I přesto jsme tady s kolegyní pro veřejnost stále k dispozici. Šijeme roušky a zároveň fungujeme jako sběrné místo pro ušité roušky od šikovných žen z řad místních občanů a firem. Jsme sběrné i výdejní místo. Kdokoliv přijde během dne k našemu výdejnímu okénku, dostane roušku. První den vydávání roušek byl pro mě velmi emotivní. Časem si člověk zvykne… 

Taky fungujeme jako kontaktní místo pro seniory, kteří potřebují nakoupit, zajít do lékarny, apod. Kulturní a sportovní akce, které máme v plánu tento rok se postupně ruší. Říkáme si, že se snad ve zdraví dočkáme na konci roku rozsvícení vánočního stromu…

Na oběd zajedu zpět domů, abych nachystala jídlo pro rodiče, zkontrolovala, že jsou v pořádku. Mám o ně strach, tak jak asi každý. Po návratu z práce se postarám o svoji i domácnost rodičů, večeři, později osobní hygienu, prášky.

Co mi asi nejvíc chybí, je častější osobní kontakt s nejbližší rodinou: s dvěma syny, sourozenci, neteřemi. Chybí mi bezstarostné projížďky na kole, pokec s kámoškou u kávy, atd.

Nedá se nic dělat, musíme to vydržet a my to zvládneme. Jenom…když jdu s psem na procházku a já mám roušku – náhubek a on nic, říkám si, že je něco špatně.

Renáta Nelešovská, Kvasice