„K fotbalu jsme se dostal přes taťku. A jetsli jsem chtěl být odmalička gólmanem? Ani nevím, prostě mě uklidili do branky,“ směje se 29letý strážce svatyně Leskovce.

Vy jste prošel všemi věkovými kategoriemi v dresu Vsetína. Proč jste tehdy skončil?

Je to tak a nakoukl jsem i na chvíli do mužů, kde tehdy trénoval, pokud se nemýlím, současný trenér Jablůnky Milan Gajdůšek. Jenže jsem měl problémy s kolenem. Doktoři mi doporučovali operaci a mi se na ni nechtělo, proto jsem s fotbalem skončil. 

Nyní jste se po osmi letech k němu vrátil. Jaké to bylo?

Znám otce a bratra současného trenéra Leskovce Věroslava Poláška a ti mi říkali, že v Leskovci přišlo o brankáře, který odešel do Ratiboře. Přišel jsem na jeden trénink, kde mi půjčili kopačky i rukavice. Pak jsem šel v létě chytat za Leskovec memoriál do Janové a bylo to. (smích)

Chytilo Vás chytání po tak dlouhé době? 

Baví mě to. Člověk v té brance ty automatismy nezapomene. Spíše jde o to, aby se dostal do pohody po fyzické stránce a uměl dirigovat spoluhráče před sebou. Spíše jsem se i hůře zvykal na velikost branky a orientace v ní (smích). 

Leskovec prošel změnami, ale šlape stejně jako v případě loňské sezony. 

Je tady super parta, výborný trenér. Kluci cítili velkou šanci postoupit před první koronavirovou přestávkou. My jsme letos před tou druhou mířili do finálové skupiny. Ještě bychom do konce podzimu nabírali nějaké body a potvrdili postup do té skupiny nejlepších. Byli jsme rozehraní a přerušení soutěží nám může uškodit. Každopádně věřím, že se na jaře na trávníky vrátíme, já budu stát v brance a třeba pomohu trenéru Poláškovi a celému Leskovci k vysněnému postupu.