Myslím na svou krásnou rodinu. Na syny, jejich manželky a vnoučata, jsem na ně patřičně pyšná, na jedinou vnučku, krásnou, citlivou a chytrou Elenku a čtyři bezva kluky. Jsme rodina, jsme kamarádi. Starají se o mne, pomáháme si navzájem. Měla jsem hrozný strach, že se už neuvidíme. 

Naštěstí záchranka mne přivezla právě na 8. etáž 48. budovy zlínské KNTB. 

Jsem uzdravená a naživu nejspíš jen díky péči úžasných a profesionálních lékařů a obětavých sestřiček z původně rehabilitačního oddělení, kde se museli přeorientovat na covidovou situaci.

Na oddělení všechno tak úžasně klape a člověk je díky profesionalitě personálu přesvědčený a klidný, že je v těch nejlepších rukách. Nemyslím to jako klišé, prostě je to tak.

Všechno šlape jak má, a proto jim chci touto cestou opravdu poděkovat a nikdy na ně nezapomenu. 

Zvláštní poděkování mám pro sestřičky. Jako pacientka jsem měla pocit, že tam jsou jen a jen pro nás, přestože i na ně jistě čekají doma děti nebo i další příbuzní, o které se můžou bát, ale obavy na sobě nedaly znát.

Naopak, staraly se o nás pacienty s neuvěřitelným nasazením a profesionalitou sobě vlastní, dokázaly mne uklidnit a to vše navzdory únavě a vyčerpání. Zaslouží si obdiv, povzbuzení a milé slovo. 

A jak říkám já a Vlasta Burian, přeji jim co nejméně "držkatejch" pacientů, kteří si myslí, že ví všechno nejlíp. Jistě i tito lidé jsou za péči vděční, jen to nedokáží vyjádřit a brblají, protože jsou taky vystrašení. 

Ještě jednou velké díky

Hana Rašková