Jankovič myslel na život ve Švýcarsku. V neděli nasměroval Mladcovou za postupem

Proti Slavkovu pod Hostýnem jste si definitivně zajistili postup do I. A. třídy. Emoce po závěrečném hvizdu tomu ale tak neodpovídaly. Čím to?

Musím říct, že jsme si toho pak taky všimli. Mísily se v tom dvě věci – neoptimální výkon a skutečnost, že si oslavy více chceme užít v dalším kole před domácími fanoušky.

Stačil by vám takový výkon v I. A. třídě?
Každý zápas je jiný. Na týmy z I. A. třídy jsme už navíc narazili v poháru, proti takovým soupeřům se přeci jen hraje trochu jinak. Slavkov ve svých řadách měl jednoho rychlého kluka, většinou se to snažili hrát přes něj. Jinak se soustředili na obranu. Do otevřenější defenzívy se hraje jinak.

Už tušíte, co vás v I. A. třídě čeká?
Asi je ještě brzy o tom mluvit. Po domácím utkání si vedení sedne s hráči, navíc bude končit trenér, změn celkově asi bude dost. Určitě proběhne nějaká hlubší debata. Rozhodně ale nechceme hrát dole, abychom se museli klepat o záchranu a hrát o sestup. Jen prohráváte, není to příjemné, všichni jsou otrávení. Viděl bych to na klidný střed tabulky.

K definitivnímu prvenství v I. B. třídě jste ve Slavkově pod Hostýnem zavelel otevírací trefou. Jak jste viděl vaši trefu?

Zahrávali jsme roh, jako vždy jsem šel do vápna. Foukal silný vítr, balon byl hodně neposedný, lítal od kopaček. Říkal jsem si, že by centr mohl být přetažený. Chtěl jsem zavřít tyč. Taky to tak nakonec dopadlo, dorážel jsem skoro do prázdné. Byl to jeden z lehčích gólů. Moc jich nedávám, o to větší jsem měl radost.

V I. B. třídě to navíc byl váš první letošní gól…
Soutěžní gól jsem naposledy vstřelil na začátku září, ve čtvrtfinále poháru proti Jaroslavicím, tehdy to byla podobná situace. V lize jsem se naposledy trefil za „B“. Spíše se soustředím na obranu. Branek by ale mohlo být více.

Na podzim jste za Mladcovou nastoupil do dvou zápasů v I. B. třídě. Proč?
Odjížděl jsem do Švýcarska, kde jsem strávil téměř celý podzim, hledal jsem si tam práci. Po škole jsem přemýšlel, co se sebou, chtěl jsem něco vymyslet. Napadlo mě tak zkusit život v zahraničí. Ve Švýcarsku mám kamaráda, měl jsem od něj podporu ohledně ubytování a dalších záležitosti. Je však dost náročné se tam uplatnit, snaží se o to spoustu lidí, síto je opravdu velké. Nakonec jsem už neměl takový finanční budget, tak jsem se vrátil do Česka.

Do Švýcarska jste šel bez jistoty pracovního místa?
Od kamaráda jsem měl předjednané místo, jako kurýr jsem měl rozvážet balíky. Tři dny před odjezdem z toho však nakonec sešlo, kvůli covidu měli povinnost nabírat lidi z Úřadu práce. Už jsem však byl rozhodnutý, že tam pojedu, nechtěl jsem to rušit. Zkusil jsem to po vlastní ose, je to však hodně složité. Dokonce jsem zjistil, že průměrná doba zisku nového pracovního místa je v Curychu osm až deset měsíců.

Podívejte se: Mladcová slaví postup! Výkon ve Slakově ale nebyl ideální

Jak zpětně hodnotíte tento krok?
Rozhodně to byla dobrá zkušenost. Podíval jsem se do jiného koutu světa, nehodnotím to negativně. Když si tam najdete práci, musí to být fajn. Sám jsem si i pak říkal, jestli by takový život byl vůbec pro mě. Teď jsem se usadil zpátky ve Zlíně, jsem spokojený.

Stihl jste navštívit i nějaký fotbal?
Akorát jsem se byl podívat na hokeji, na fotbal jsem se nakonec nedostal, pořádně ani nebylo s kým. Navíc jsem byl finančně omezený, nebylo to na žádné rozhazování. Volný čas jsem trávil na internetu hledáním práce.

O Švýcarsku se říká, že je předražené. Jak to vnímáte vy?
Ceny jsou někde jinde, nedá se to vůbec srovnávat. Je to ale dané také tím, kolik vydělávají peněz, tomu jsou i uzpůsobeny ceny služeb, v tomto ohledu je to skoro všude stejné. Když to přepočítáváte na české koruny, tak na návštěvu Švýcarska je to drahé.

Vraťme se ještě k fotbalu. Mládež jste strávil ve Zlíně. Jak na toto období vzpomínáte?
Ve Zlíně jsem byl přibližně od šesti sedmi let. Fotbal mě dost bavil. Chodil jsem do sportovní třídy, měli jsme výborný kolektiv. Byla to dobrá průprava se zajímavými tréninky. Ohledně fotbalu to ve vás zanechá dobré poznatky, máte naučené automatismy, na které se nezapomíná.

Proč vám to ve zlínské mládeži nakonec nevyšlo?
Postupem času začíná být vysoká konkurence, přicházejí kluci z okolních měst a dědin. Uvědomil jsem si, že bych se fotbalem neživil, pomohl mi k tomu i starší brácha. Zvolil jsem studijní cestu, více se začal soustředit na školu. Ze Zlína jsem odcházel z výběru „U16“, po přijímačkách na střední školu. Fotbal mě i nadále bavil, platí to do teď.