I když kvůli současnému stavu nouze a různým bezpečnostním opatřením proti nákaze koronavirem druhého potomka ještě naživo neviděl, ani u porodu nemohl asistovat. „To je jediné, co mi kazí ten dojem z toho všeho. Je to trošku smutné, ale hlavní je, že jsou oba v pořádku,“ těší bývalého hráče Příbrami, Jablonce nebo Baníku Ostrava.

Koho napadlo pojmenovat syna po vás?

Už když mi bylo deset let, tak jsem všem říkal, že až budu velký, tak budu mít malého Toníčka. (úsměv). Přes to prostě nejel vlak. Naštěstí mi to vyšlo. I ženě se ale toto jméno líbí, proto ani moc neprotestovala. Ve finále s tím souhlasila, ale i kdyby ne, stejně by na tom nic nezměnila. (smích)

Jaké to je být dvojnásobným tátou?

Zatím si na to ještě stále zvykám. Celkově si to ale strašně užívám, i přes toto nepříjemné období. Celá rodina jsme se na něj těšili, moc jsme si ho přáli. Bohužel vzhledem k současné situaci, která nejen v Česku, ale vlastně na celém světě panuje, jsem nemohl být u porodu a syna jsem zatím naživo neviděl, což je jediné takové smutné z toho všeho. Naštěstí existují chytré telefony, díky kterému vím, jak malý vypadá. (úsměv) Jsem hlavně rád, že je všechno v pohodě, což je nejdůležitější. Vypadá to, že ve středu už budeme všichni spolu.

Žena rodila ve Zlíně?

Ne. Nejprve jsme chtěli rodit ve Zlíně, kde je výborná porodnice, skvělé zázemí. Chodili jsme tam i na předporodní kurzy. Bohužel všechno narušil koronavirus. Museli jsme dát dcerku k babičce a začali se bát, abychom se třeba nedostali do karantény, takže jsme se rozhodli odjet do Čech. Nyní jsem u rodičů od ženy v Lounech. Máme tady zahradu, hodně prostoru. Žena rodila ve Slaném, kde se narodila i Nellinka.

Měl jste vůbec možnost syna zapít, když jsou všechny hospody, restaurace a bary zavřené?

Na Toníčka jsme si připili doma. Pořádně to oslavíme až se současná situace zklidní a nastane vhodný moment. Pak samozřejmě pozvu rodinu, nejbližší kamarády a spoluhráče na pivo. Ale byl jsem překvapený z toho, kolik gratulací mi přišlo. Všem chci touto cestou moc poděkovat.

Jak vůbec nyní prožíváte současnou situaci?

Abych pravdu řekl, každý den je pro mě úplně stejný. Člověk pořádně nemůže nic dělat, furt jsem jenom zavřený doma, kde se starám o Nellinku. Ráno vstanu, nasnídám se a s dcerou si jdeme něco zahrát. Odpoledne pak chodím běhat nebo se protáhnu či si zacvičím. Situace opravdu není dobrá. Navíc mi přijde, že je to s přibývajícími dny čím dál horší. Uvidíme, co bude dál.

Věříte, že se ligová sezona dohraje?

To nevím. Zrovna v tomto moc optimista nejsem. Mám pocit, že to nedopadne. Samozřejmě si ale moc přeji, aby se soutěž dohrála. Vždyť od toho jsme placení, abychom hráli fotbal. Doufám, že se situace vyvine k lepšímu.

Dokážete si představit, že by se zbytek utkání dohrál bez diváků?

Moc ne. Mně by to vadilo. Já mám rád zápasy, na které přijde hodně lidí a utkání mají atmosféru. Bez lidí to budou jenom přátelské duely. Viděl jsem zápas italské ligy a bylo to šílené. Hrozně smutné.

S vedením Fastavu jste se dohodli na snížení platu. Nebudou vám peníze chybět?

Abych byl upřímný, tak jsem s tím počítal. Je to docela logické. Sice chodím běhat a i v době krize pořád něco dělám, ale není to úplně plnohodnotný trénink, spíš taková udržovačka. Jinak všichni sedíme doma a nic neděláme, takže se snížením platu jsem za současného stavu nouze neměl problém. Nepřekvapilo mě to.

Nějaké peníze můžete ušetřit tím, že nebudete chodit do špičkových restaurací. Mimochodem, jak se vám líbilo v olomouckém podniku Entrée, kterou vlastní známý český šéfkuchař a moderátor pořadu MasterChef Česko na televizi Nova Přemyslav Forejt?

Dovolím si říct, že jsem byl ve spoustě dobrých restaurací, ale toto bylo úplně něco jiného. Forejt je opravdu obrovský frajer. Stejně jsou na tom ale všichni kuchaři. Je vidět, že ve svém oboru jsou kapacity. S chutí a hlavně ingrediencemi si úplně pohrávají. Nic jiného jsem zatím v Česku neviděl.

Jak vás napadlo zrovna v tomto vyhlášeném podniku požádat přítelkyni o ruku?

Shodou okolností se znám s člověkem, který zase podporuje a pomáhá Přemkovi Forejtovi. A právě on mi tam domluvil stůl. Většinou se místo v restauraci rezervuje tak tři čtyři měsíce dopředu, já jsem si počkal měsíc, ale stálo to za to. (úsměv)

Všechno klaplo?

Za Přemkem jsem přišel s tím, že bych v jeh podniku chtěl přítelkyni požádat o ruku. On byl výborný, sympatický chlap. Všechno jsem nechal na něm, já jsem z toho byl tak nervózní, že jsem to chtěl mít hned za sebou. Monča nic netušila, navíc jedla hrozně pomalu. Nakonec to dopadlo krásně. Přemek dokonce nahrál video, což jsem ani po něm nechtěl. Bylo to spontánní, ale hezký. Jednou to bude krásná vzpomínka.