Jakpak se sem ti senioři dostávají?

Je to tak, že vám před domem ve Zlíně, či blízkém okolí, zastaví bílá dodávka s iniciálami Charity Zlín a babička a nebo dědeček nastoupí za pomoci usměvavé řidičky nebo řidiče (pracovníka z Domovinky) do auta a frčí se na Zálešnou. Chvíli možná za jízdy stařečkové přemítají, zda mají v ústech zubní protézu, či nikoliv, ale pracovník je z obav brzy vyvede, když spatří krásné bílé zuby v ústech staříka (psáno s nadsázkou a obdivem k lidem, kteří se s láskou o naše seniory starají) a ujistí ho, že je vše v pořádku!            

Musím se přiznat, že jsem sféru sociálních služeb neměla možnost ve společnosti reflektovat až do chvíle, než …, než mi došlo, že se musím urychleně a s rozhodností postarat o svého dvaadevadesátiletého, skoro senilního tatínka v Čechách. Ale jak to jde do sebe, když píšu o Domovince ve Zlíně a tatínek je v Čechách?

Ihned dám vysvětlení: pocházím z Čech. Domů, do rodného kraje jsem s láskou jezdívala pravidelně. Šokem byl náhlý odchod maminky před dvaceti lety v nedožité sedmdesátce. Bylo to tak náhlé a nečekané! My všichni kolem ní jsme na její odchod připraveni nebyli, ale ona ano. Jsme lidmi víry a věříme, že je u Boha v nebi, šťastná a radostná, tak jak jsme ji znali. Doma však zůstal skoro „jako kůl v plotě“ tatínek sedmdesátník a tatínkova devadesátiletá maminka - babička, o kterou se maminka s láskou do posledního dechu starala a vlastně za ni obětovala i svůj život. Do rodného domu se urychleně přestěhoval můj starší bratr s rodinou. Švagrová tehdy velice obětavě pečovala o umírající babičku a v krátkém čase ji dosloužila. Dalších devatenáct let se pak s bratrem starali o tatínka až do chvíle, kdy už to nešlo … 

Měla jsem zasáhnout asi o trochu dříve, ale přiznám se – nepochopila jsem zcela vážnost situace. Při svých návštěvách doma jsem vnímala, že tatínkův rozum postupně slábne a je stále složitější se o něho postarat. Předpokládala jsem však, že bratr bude hledat nějaká další řešení. Sama jsem však se žádnými návrhy nepřišla, nechávala jsem to na něm. Mezi mnou a švagrovou se prohlubovalo napětí. Když jsem přijížděla domů, chtěla jsem s tatínkovou obsluhou pomáhat víc, ale pochopila jsem, že v tak krátkých návštěvách to není výrazněji možné. V rodině mého bratra už docházely síly. Pozdě, ale přece mi došlo, že v cizí domácnosti nejsem schopna se o svého otce postarat tak, jak bych to dělala u sebe doma. Ale co s tím? Jak ulevit bratrově rodině a hlavně švagrové? Chodím stále do práce a důchodový věk zatím nenaskakuje. Hlavou se mi honily různé myšlenky. Měla jsem obavy, jak mé postupné rozhodování, že si vezmu k sobě na Moravu tatínka, přijme manžel. A také jsem měla strach z toho, jak by převoz do naprosto cizího prostředí devadesátník tatínek zvládl … Bylo jasné, že nemá vůbec smysl se ho ptát, jestli by chtěl jít ke mně na Moravu. Nechtěl by, ale v dané chvíli nebylo zbytí. A jak to zvládnu já? Učit ve škole, starat se přitom o tatínka a být na to úplně sama.

Manžel souhlasil a během čtrnácti dnů vyklidil v našem domě garsoniéru, v níž měl po řadu let kancelář počítačového experta: stohy papíru, součástek a dalších PC dílů. Byla jsem v úžasu z jeho chápavého postoje a přijetí tatínka. Znovu jsem si uvědomila, vedle koho jsem dostala milost žít! Na inzerát jsme koupili tatínkovi polohovací postel a v tom největším možném jarním slejváku ji dovezli domů. Do Čech jsem dala vědět, že si pro tatínka po Velikonocích přijedu. Bylo mi jasné, že švagrová je na pokraji svých sil a nemohu to oddalovat. 

V mysli však vyvstávala víc a víc otázka: jak jen to budu sama dělat? Manžel také chodil denně do práce. Rychle jsem hledala možnosti nějaké sociální péče a pomoci zvenku, jelikož jsem sama nemohla nastalou situaci zvládnout. Nic podobného jsem zde doposud neměla zapotřebí vyhledávat. Naprosté novum. Všechno se to vyvrbilo v tak krátkém čase, ale nebylo jiné cesty. V mobilu jsem měla číslo na paní Michaelu Blahovou. Věděla jsem, že pracuje ve zlínské Charitě. Teprve během telefonickém rozhovoru s ní jsem pochopila, že je vedoucí denního centra pro seniory Domovinka ve Zlíně! Záchrana! Slíbila mi, že mi pomůže. 

Jistě to nebyla náhoda, že mi mohla paní Blahová nabídnout možnost, abych tatínka mohla do Domovinky brzy dovézt. Některý z klientů byl právě hospitalizován v nemocnici. Do jeho křesla tak dočasně mohl usednout tatínek (v Domovince mají senioři každý své parádní křeslo - „ušáka“) a brzy potom se uvolnilo v centru další místo (v Domovince je stále plno, o tuto sociální službu je mimořádně veliký zájem). 

V krátké době se nám s manželem podařilo přímo v místě našeho bydliště zajistit pro tatínka také paní na hlídání. Náš dům je na venkově. Nechtěla jsem odsud tatínka do Zlína vozit každý den brzo ráno. Bylo by toho na něho moc. Nakonec se to ustálilo na dvou cestách týdně, také podle aktuální vytíženosti v Domovince. Operativně jsem s paní Blahovou řešila jak tatínkovy absence, tak i možnost přijet do Domovinky někdy i nad plán. Bylo to veliké Boží dobrodružství. 

Nyní s více, jak měsíčním odstupem, co se tatínek vrátil k druhému bratrovi a druhé švagrové do Čech, vnímám, že nejvíc na tom všem bylo zajímavé to, jak se tatínek v novém prostředí neuvěřitelně rychle adaptoval, jak pookřál a doslova se dal fyzicky „dohromady“. Jeho rozum se už takového zlepšení nedočkal, stařecká demence si vybírá své. I když i v tomto stavu projevil můj otec jistou duchapřítomnost, když při prvním příchodu do Domovinky se ho zvídavé klientky ptaly, kolik je mu let – bez váhání šibalsky odpověděl, že sedmadvacet… (on sám nevěděl, kolik mu vlastně je). 

Musím v této souvislosti ještě podotknout, že jsem si tatínka z Čech odvážela s Buronilem, lidově řečeno – utišujícím lékem na jeho psychiku. Měl totiž „přehozený“ režim den a noc. Naprostý chaos. Po tomto vysvětlení je jistě pochopitelné vyčerpání mého staršího bratra a švagrové, kdy je v noci budil a nedal jim spát. Tento lék jsme v krátkém čase mohli vysadit!

Chci zdůraznit, že každá návštěva mého otce v Domovince byla pro jeho psychiku nesmírně významná a důležitá. Vnímala jsem, že ho společnost seniorů a aktivizační program pracovníků stále nutí být ve střehu, soustředit se, umět reagovat na otázky, komunikovat – i když se mu třeba právě moc nechtělo - musel. S podivem jsem sledovala, že je na tom můj otec po pobytu v Domovince se svým myšlením vždy lépe, než vlastně ve skutečnosti je. Tatínek v Domovince obzvlášť miloval duchovní chvilky s paní Frolkovou. Říkával mi, že si pěkně zazpívali z kancionálu známé „kostelové“ písně a také, že se společně pomodlili. Měl také velice rád pečovatele pana Tomáše (no prostě: chlap s chlapem si rozumí nejlépe), ale měl rád všechny, kdo se o něho s láskou starali. Vnímal vstřícnou atmosféru a já jsem ji také vnímala, když jsem ho ráno do Domovinky vozila a odpoledne po škole si ho vyzvedávala. Všichni se k němu chovali velice pěkně. Cestou domů jsem se ho ptávala, jak se dařilo a jestli na něho byli v Domovince hodní. Vždy se usmál a kýval, že se měl dobře a že na něho jsou všichni hodní – doslova říkal – „až moc hodní“.  A když jsem se ptala, co bylo dobrého k jídlu, vždy vzpomněl, že polévka byla dobrá a na druhé jídlo si už většinou nepamatoval. Musím také zmínit, že se mi domů vracel bezvadně čistý. I plena, kterou nosí již permanentně, byla vždy suchá. Bylo o něho opravdu postaráno velice dobře.

Sledovat to vše v přímém přenosu byla doslova laboratoř lidské psychiky. Při návštěvách paní na hlídání u nás doma - s ní také komunikoval, ale nepřinášelo to takový efekt, jako Domovinka.  Po příjezdu z Domovinky byl sice pokaždé velice unavený, ale víc s čistou myslí (jak jen to bylo v jeho stavu nejlépe možné).  

Snažila jsem se s ním také pravidelně chodit na mši svatou. Na vlastní oči jsem viděla, jak je to pro něho blahodárné, jak ho prožívání duchovní mystiky naplňuje, zklidňuje a dává nových duševních a částečně i fyzických sil. Byl vždy šťastný.

Když jsem si tatínka z pod Orlických hor odvážela na Moravu, byl po nepříjemné nemoci. Asi to tehdy byl covid. Nevypadal dobře, byl zesláblý a sotva schopen převozu. Stěží sedl do auta a pak se z něho po dlouhé jízdě ještě hůř soukal. Nevěděli jsme, co bude. Teď už víme, že  jeho „výlet“ na Moravu trval rok a půl. Za tu dobu jsme spolu zažili řadu zajímavých chvil. Velkou zásluhu na tom, že se tatínek u mě stabilizoval, má právě zlínská Domovinka. 

Chci v této chvíli poděkovat všem pracovníkům Domovinky za jejich neuvěřitelně lidský a laskavý přístup k mému tatínkovi, ale i ke všem klientům, s nimiž jsem se postupně také seznamovala. Uvědomila jsem si, že bez pomoci Domovinky bych složitou situaci, která přede mnou byla, nezvládla. Velice děkuji jmenovitě paní Mgr. Michaele Blahové za podanou ruku a pochopení. 

Mohu v této chvíli konstatovat, že vnímám existenci denního centra pro seniory jako velice významnou sociální službu pro celou naši společnost, která bohužel v současnosti stárne. To znamená, že jde stále o velice perspektivní službu vzhledem k demografické křivce, jíž jsme svědky. Domovy pro seniory jsou samozřejmě také řešením, ale daleko vstřícnější a lidštější pro naše babičky a dědečky a jejich rodiny jsou právě denní centra a stacionáře. Senior může žít ve své rodině a zároveň pravidelně navštěvovat službu, kde je o něho postaráno v době, kdy se o něho doma nemůže nikdo postarat, protože jsou všichni v práci. To je skvělé řešení. Navíc přičtu-li mimořádný vklad, že toto zařízení zřizuje Charita s rozměrem duchovních hodnot, jde o hodnotné dílo z pohledu evangelního byl jsem nahý, nemocen, starý… a ujali jste se mě.

Jsem vděčná Prozřetelnosti, že jsem rok a půl mohla být nablízku mému dnes již 93 letému otci. Tatínek měl velikou touhu vrátit se z Moravy domů. Bylo mu to dopřáno. Můj mladší bratr si pro něho před měsícem dojel a odvezl ho domů, do jeho milovaného rodného kraje.

PhDr. Jana Langerová, ve Zlíně 4. 12. 2023