Kliknutím zvětšíte
„Akorát to nevozím z Německa, ale všechno objednávám ve velkoskladu v Praze,“ usmívá se trenér Buchlovic.
Zájem oddílů se za posledních dvacet let takřka nezměnil. Soviš dodává dresy do čtyřiceti klubů ze Zlínska či jižní Moravy. Ve svém portfoliu má kluby od divize až po nejnižší okresní třídu. „Záleží hlavně, kde mám kamarády,“ říká.
„Když někde skončí předseda nebo manažer, se kterým jsem byl v kontaktu a přijde tam nový výbor, jiní lidé, někdy je problematické je nakontaktovat, abych je přesvědčil, ale s většinou klubů spolupracuji dlouhé roky,“ přidává,
Dresy dodává nejen klubům z Uherskohradišťska, ale i Valašska, Zlínska či Hodonínska.
Zájem je hlavně o značky Adidas, Legea, Joma či Erima, některé oddíly zůstávají věrní firmě Jadberg z Napajedel. „Ale nemám problém sehnat dres jakékoliv značky,“ tvrdí.
Nejlevnější dresy vyjdou od 250 korun, většina oddílů ale pořizuje trika za pět set až osm set korun, takže kompletní sada i s trenkami a štulpny vyjde na 900 až 1100 korun. „V této cenové relaci berou všichni,“ tvrdí.
I když ceny v předcházejících dvou letech zůstávaly víceméně stejně, od listopadu jdou nahoru. „Už mi psali z jedné firmy, že nárůst bude od dvaceti procent,“ říká.
Jelikož ale nejen fotbalisté musí být oblečení a v něčem hrát, o kšeft určitě nepřijde.
I když hlavně mládežnických mančaftů v regionu ubylo, hlavně nejmenších dětí je na vesnici i po pandemii koronaviru a dlouhé pauze pořád dost.
Každý oddíl preferuje jiné barvy, žádná výrazně nedominuje. „Je to opravdu různorodé. Nemohu říct, že bych třeba za poslední rok prodal nejvíce modrých nebo červených,“ uvedl.
Hitem jsou hlavně pastelové barvy, z nich vyčnívá signální žlutá či zelená. Občas má některý zákazník zájem i o kopii dresu Barcelony, AC Milán nebo Realu Madrid, to jsou ale spíše jednotlivci.
„Samozřejmě bych mohl dodat oddílu stejné dresy, jako v nich hrají největší evropské velkokluby, ale to by se jim dost prodražilo, protože materiály jsou ještě kvalitnější,“ připomíná.
K tomu, aby amatéři na trávníku vypadali dobře, ale nepotřebují nejluxusnější značky či nejnovější materiál.
Také jednašedesátiletý Soviš jen s úsměvem vzpomíná na dobu, kdy sám jako kluk s fotbalem začínal. „To nebyly dresy, ale spíš polokošile,“ směje se. „U krku jsme měli šňůrky, kterými se triko zavazovalo. Dřív bylo všechno z bavlny, a když jsme se propotili nebo zmokli, dresy se napily a nemohly jsme je ani unést, jak byly těžké,“ líčí.
A stejné to v minulosti bylo i s míči. „Pamatuji si ještě šňerovací balony. Když se hlavičkovalo, zavíraly se oči, protože pokud jste dostal ránu tím šněrováním, obrovsky to bolelo,“ vybavuje si i po letech.
Současní mládežníci při vzpomínkách svých tatínků, trenérů či funkcionářů jen nechápavě kroutí hlavou. „Dneska se dělají dresy z polyesterových materiálů, všechno je odlehčené, prodyšné, lehoučké,“ říká.
I díky tomu dresy vydrží mnohem déle než dřív. Některé oddíly ale mění trika třeba každou sezonu, jiné oddíly zase šetří.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
