Rozhovoru zpočátku příliš otevřený nebyl. Neměl však důvod se obávat, po pěti letech v České republice mluví hezkou češtinou. Díky tomu tak 27letý stoper třetiligového mančaftu mohl povyprávět o příchodu na Moravu, epizodě ve Zlíně, válce na Ukrajině nebo působení v Kvítkovicích.

Začněme nejprve u posledního zápasu. Jak byste zhodnotil remízu 2:2 proti Vrchovině?
Utkání nebylo jednoduché. Dali jsme rychlý gól, škoda, že jsme pak udělali chybu, po které srovnali na 1:1. Před sebou jsme však stále ještě měli celý zápas. Dostali jsme se k zajímavým šancím, bohužel jsme je nevyužili. Ke konci prvního poločasu se proti nám kopal zbytečný trestňák, ze kterého jsme podruhé dostali gól. Alespoň to skončilo na 2:2.

Do vyložených šancí jste se téměř nedostali, že?
Soupeř hrál svůj fotbal. V prvním poločase jsme se tomu přizpůsobili, rovněž jsme hráli nakopávané míče za obranu. Chyběla tomu klíčová finální nahrávka. Příliš si toho nevypracovala ani Vrchovina, která to hodně nakopávala na jejich sedmnáctku (kapitána Petra Duda – pozn. red.). Po našich dvou chybách ale vstřelila dva góly.

Druhý poločas byl hodně emotivní…
Před našimi fanoušky chceme ukazovat nejlepší fotbal, musíme vyhrávat. Venku se to ještě dá pochopit, doma ale nemůžeme ztrácet body.

Před posledním podzimním kolem MSFL jste sedmí. Jak jste s umístěním spokojeni?
Spokojeni úplně nejsme. Chceme být výše. Máme na to dobrý mančaft, hodně kvalitních hráčů. V některých zápasech jsem dostávali zbytečné góly, ztráceli jsme s týmy, se kterými jsme měli uhrát tři body. Teď bychom byli jinde. Do Hranic jedeme jediným cílem – zvítězit.

Hlavní kouč Kvítkovic Petr Zapalač.
Zapalače trápí nesmyslný skluz, remízu bere za velkou ztrátu

Vašim trenérem je Petr Zapalač, kterému je teprve 35 let. Jaký je?
Výborný! Dobře rozumíme tomu, co po nás vyžaduje. Nechce hrát nakopávané míče, naopak jít do rozehrávky, hrát kombinační fotbal po zemi, aby to mělo hlavu a patu. Přeje si, aby to bavilo nejen hráče na hřišti, ale také fanoušky. Aby pro ně byl náš zápas svátkem a nevypadalo to jako na dědině.

Mluvil jste o fanoušcích. Jak hodnotíte jejich přínos?
Hrajeme hlavně pro ně. Nechodí pouze na naše domácí zápasy, někdy jezdí i na naše venkovní utkání. Skvěle nás podporují. Je to pro nás moc důležité. Když budeme hrát dobrý fotbal a budou výsledky, tak snad bude plný stadion.

Do Otrokovic jste přišel na konci března. Jak se vám v klubu líbí?
Hodně mě to tady baví. Předvádíme dobrý fotbal, nenakopáváme to. Při některých předchozích působištích jsme se báli jít do rozehrávky. V Kvítkovicích navíc máme dobrou partu.

A co se týče životní stránky?
Bydlím tady se svojí partnerkou, oba jsme ve městě spokojeni. Když navíc vezmu, co se děje na Ukrajině, tak je to zde určitě lepší. Pocházím z Kyjeva, byl jsem tak spíše zvyknutý na město podobné Praze. Je tady klid.

Sám jste to už trochu naznačil. Jak jste jako rodák z Kyjeva poprvé reagoval na válku?
Když jsem zjistil, co se stalo, tak jsem se hned chtěl vrátit na Ukrajinu. Zrovna jsem byl s týmem na soustředění v Turecku. Zavolal jsem mamce a sestře, řekly mi však, abych se nevracel, že tam nebudu mít co dělat, že tam není práce. Alespoň můžu pomáhat své rodině a dávat peníze do armády, aby Ukrajina rychleji vyhrála válku.

Jeden můj kamarád chtěl jít přímo do války. Zeptali se ho: „Umíš držet zbraň v rukách?" Řekl, že ne. Odpověděli mu, že mají hodně lidí, kteří chtějí válčit a umí to. Že mu případně zavolají ve chvíli, až nebudou mít dost lidí. Když by se do Ukrajiny vrátil, tak by tam skoro nic nedělal.

Hlučín - Kvítkovice 3:0
Podívejte se: Třikrát inkasovaly, odjely bez bodu. Kvítkovice padly v Hlučíně

Znáte někoho, kdo je přímo zapojený ve válce?
Ano, znám takto hodně lidí. Někteří z nich válčí i na Donbasu vedle Charkova. Je to úplně strašné. Během dvou měsíců se domů vrátí jen na čtyři dny. Za tu dobu šli poprvé do sprchy a normálně spát do postele.

Jak jsou na tom vaši nejbližší, včetně rodičů, přímo na Ukrajině?
Taťku nemám. Mamka pracuje v Kyjevě, kde chodí jen do práce. Pak pro ni jezdí manžel. Jezdí kousek vedle Kyjeva, na dědině mají svůj dům, je tam klid. V Kyjevě pořád houkají sirény, padají bomby. Pořád se musíte chodit ukrývat a zase se vracet zpátky. Sestru mám v Oděse, ani tam to není moc příjemné. Když začala válka, tak říkala, že by šla se mnou do Česka. Má však manžela, nechtěla ho tam nechat samotného. Ve světě se už o tom tolik nepíše, někteří si možná myslí, že už je klid. Stále je to ale stejné.

Jste s maminkou a sestrou v pravidelném kontaktu?
Ano, pořád si píšeme, voláme. Snažím se jim pomáhat. Jak se tam nedej bože něco stane nebo se zhorší situace, tak bych se okamžitě vrátil na Ukrajinu. Nechci na to ale ani pomyslet.

Jak jste se vlastně jako rodák z Kyjeva dostal do České republiky?
Do Česka jsem se poprvé dostal v roce 2017, kdy mi bylo jednadvacet let. Můj manažer tady v Sazovicích má kamaráda. Ten se dobře zná s trenérem Jelínkem (Jan Jelínek, ještě nedávno hlavní kouč Zlína – pozn. red.), který tehdy trénoval „B“. Domluvil, abych s kamarádem přišel na dva týdny na zkoušku. Měli jsme i přátelák. Přišel se na nás podívat i tehdejší trenér „A“ Páník (Bohumil Páník – pozn. red.), který nás chtěl vzít na zkoušku do prvního týmu. Zkouška probíhala přibližně deset dní. Nakonec nám řekl, že musíme být o třídu lepší než zdejší hráči. Řekl, že musíme jít na hostování do Prostějova, kde nás však pouze chtěli mít natrvalo. A kdyby něco, tak půjdu zpátky do Zlína. Během angažmá v Prostějově však trenér Páník skončil ve Zlíně a já už zůstal v Prostějově.