Bývalý vynikající středopolař, který v kariéře prošel Brnem, Olomoucí, Drnovicemi, Slavií nebo Opavou, na Zlín jenom tak nezapomene. Baťovo město mu díky úžasným sezonám, báječné partě i kouči Vlastislavu Marečkovi přirostlo k srdci.

Nezapomenutelné pro účastníka Konfederačního poháru FIFA v roce 1997 byl hlavně dvojzápas s Atlétikem Madrid v Intertoto Cupu nebo památné duely se Spartou.

„Za celou moji kariéru jsem ji nikdy neporazil. A to jsem hrál za Slavii, Drnovice nebo Olomouc. Podařilo se mi to až tady ve Zlíně, se kterým jsme Spartu porazili hned třikrát za sebou. Možná je to Letnou nebo jiným kouzlem, každopádně to byl úspěch, na který nikdy nezapomenu,“ líčí třinecký rodák, jenž právem patří mezi legendy Fastavu.

Vracíte se do Zlína rád?

Samozřejmě. Valachy mám strašně rád. Je tady nádherná krajina, lidé jsou tady skvělí. Zlín byla moje nejdelší štace. Tři a půl roku jsem nikde jinde nepůsobil. Do Zlína jsem sice přišel až na závěr kariéry, ale poznal jsem tady fantastické lidi. Jedním z nich je Vlasta Mareček. Na takového frajera nemohu nikdy zapomenout. Bohužel už není mezi námi.

Čekal jste, že byste si mohl konec profesionální kariéry tak zpříjemnit?

Vždycky říkám, že fotbal je o partě. Kde je výborný kolektiv, tam se vždycky dají udělat dobré výsledky. Ve Zlíně byla úžasná parta, kterou tvořili hlavně domácí kluci ze Zlína. Tenkrát ševci postoupili do první ligy a v prvních dvou sezonách tady bylo snad osm odchovanců. Možná víc. A když jsme ještě měli takového trenéra, jako byl Vlasta Mareček, maséra Del Favera, kustoda Strušku, tak to byla naprostá paráda. Proto byly i takové výsledky.

Máte pořád v hlavě vzpomínky na působení na Letné?

Já vzpomínám na všechny dobré kluky. V kontaktu jsem třeba s Pepou Muchou. Moc mu fandím. Když jeho dcerka hrála v Paříži, tak jsem mu po vyhraném zápase napsal a gratuloval.

Bylo angažmá ve Zlíně jiné než v jiných klubech, kde jste taky hrál?

Každé mužstvo má svoji mentalitu a každé období je jiné. Když jsem byl ve Slavii, zahrál jsem si evropské poháry, vyhrál český pohár, bojoval o titul a dostal se i do reprezentace. Slavia prostě byla úplně někde jinde než Zlín. Tady to byl vždycky takový rodinný klub se spoustou odchovanců. V Drnovicích to byl úplný opak, kde byl snad jenom jeden odchovanec. Tým byl posbíraný snad z celého Česka a Slovenska. Byl tam Timko, Rusnák a Šilhavý a další kluci. Všichni tehdy měli rodiny a děti, kdežto ve Zlíně byli samí mladíci.

Dokázal jste si v té době představit, že by mohl Zlín jednou hrát evropské poháry?

MOL Cup je vždycky nevyzpytatelná soutěž, loterie. Hodně záleží na losu, ale ve finále je to vždycky o jednom dvou zápasech. Každopádně je to nejlehčí cesta do Evropy. Že to Zlín vyhrál, byl neuvěřitelný úspěch. Klobouk dolů.

Překvapilo vás, že se Zlín po triumfu v MOL Cupu vydal jinou cestou a nakoupil zahraniční hráče?

Já tady toto neuznávám. Tvrdím, že v každém českém ligovém mančaftu by měli být maximálně tři zahraniční hráči, kteří mají určitou kvalitu. Ne jak třeba Sparta, které koupí dvanáct fotbalistů z ciziny a z toho je osm průměrných, na úrovni našich dorostenců. To jsou pro mě naprosto vyhozené peníze. I ve Zlíně se zbytečně nakoupilo moc zahraničních hráčů, kteří mají úplně jinou mentalitu než čeští kluci. Ti se dokážou v cizí zemi přizpůsobit, kdežto borci z Balkánu nebo Afriky vytvářejí skupinky. Pokud bych tomu já šéfoval, nechal bych si jednoho Chorvata, jednoho Afričana, dalšího Kazacha. Ale určitě bych neměl v týmu více hráčů z jedné země. To nikdy nedělá dobrotu.

Zlín si letos připomíná výročí sto let od založení fotbalu. Potěšilo vás hodně, že si na vás vedení klubu vzpomnělo a pozvalo vás na slavnostní galavečer?

Považuji si toho hodně. Ve Zlíně jsem opravdu prožil krásných tři a půl roku. První dvě sezony za Vlasty Marečka se absolutně nedají s ničím srovnat. To byla velká paráda. Že jsme si potom zahráli na Atlétiku Madrid, to byl pro mě menší šok a bonus v mé fotbalové kariéře.

Nechybělo mnoho a slavné Atlético jste vyřadili, že?

Je to tak. Tady ve Zlíně jsme byli trošku přehnaní optimisté. Mysleli jsme, že můžeme hrát s každým, ale doma jsme dostali čtyři góly. Byla fantazie, že jsme se nepoložili a venku zvítězili 2:0. Nikdy nezapomenu, jak dvacet tisíc fanoušků pískalo. Všichni pak říkali, že Španělé nastoupili s béčkem, což je totální kravina. Atlético mělo generálku na ligu a Simeone, který tam nyní trénuje, tehdy zakopával balony.

Čím na vás kouč Mareček udělal takový dojem?

Byl to úžasný a hlavně férový člověk. Když jsem do Zlína přišel, vůbec jsem ho neznal. Nevěděl jsem, o koho jde. Předtím působil u mládeže, ale celkově měl velký přehled nejen o fotbale. Pod ním se hrálo skvěle. Dokázal stmelit starší i mladší hráče, vytvořit výbornou partu z domácích kluků, která vždy táhla za jeden provaz. Po jeho odchodu už to nebylo tak dobré. Pak se tady začali střídat trenéři, každý z nich měl jinou představu. I proto jsem byl pak často zraněný, fotbal mě přestal bavit.

Ale nakonec jste u něj zůstal. Pořád platí, že jste trenérem Radslavic?

Ano, trénuji Radslavice u Vyškova, nikoliv u Přerova, jak se někde psalo. Dostal jsem hned zdrbáno, že nevím, kde trénuji. (úsměv)Už tam jsem deset let a pořád mě to baví.

Jaké to je vést poslední tým okresního přeboru?

Náročné. (úsměv) Fotbalistů je čím dál méně. Chybí hlavně mladí kluci. Když jsem v Radslavicích začínal, tak ti hráči měli kolem dvaceti let, teď jsou to již třicátníci. U nás ale hrají i kluci, kteří mají přes čtyřicet let. Jestli mám v týmu dva dvacetileté kluky, tak to je moc. Na okrese Vyškov není okresní soutěž dorostu, takže žáčci, když skončí, nemají kam jít. Jestli se vrátí k fotbalu deset procent, tak je to moc. To je tak na malou kopanou, ale velký fotbal se nikomu hrát nechce.

Se svěřenci si ještě občas čutnete?

Už skoro vůbec. Za starou gardu si jdu ještě občas zahrát, ale je to strašně málo. U nás na vesnici si zahraji jeden turnaj v létě a to jdu ještě do brány. Běhat se mi už moc nechce.

Trénovat vyšší soutěž vás neláká?

Dříve jsem měl nějaké nabídky. Mohl jsem jít trénovat do kraje, ale nemám žádnou licenci. Sice by to šlo obejít tím, že budu vedoucím mužstva nebo někdo jiný, ale v Radslavicích je tak silná parta, že ji nemohu opustit.

Ale o fotbal se zajímáte, ne?

Já sleduji veškerý sport. Jelikož jsem tak dlouho hrával fotbal a stále v něm působím, nyní spíše vyhledávám jiné sporty. Ale hlavně pasivně. V televizi sleduji všechno. V zimě fičí biatlon, holky valí na snowboardech, když je mistrovství světa, dívám se také na hokej. Znám i nějaké kluky v extralize. Třeba mladý Jaszek v Třinci je syn mého spoluhráče a spolužáka ze školy. Člověk se rád podívá na děti svých přátel. Mám rád i tenis, volejbal, basketbal. Zbožňuji kolektivní sporty. Když se hraje florbal, vím, že se bude bojovat o medaile. Většinou skončíme čtvrtí, ale někdy to vyjde.

FORTUNA:LIGU sledujete?

Výsledky znám, ale naposledy jsem se díval třeba na baráž nebo finále Evropské ligy. Na takové zápasy se podívám, ale že bych sledoval českou ligu každý týden a magořil z toho, to určitě ne.