Jak mi bylo později vysvětleno, kroužek Stolní tenis začíná pokaždé právě v šatně. Tuto fázi tréninku označil trenér jako rozcvičku. Konkrétně slovní rozcvičku. Prostě po týdnu se společně probere kdo, kdy, kde a jak.

„S dětmi musíš komunikovat pořád. Oni mají vždycky co říct“, vysvětloval vedoucí kroužku Milan Rábek, který se stolnímu tenisu věnuje od roku 1993.

Jako malého kluka ho pinec zas až tak nebavil, ani mu nešel (ale1000 dřepů na letním táboře zvládl, dobře on).
Jakmile se divoká skupina holek a kluků vřítila do tělocvičny, sjednal si trenér na moment klid a dotázal se, jestli děti poznaly, co je v tělocvičně jiné.

„Paní s foťákem!“ zazněla první odpověď. Byla to taky trefa. Ale Milan chtěl své svěřence upozornit na nové sítě kolem oken a hlavně na novou členku týmu.

Malí sporťáci ve věku 7 až 12 let zaujali pozice u pingpongových stolů a trénink nabral obrátky. V této nejmladší skupině je výkonost velmi rozdílná a dle toho trenér nastavuje koncept celé hodiny. Nepřetržitě sleduje dění u jednotlivých stolů, upozorňuje hráče na chyby a chválí za dílčí úspěchy. Je-li třeba, trenér se stává spoluhráčem či soupeřem.

Během školního roku dokáží hrát pokročilejší hráči samostatně, ve výkonu rostou a zdokonalují se. Pro méně zdatné děti je tento kroužek spíše hrou. I v takovém případě je pro ně každá hodina přínosem.

Co napsat závěrem? Snad jen, že všem přítomným stolním tenistům přeji, ať svoji poctivou snahu jednou zúročí na turnaji nebo třeba při práci s dětmi. Tak, jako to víc jak čtvrt století dělá náš kolega a sporťák Milan Miláno Rábek.

Marcela Obručová, Dům dětí a mládeže Astra ve Zlíně