„Do onoho utkání byla naše hra a hlavně výsledky slušné. Zmíněný zápas ale pro nás byl zlomový v mnoha ohledech – jednak se nám vážně zranili Naňák (Pavel Naňák – pozn. red.) s Mydlářem (Martin Mydlář – pozn. red.), k tomu jsme ještě vyfasovali tři červené karty. Po takovém utkání byla obrovská frustrace a nechuť vůbec hrát. I takové zápasy byly, jsou a vždy budou," ví dobře Dulík, který mimo jiné připomněl velké absence ve zbývajících zápasech.

„Od té chvíle se naše výsledky nevyvíjely ideálně. Hrál ten, kdo nebyl zraněný nebo vykartovaný. Ze tří zápasů jsme získali dva body. V průběhu sezony se navíc Mira Leskovjan rozhodl odejít do Strání."

Přehodnotil jste po čase nějaké situace ze zápasu s Kozlovicemi?
Osobně si myslím, že zákrok u středu hřiště nebyl na druhou žlutou kartu. Kdybych to udělal na začátku zápasu nebo v jakémkoli jiném utkání, tak bych ani kartu nedostal, ale bohužel se stalo. Když se na to teď dívám zpětně, tak je asi pro všechny i dobře, že jsem se už nepodílel na tom, co následovalo na konci zápasu. Z naší strany to byla hloupost a do fotbalu to nepatří. Na druhou stranu to asi bylo jen vyvrcholení celého druhého poločasu.

Na podzim jste v devíti zápasech obdržel šest žlutých karet. Čím je tak vysoké číslo dáno? Vaší důraznější hrou?
Jsem zastánce tvrdého fotbalu, který prostě někdy bolí. Nemám rád uplakané hráče, kteří si neustále stěžují, že je něco bolí nebo je někdo fauluje. Když někdo zfauluje mě, tak nemám ve zvyku plakat, ale prostě v dalším souboji přitvrdím o to víc – samozřejmě se tady nebavím o žádných zákeřnostech bez balonu nebo zákrocích zezadu.
Nerozlišuji ani tréninkový a přípravný zápas nebo mistrovské utkání – jak hraji v zápase, tak i na tréninku. Je pravda, že mi to je někdy vyčítáno i mými spoluhráči a jen opravdu někteří se mnou na tréninku souboj absolvují. Takže ano, počet karet se určitě odvíjí od mého stylu hry. Pak už jen záleží na rozhodčích.

Zápasy jste naposledy odehráli před více než čtyřmi měsíci. Potkal jste se od té doby s míčem na hřišti?
Abych byl upřímný, tak s míčem jsem se od té doby nepotkal ani jednou. A to jak na hřišti, tak ani třeba v televizi. Jsem takový jiný, než většina ostatních fotbalistů. Všichni v kabině řeší, jak kdo hrál, kam a za kolik přestoupil – já jsem ta jména zmíněných fotbalistů ani nikdy v životě neslyšel. Paradoxně mě absolutně nebaví sledovat fotbal jak v televizi, tak i na živo a to ani naší ligu. Ani nevím, jestli jsem vůbec kdy viděl celý fotbalový zápas v televizi. Osobně raději momentálně sleduji scénu bojových sportů, které jsou pro mě daleko atraktivnější.

Jak tedy momentálně probíhá vaše příprava na jaro?
Jelikož vzhledem k situaci okolo covidu není dovoleno trénovat běžně s týmem, tak se připravuji sám. Od malička mě přitahovala problematika posilování a fitness, čímž si myslím, že mám výhodu oproti ostatním, že si v této době můžu poskládat vlastní tréninkový plán, aby dával nějaký smysl. Nejsem ani zastáncem celoplošných tréninkových plánů pro celý tým, protože každé tělo a hlavně i každý hráč na svém postu, potřebuje individuální přístup a trénovat to, co v zápase může co nejefektivněji zužitkovat.
Doma mám kompletně založenou posilovnu, včetně běžeckého pásu, takže nemám problém se připravovat i v této době. Jakmile se nuceně přerušila sezona, tak jsem se do konce roku věnoval spíše jen vytrvalostním kontinuálním běhům a v lednu jsem to už malinko změnil. Vytvořil jsem si tréninkový split A a B – jedná se v podstatě o rozdělení svalových partií vrchní část těla a spodní část těla. Trénink A cvičím pondělí a pátek, trénink B ve středu. Do toho v úterý a sobotu běhám doma na páse a to spíše středně dlouhé vzdálenosti se změnami v rychlostech běhu, aby to co nejvíce simulovalo zápasové vytížení. Samotné běhání mě nikdy moc nebavilo a všichni co mě znají, tak o mě ví, že nejsem žádný sprinter ani maratonec, ale každopádně to k fotbalu prostě potřeba je, tak musím i běhat.
Třikrát týdně jsem tak v posilovně, dvakrát na páse. Mám poněkud náročnou přítelkyni na procházky, takže i v době, kdy zrovna netrénuji, chodíme všude, kam se dá po okolí a je to takový příjemný aktivní odpočinek. Každopádně doufám, že se brzy společné tréninky povolí, protože abych pravdu řekl, tak mi to celkem chybí. Ani ne tak běhat někde ve sněhu a mínus 10, ale spíš taková ta fotbalová atmosféra v kabině i mimo ní.

Připravoval jste se od začátku nového roku s někým ve dvojicích?
Jelikož žiju ve vesnici Neubuz, tak nemám žádného spoluhráče, který by bydlel poblíž a mohli bychom se připravovat společně. Jediný můj sparingpartner je moje přítelkyně Denisa a s tou se připravujeme společně přes 8 let. (se smíchem)

Jak je těžké se donutit do individuální přípravy?
Trénuji v domácích podmínkách a nedělá mi to sebemenší problém. Ba naopak. Ale je pravda, že kdybych měl v takovém počasí, jaké je momentálně teď, vyběhnout někde do zdejších kopců, tak se mi asi chtít nebude a to přemáhání by asi bylo o to větší. Naštěstí mám vše doma po ruce v teple. Myslím si, že oproti ostatním, kteří takové možnosti jako já nemají, to v podstatě mám ulehčené.

Jste optimistou, že Divize E začne na začátku března?
Jsem spíše realista, než optimista. Myslím si, že v průběhu března by mohly začít společné tréninky, ale soutěž jako taková se určitě neodehraje. Takže bude dostatek prostoru se připravit a nachystat na sezonu nadcházející. Je to ale pouze můj názor, uvidíme jak se bude tato situace dále vyvíjet a jak na to budou reagovat orgány, které tyto věci rozhodují. Každopádně asi nejsem jediný, který by si přál, aby bylo již vše ve starých kolejích a tuto stávající dobu jsme hodili za hlavu. 

HRÁL VE ZLÍNĚ

V minulosti jste nastupoval v mládežnických kategoriích Zlína. Jak dlouho a za jaké týmy jste hrál?
Fotbalovou kariéru jsem začínal ještě v tehdejším klubu TK Jistra Otrokovice, nynějším SK Baťově. Tam jsem působil asi od šesti, přibližně v desíti letech jsem přestoupil do současného Fastavu Zlín, kde jsem prošel celou mládeží a dorostem.
Z U-17 jsem šel rovnou do U-19, ve které jsem už dříve hrával se staršími kluky. S některými z U-19 jsme ještě po 90 minutách ve své kategorii chodili na lavičku B-týmu, některé zápasy jsem odehrál celé. Ke konci sezony v U-19 jsem měl před maturitou, a tak jsem bohužel neměl ani tolik času se fotbalu naplno věnovat. Stávalo se, že nám do školy volal trenér z B-týmu, ať přijdeme na trénink – někdy to šlo a někdy bohužel ne. Takže celkově období před příchodem do B-týmu bylo takové celkem chaotické. Jakmile naše věková kategorie měla přecházet do B-týmu, juniorky, tak mé působení ve Zlíně skončilo.

Co stálo za tím, že jste ve Zlíně nevydržel déle, případně se neprobojoval do dospělého fotbalu?
Na to je těžké odpovědět. Je to spíše otázka na tehdejší trenéry a vedení v té době. Hodně se řešily i podmínky, které nám byly nabízeny. Osobně si myslím, že dnešní generace je na tom už mnohonásobně lépe a podmínky mají téměř ideální.
Měl jsem čerstvě po maturitě a potřeboval jsem nějaký vlastní příjem. Tehdejšímu trenérovi B-týmu se nejspíš nelíbil můj přístup a výkonost v posledních trénincích a zápasech, anebo jsem mu prostě nezapadal do jeho herního systému. Mně se prozměnu pro změnu nelíbily nabízené podmínky, takže jsme se dohodli se Zlínem, že klub opustím. Měl jsem nějaké možnosti jít hrát do ligového klubu a poprat se tam o místo. Bohužel to však pro mě bylo složitější – jednalo se o kluby z větší vzdálenosti a tím i náročnější cestování a odloučení se od rodiny, včetně současné přítelkyně. Nakonec jsem se rozhodl vydat cestou, které absolutně nelituji a jsem za ní rád – a to najít si dobrou práci a fotbal mít jako koníček s určitou formou přivýdělku. Šel jsem tedy hrát divizi do TJ Napajedla, kde jsem byl půl roku a následně mě se zajímavou nabídkou oslovil Vsetín, takže jsme se domluvili a působím tam doteď. Mám to asi dvacet minut autem z domu a ještě si nějakou kačku na kafe vydělám tím, co mě baví. Za mě tedy značka ideál.