tímto názvem vstoupil i do občanského kalendáře.

Pátrání po kořenech tohoto svátku by nás zavedlo až ke Keltům, kteří přibližně ve stejnou dobu oslavovali konec roku, svátek Samhain. Název se skládá ze slov „sam-fuin“ doslova „konec léta“. Samhain byl Kelty vnímán jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Duše zemřelých předků mohou ožívat a vstupovat do světa živých. Principem byl ale strach, který duše vracející se na zem vzbuzovaly v podobě oblud nebo strašidelných bytostí. Lidé se před nimi měli mít na pozoru a chránit se.

Zde je na místě krátká odbočka k současnému Halloweenu, který právě tento dávný motiv „hrůzných duší“ obsahuje. Do Spojených států se tento zvyk rozšířil společně s přistěhovalci z Irska. Ve svátku All Hallow´s Eve předvečer Všech svatých se přirozeně mísily křesťanské a původní pohanské prvky. Jeho současná podoba připomíná karneval, je ve znamení co nejstrašidelnějších masek a převleků a obchůzek po domech. Díky globalizačním procesům proniká Halloween i do našeho prostoru, ale oproti našim dušičkám je díky vlivu reklamy a obchodu podstatně zkomercionalizovanější. Je zbytečné se proti tomuto svátku vymezovat, protože s našimi dušičkami nesoupeří a ani je neruší.

V každém případě pozdější vrstva křesťanského uctívání mrtvých již neměla tak děsivý ráz, ale spíše se nesla a nese v duchu nostalgického vzpomínání a lásky k mrtvým předkům. Svátek Všech svatých má základ v 7. století n. l., konkrétně v roce 609, kdy byl římský Pantheon, původně pohanský chrám, zasvěcen Panně Marii a svatým mučedníkům. Podle katolického pojetí je společnou slavností lidí, kteří již vstoupili do nebe a jsou spojeni s Kristem, který svou smrtí a zmrtvýchvstáním nebe otevřel. Květnový termín, kdy se historická událost stala, se o století později přesunul na listopad, pravděpodobně aby nahradil tehdy ještě živé pohanské svátky.

Památku věrných zemřelých ustanovil poprvé v roce 998 opat benediktinského kláštera v Cluny Odilo. Vzpomínka na mrtvé je spojena s modlitbou za ty, kteří ještě pobývají v očistci, což je podle katolické víry prostor přípravy na vstup do nebe. Slouží se mše svaté za spásu zemřelých a na hřbitovech se konají pobožnosti většinou u hlavního kříže. Pro římskokatolické věřící je s tímto svátkem spojena i možnost získání plnomocných odpustků za ty duše, které potřebují očištění.

Svátek je dnes v řadě zemí Evropy pojímán především jako „festival činorodosti“, jako velký úklid. Tradice zdobení hrobů, kterou nyní pokládáme za zcela běžnou, je však poměrně mladá. Ještě ve druhé polovině 19. století nebylo jejich krášlení obvyklé. Ludvík Jadrníček na příkladu z Fryštáku dokládá, že se dříve konaly jenom modlitby, pouze tu a tam hořelo světýlko. „Zdobení hrobů kvítím začalo teprve v letech devadesátých", píše.

Aranžmá, cena, velikost, barva a styl výzdoby se řídí vkusem a možnostmi dárce, někdy může odrážet i jeho společenské postavení a ekonomické možnosti. Nejčastěji se kupují nebo vlastnoručně vyrábějí dušičkové věnce zhotovené z větví, mechu nebo šišek doplněné vzpomínkovou stuhou. Používají se umělé a sušené květiny aranžované ve formě smuteční vazby. Jako květinový dar se pokládají věnce, kytice, květinami vypichované misky, srdce nebo méně obvyklé tvary, například kříže.

V listopadovém podvečeru a noci je nejefektnějším zvykem rozžínání svící na hrobech. Autor článku vzpomíná na svou zkušenost z dušičkových hřbitovů v Polsku. Naše hřbitovy se co do množství svíček, kahanů a lamp s těmi polskými nedají srovnat. Není se co divit, že je náš severní soused nejen největším odbytištěm, ale i největším výrobcem tohoto druhu zboží.

Dušičky.Zdroj: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

Mezi řadu lidových pověr a zvyků rozšířených v Čechách patřilo zapalování svící v oknech, aby dušička našla v temnotě noci správnou cestu domů. Věřilo se, že v tento čas duše vystupují z očistce, aby si odpočinuly od útrap, které zde zažívají. Sběratel a národopisec Eduard Peck zaznamenal toto lidové pojetí na Vizovicku: „Kdo se po smrti ukáže v bílé, je vysvobozený; kdo v černé, ten ještě trpí. Do očistce přijde každý v černé, ale jak trpí, tak mu té černoty ubývá. Kdo chodí po smrti, chodí proto, aby ho někdo vysvobodil, aby mu z očistce pomohl.“ S tím byly spojeny nejrůznější postupy, jak duším ulevit od strádání. Sypala se mouka do ohně, plnila se lampa máslem na hojení ran duší nebo se z domácnosti odstraňovaly ostré předměty, aby se o ně duše neporanily.

Na svátky se také peklo zvláštní pečivo v podobě dvojitých, trojitých bochánků nebo dvou zkřížených kostí. Dušičkovým pečivem se podarovávalo. Etnograf Antonín Václavík popisuje takzvanou koledu za mrtvé, jak se říkalo na Slavičínsku rozdávání almužny chudým. Dary přinášely hospodyně žebrákům do kostela za modlení. Tento zvyk se uvádí do souvislosti se starou představou, že chudí lidé mohou lépe zprostředkovat kontakt mezi pozemským a nebeským světem.

Letošní dušičkové svátky probíhající v období celosvětové pandemie Covidu-19 jsou a byly možná ještě více než v minulých letech příležitostí k zamyšlení se nad vším, co souvisí s konečností lidské existence. Setkávání se při pobožnostech a mších není kvůli epidemiologickým nařízením možné, ale na hřbitovy opět zamířilo velké množství lidí. Současná doba všeobecného zpomalení může být možností pro hlubší promýšlení těchto svátků a jejich smyslu.

Mgr. Ondřej Machálek, kurátor etnografie