Z rodného Baťova města vyrazil 3. července, do vytouženého cíle, což byl hrob svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii, dorazil 14. října.

Na cestě byl 104 dní, za sebou měl štreku dlouhou 3 400 kilometrů, na nohách třetí boty a v sobě úžasný pocit z mimořádného počinu.

„Cesta mě přiblížila k Bohu,“ tvrdí pětačtyřicetiletý člen realizačního týmu ševců.

Kondiční kouč Zlína se ve volném čase, kromě jiného, připravuje na pokřtění. Bohu jako svůj dar věnoval dlouhou cestu.

„Držel nade mnou ochrannou ruku, mimo jiné, mi dal to vnuknutí, abych si alespoň na chvíli vyzkoušel život poutníka ve Středověku. Na druhé straně dálkové chození mě baví, je to i můj životní styl. Navíc věřím na život po životě a cítil jsem v sobě, že už jsem to někdy šel. Letos nastal čas vydat se na cestu znovu,“ líčí.

Po dobrovolném konci na Letné se najednou ocitl bez práce. I když věděl, že se může přesunout na Vršavu a věnovat se mládeži, fotbal dal na chvíli stranou a vydal se na nevšední pouť.

„Měl jsem to v hlavě strašně dlouho. Věděl jsem, že to jednu absolvuji, jenom jsem nevěděl kdy. Až letos přišel správný čas,“ vycítil.

Za sebou už měl kratší Svatojakubskou cestu z portugalského Lisabonu, dálkový přechod Slovenska na Cestě hrdinů SNP, horské treky v Evropě či jihoamerické Patagonii.

„Teď to ale bylo nejdelší. Bral jsem to i jako zajímavý experiment s vlastním tělem,“ říká s úsměvem.

Čeští fotbalisté se na stadionu v Lipsku utkají v úvodním duelu ME s Portugalskem.
Euro za pár korun. Tipy a rady, jak si užít fotbalový svátek v Německu

Nejhorší chvíle zažíval hned po startu. Když se vzdaloval rodnému Zlínu, honily se mu hlavou všelijaké myšlenky.

„První tři nebo čtyři dny byly nejkritičtější. Ale jak jsem překročil hranice s Rakouskem, oprostil jsem se od všedních starostí a řídil se latinským rčením Carpe diem. Užíval jsem si každého okamžiku, dne, místa, lidí, které potkal, života. Směr jsem znal, řešil jsem jenom jídlo a pití,“ popisuje.

Batoh mu zdobila tradiční mušle, která je historickým symbolem poutníků a považuje se za průvodce na Svatojakubských cestách po celé Evropě.

S ním procestovala šest evropských zemí. Trasa z Česka do Španělska vedla přes Rakousku, kousek Německa, Švýcarsko a Francii.

Kondiční trenér fotbalistů Zlína Michal Molek došel z Baťova města až do Santiago de Compostela.Kondiční trenér fotbalistů Zlína Michal Molek došel z Baťova města až do Santiago de Compostela.Zdroj: se svolením Michala Molka

„U nás jsou tři oficiální Svatojakubské cesty, já se však vydal alternativní, protože jsem chtěl jít jako pravý středověký poutník z domu až na místo určení,“ vysvětluje.

Přes Chřiby zamířil na Břeclavsko, k jižním sousedům se vydal přes Valtice. Prošel Poysdorfem a napojil se na oficiální rakouskou cestu, která jej zavedla až do Švýcarska, k Ženevskému jezeru.

„Jak jde člověk sám, potkává neskutečně zajímavé lidi. Překvapilo mě, jak v Rakousku Svatojakubskou cestu každý dobře zná. Všichni věděli, o co jde. Přáli mi, poskytli materiální, párkrát i finanční pomoc. Strašně moc mě to potěšilo,” uvedl.

Zatímco z Rakouska byl nadšený, Švýcarsko profrčel přece jen trochu rychleji. „Cenově bylo někde jinde. Musel jsem si odpírat i posezení u kávy, což je moje vášeň,“ přiznává.

Ve Francii ale zase ožil. Nešlo jenom o kávu, ale i víno. „Jsem v tomto požitkář. V paměti mi navždy zůstanou Pâtisserie, úžasná francouzská pekařství. V té souvislosti se mi vybavily i vzpomínky na přechod Korsiky, kde jsem na horských farmách jedl místní sýry po kilech. Především všemožné sladkosti byly naprosto nesrovnatelné s tím, co máme u nás,“ tvrdí.

Češi vybojovali postup na Euro
Jak získat lístky na zápasy Čechů na ME? Přihlásit se a doufat. Rozhodne loterie

Intimní, téměř soukromá cesta, pro Zlíňana skončila ve známém poutním městě Le Puy. „I když jsem občas potkal nějaké poutníky, šel jsem skoro sám. Zatímco od Le Puy en Velay trasa značně ,,zhoustla“, Španělsko už byla čistá komerce. Místy jsem si připadal jako na Václavském náměstí. Opravdu tam byly davy lidí. Až takové, že mě to chvílemi skoro nebavilo,“ říká.

Po tom, co zdolal část Pyrenejí, se vydal na závěrečnou část. Přes Logroňo, Burgos León či Ponnferadu dorazil až ke svému cíli.

„Denně jsem ušel kolem dvaatřiceti/ třiatřiceti kilometrů, od zhruba půlky Francie jsem dával víc, protože už nebylo tolik co vidět, obdivovat. Už to nebyla ta neustále spadlá brada. Španělský úsek pro mě byl trošku nudným, nějak jsem podvědomě čekal asi víc,“ přiznává.

Předtím se koupal v jezerech, kochal se Alpami, trhal hrozny ve vinicích, najednou přišla zemědělská krajina, asfalt, silnice.

 Ale i na nekonečné Mesetě nebo v zelené Galicii si našel ,, to svoje,,. Jako milovník vína si doslova vychutnal nevšední zážitek u jedno velkého španělského vinařství v oblasti Rioja, kde si poutníci mohli načepovat víno zdarma.

„Posledních sto kilometrů už ale masovka. Každý kdo tuto minimální vzdálenost absolvuje, dostane certifikát, takže se mnou šly na konci davy lidí. Jelikož jsem spíše sólista, byl to pro mě tak trochu kulturní šok.“ říká s úsměvem.

Celkově byl ale z Cesty, jak svou pouť nazval, nadšený. Pocity nedokáže slovy ani vylíčit. Všechno mu dochází až postupem času.

„Přátelům a rodině jsem průběžně posílal videa nebo fotky ze všech míst, kterými jsem procházel. Když jsem dorazil na Praza do Obradorio před katedrálu v Santiagu, pocity euforie, které jsem si vysnil, nikde. Jen něco ve stylu „aha, tak jsem tady“. Samozřejmě jsem měl radost, že jsem to dokázal. Celkově to pro mě byl obrovský zážitek, prostě pecka,“ září.

Tělo vyburcoval k úžasnému výkonu, po pár dnech klidu ale úplně zhaslo.

„Nikdy jsem tomu nevěřil, ale bylo to, jako by mě někdo vypnul vypínačem. Trvalo mi asi týden nebo deset dní, než jsem se dal zase dohromady, vrátil do plné síly,“ přiznává.

Ilustrační snímek
Brutální napadení znechutilo svět. Fotbalistovi hrozí doživotní zákaz i stíhání

Cestu si náramně užil. Žádný zásadní problém řešit nemusel. Ani strach v cizích zemích neměl.

„Na rozdíl od předchozích vandrů po horách, jsem dbal i na úpravu zevnějšku. Vždycky, když jsem šel do nového státu, jsem se nechal ostříhat, oholit. Byl jsem totiž neustále v kontaktu s lidmi, nechtěl jsem vypadat jako bezdomovec,“ vysvětluje.

Noci, v drtivé většině, řešil takzvaně na punk - buďto spal pod tarpem či v bivaku pod hvězdami. „Vždycky jsem si našel nějaké místo, zákoutí. Ať už to bylo spaní v rozvalinách bývalého kláštera nebo v podloubí na náměstí v malé španělské vesnici. Počasí jsem občas nevychytal, ale poradil jsem si pokaždé. Třeba když jsem spal u jedné malé francouzské kapličky, začalo pršet, tak jsem to vyřešil přesunem do kadibudky vedle, kde jsem přečkal noc…S jedním francouzským poutníkem jsme spali i na hřbitově “ popisuje s úsměvem.

Kondiční trenér fotbalistů Zlína Michal Molek došel z Baťova města až do Santiago de Compostela.Kondiční trenér fotbalistů Zlína Michal Molek došel z Baťova města až do Santiago de Compostela.Zdroj: se svolením Michala Molka

Do postele se pořádně dostal až ve Španělsku, kde je o poutníky dobře postaráno. „Navíc pokud vlastníte Credencial (speciální poutnický pas – pozn. red.), tak za pár eur můžete přespat v jednoduché a čisté poutnické ubytovně, kterých je tam na každém kroku plno,“ informuje.

Vařil si sám. Restaurace ani bufety nenavštěvoval. S jednou výjimkou, kdy ve Francii nezvládl v daný den zásobování, vzal za vděk gyrosem u Turků… 

Po návratu z neskutečné jízdy půlkou Evropy už zase pracuje v prvoligovém FC Zlín a řeší každodenní starosti.

Svatojakubská cesta ale navždy zůstane v jeho srdci i mysli. ,,Jak jsme se shodli s dvěma francouzskými kluky, kteří šlapali z Ženevy, jsme postihnutí nemocí ,,Caminosa“, takže nevylučuji, že se do Santiaga zase někdy vydám,“ končí své vyprávění s úsměvem Molek.